Legrace musí být, i kdyby na chleba nebylo!

11. Leden, 2009 – 9:19

Pro milovníky floskulí: Legrace musí být, i kdyby na chleba nebylo! říkali si už naši těžce zkoušení prapředci a snažili se smát skoro za všech okolností. Jako Židé, kteří si vyprávěli anekdoty o sobě i v Dachau, Osvětimi či Terezíně…

Činí tak i dnes, kdy se po šedesáti letech bránění nájezdům arabských hord snaží udělat v Pásmu Gazy všem těmto křivdám definitivní konec. Proto právě koluje čerstvý vtip: Vladmír Putin řekl „Gaza nět“ a Izraelci to pochopili po svém a výjímečně poslechli opět Moskvu.

Vlastně to kdysi dávno také dělali, když s účelovým svolením samého Stalina mohli v roce 1947 podepsat smlouvu s ČSR o dodávkách zbraní a letadel pro svoji rodící se armádu v první válce s Araby o Jeruzalém.

Český zbrojní průmysl měl v té době tak skvělé renomé, že když se Izrael pár let poté „trhl“ od Sovětů a ti za trest začali vyzbrojovat také českými zbraněmi arabské země, neslo se mezi Palestinci jedním dechem:

„Teď to těm židům vrátíme i s úroky! Máme přece ty nejlepší zbraně od Čechů…

Možná zrovna v té době vznikl následující příběh:

Starý Kohn se vydal jako olim na vystěhovaleckou aliji do Izraele. Na letišti v Moskvě ukázali celníci na velkou bustu, kterou vezl sebou.

“Co je to?” zeptali se Kohna.

“To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o vůdce světového proletariátu a geniálního politika V. I. Lenina…”

Celníci pokývali zúčastněně hlavami a Kohna i se sochou pustili dál. Na letišti v Tel Avivu zastavili Kohna pro změnu izraelští celníci.

“Co je to?” spustili zhurta a ukázali na bustu.

“To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o Lenina, největšího zločince, který způsobil smrt mnoha milionů Rusů. Bude mi sloužit jako věčné memento…”

Celnící pokývali vážně hlavami a Kohna vpustili do židovského státu. Když přišel ke své rodině, vnuk se ho při pohledu na sochu zeptal:

“Kdo je to, dědo?”

“To je špatná otázka, synku! Měl by ses ptát: Co je to?”

“Tak, dědo, co je to?

,,Správná otázka. Odpověď zní: To je dvacet kilo ryzího zlata…”

Izrael už šedesát roků válčí a brání se útokům muslimů, takže jeho obyvatelé jsou natolik otrlí a mají ve svých genech zakódovaný mimořádně vyvinutý pud sebezáchovy, že si vyprávějí vtipy také v bunkrech, kde čekají, kam zase dopadne gazanská raketa Kassam nebo Katuše-Grad.

Nedávno prý zpovídala novinářka jeruzalémského rabína u Západní zdi, známé jako Zeď nářků:

“Rebe, jak často se sem chodíte modlit?”

Rabín: “Dvakrát denně.”

Novinářka: “A za co se modlíte?”

Rabín: “Aby se lidé přestali nenávidět, aby nebyly války, aby si lidé pomáhali a měli se rádi.”

Novinářka: “To jsou samé krásné věci. Jak dlouho už se takhle modlíte?”

Rabín: “Šedesát roků…”

Novinářka: “Šedesát let!!! To je neuvěřitelné. A jaký máte pocit, když vidíte svět kolem sebe?”

Rabín: “Mám pocit, jako bych mluvil do kamenné zdi…”

Na Sinajském poloostrově se po velké bitvě ztratili dva izraelští vojáci. Když už třetí den marně hledali svoji jednotku a unavení a žízniví si sedli do horkého písku sálající pouště, která byla všude kolem, pronesl jeden z nich, když marně polykal a chtěl si alespoň jazykem ovlažit své rty:

„Mít tak teď u sebe kanystr vody…“

„Jó, jó, to by tedy byl ale kšeft…,“ s uznáním vzdechl ten druhý.

Už ve středověku bylo Židům zakázáno pracovat v zemědělství, obchodovat v centru měst a na periferiích jenom prodejem již opotřebovaných věcí, nebo vojákům přímo na frontě. Tak se z nich stali šetřiví a vynalézaví lidé. Jako Dalibor, jehož bída naučila housti…

Možná právě proto o nich zlí jazykové tvrdí, že jsou lakomí a hamižní. Jim samým to ale vůbec nevadí a nejraději se smějí vtipům o sobě samých…

Přijde Kohn domů celej ustaranej a není s nim řeč. Sára se ho ptá, co se děje.

„Ále, dlužím Roubíčkovi 10.000 šekelů a zítra mu je mám vrátit, ale nemám ani šekel. Nemůžu z toho spát!“

„A to tě trápí?“ Sára na to, přejde k oknu, otevře ho a zařve naproti do baráku:

„Roubíček, starej jim prej dluží 10 000!?“

„Souhlasí,“ ozve se odnaproti.

„A prej jim je má zítra dát!“

„To taky souhlasí….“

„Tak von jim je nedá, protože nemá!“ zvolá Sára a zavře okno.

„Tak Kohn, a teď můžeš v klidu spát, teď nebude spát Roubíček…!“

A pak nemějte Židy rádi…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *