Ukázka z mého románu …a Bůh osiřel, která odhaluje brutální pravdu o děsivé válečné mašinérii…

5. Květen, 2018 – 9:55

„Što, ty amerikanskij prostitut! Ty mizerný tlustý negře…“ vyskakovalo a sípalo mrtvolné zjevení v pruhovaných plandavých kalhotách, s obnaženou horní částí těla, jehož kostra byla potažena jen kůží, plnou zarudlých vyrážek a zanícených odřenin, bolavých už při pouhém pohledu na ně…

„Co to meleš?“ koktal vyjevený černoch v uniformě seržanta US Army a s lopatovýma rukama nad hlavou ve výšce skoro tři metry bránil lesklou konzervu před židovským navrátilcem z koncentračního tábora. „Rozumí mu tady někdo?“ volal bezradně při svém žonglování s konzervou a vysíleným mužem, zjevně zaskočený, že někde na světě existují lidé mluvící jinak než anglicky.

„Eto kašmar. Copak ti ubude z toho tvého žoldáckého žrádla, když mi kousek toho žvance dáš?“ zuřivě z posledních sil vrčela ta zubožená napodobenina člověka, jak vyhladovělý pes s řetězem zařezaným hluboko do krku a neúnavně se sápal na svého o dvě hlavy vyššího soka.

Připomínal zdivočelou bytost z jiného světa, jenom jeho oči měly lidskou podobu, i když vypadaly v poměru k vyzáblému obličeji a děsivě vychrtlému tělu nepřirozeně velké a vzbuzovaly dojem, že se zvětšily při nepopsatelném děsu a už tak zůstaly.

„Jakou řečí to mluví?“ ptal se zaskočeně voják, který se snažil před dotírajícím ubožákem ukrýt masovou konzervu, aby mu pozření jejího obsahu nepřivodilo zdravotní potíže. Jeho lačnému žaludku a prázdným střevům by tučná strava rozhodně neprospěla. Spousta vězňů už zemřela na zauzlování střev jen proto, že zdivočelí nezvládli svůj hlad.

„Je to Rus. Přiveď ho sem k ošetření,“ vystrčil hlavu ze zdravotnického stanu polský lékař, jemuž očividně ruština ani angličtina nečinily problémy.Výsledek obrázku pro foto obama osvětim

Ztýraný ruský Žid z osvětimského lágru se mátožně snažil vytrhnout svému sokovi plechovku UNRA s vepřovým masem. Měl nepřirozeně hubenou postavu a všude z ní prosvítaly kosti; žebra hrudního koše se klubala ven z vetché tělesné schránky bez jediného gramu tuku, klíční kosti byly jak pitoreskní ramínko, na němž jsou navěšeny lidské pozůstatky.

Ohryzek pod průhledným pergamenem kůže připomínal zhoubný výrůstek a poskakoval zároveň s tím nešťastníkem, až všem kolemjdoucím připadalo, že při tom tragikomickém křepčení slyší jeho kosti chrastit.

„Davaj mjaso, ty sadist…“ skučel zlostně sípavým hlasem, jakoby skomíral. „Slyšíš, negře?“

Hladem zesláblý muž neměl už dost sil na fyzické soupeření s dobře živeným Američanem, který na svačinu zkonzumoval pár obřích bigmegů. Proto se Žid snažil alespoň do svých slov vložit všechnu zlobu, ponížení a urážky, jimiž byl v lágru častován svými vězniteli, co už ho nestihli zahnat do plynu.

„Co to pořád říká?“ zeptal se znovu rozpačitý černoch, který vůbec poprvé ve svých pětadvaceti letech spatřil tak zbídačenou lidskou trosku. Jeho kňučící partner v té trpké grotesce byl ve stejném věku jako on, vypadal však na podvyživeného starce. Kdyby ho potkal uprostřed reje masek Halloweenu, měl by před sebou dokonale vyvedenou smrtku.

„Prý jsi sadista a negr,“ ozvalo se ze zdravotnického stanu, plného bolestného sténání.

„Ale copak, méněcenný Žid, co o fous unikl plynové komoře, do níž ho chtěli nahnat árijští nadlidé, a je rasista?“ zažertoval dobrácky Američan v nažehlené uniformě. Ještě neměl úplně zažité, že druhá světová válka měla svá krutá bojiště i mimo zákopy prvních linií a že ne všichni její postižení dostávali pravidelně dokonalé příděly masa, čokolády a whisky, jak to bylo dáno v rozkaze americké armády.

Jeho jednotka, která se do Evropy přesunula ze severní Afriky, objevila skupinu prchajících židovských vězňů, jež se skrývali v březovém hájku na polsko-německém pomezí. Zoufale pojídali listí stromů a olizovali mízu z oloupaného lýka melancholických bříz.

Němci je přemísťovali z osvětimského koncentráku v pochodu smrti do lágru Buchenwald a zbědovaný houf trpitelů během strastiplné cesty využili zmatku při jednom ze spojeneckých náletů a rozprchli se do okolních hlubokých lesů.V říjnu 1941 začala výstavba největšího vyhlazovacího tábora druhé světové války. Jmenoval se Osvětim a zemřelo v něm přes 1,1 milionu lidí!

„Pojďte mi s ním někdo pomoct!“ volal bezradně voják, kterému bylo nepříjemné, že prodlužuje vězňovo utrpení, když musel odrážet jeho mátožné pokusy vyskočit až ke konzervě.

„Přiveď mi ho sem, já mu píchnu alespoň kapačku,“ ozval se nervózně další lékař ze stanu života i smrti.

„Jsi mnohem horší než ty zákeřné nacistické svině, co nás mučily hlady v lágru,“ plačtivě dál ve své řeči klel ten napůl šílený pozůstatek lidské důstojnosti.

„Nerozumím ti ani slovo, ale mám prostě zakázáno ti dávat k jídlu maso,“ bránil voják své svědomí.

Ti dva nerovní soupeři, kteří si vůbec nerozuměli, spolu zápolili, jako by si jim neviditelný režisér v té podivné tragikomické scéně přisoudil postavy obra a ducha ze záhrobí. Urputný boj Žida o vlastní život mrazil statného černocha. Pochopil ve své nechápavosti tu skutečnou krutost jejich postrkování.

„Přece jsem tě nezachránil jen proto, aby ses mi tady teď nacpal masem k smrti,“ snažil se černoch ukonejšit zoufalého Žida i své svědomí.

„Ty menja ubijoš, pačemu…? Zabiješ mě, když mi nedáš najíst…“ žadonil ubožák a neustále vzpínal své paže k seržantovi, ten z toho byl už nešťastný. „Tři roky jsem jedl jen plesnivý chléb a nahnilou řepu. Za okoralou střídu chleba jsem dal svůj zlatý zub a matčin prsten, za kus masa dám i svůj život…“

„Doktore, co to pořád vykřikuje?“ zavolal černoch bezradně do stanu zdravotníků. Jeho role necity ho už nebavila. „Já mu nakonec tu konzervu dám… je mi to už jedno…“

„Že tři roky skoro nejedl a za kus chleba dal i svůj zlatý zub…“ tlumočil stručně lékař.

„Tos přežil jen proto, abys chcípnul v křečích po kusu špeku?“ rozčílil se dobrácký černoch, který měl jasný rozkaz nedávat navrátilcům z koncentráku maso, protože během posledních dvou dnů se už dva vězni přejedli k smrti. „V lágru jsi neměl tři roky co do huby, copak to nevydržíš ještě týden o sucharech a čaji…? Doktore, přeložte mu to… Fuck you…“

Polák poslušně přeložil argument a dodal jakoby sám za sebe: „Je to vepřové maso. Jako Žid přece prý nesmíš jíst vepřové…“ Snaha Žida zviklat ale nevyšla.

„Když je Žid v ohrožení života, může cokoli…“ sípal…

„Teď už ale nejsi v ohrožení života, je mír!!! Slyšíš, je mír a ty musíš držet dietu!“ snažil se lékař obhájit Američanovu neústupnost.

„Řadši nebudu Židem, jen když budu mít plný žaludek!“ trval na svém vězeň a zřejmě mu došla marnost jeho úporného snažení a vyčerpáním se sesunul seržantovi k nohám. Rozvzlykal se a připomínal svíjející se poražené zvíře.

Černoch zastrčil konzervu za svoji košili, aby si uvolnil ruce; rozpačitě pak vzal Žida do svých svalnatých paží. Potom lehounce, jakoby vězeň ani nebyl dospělým mužem, ale desetiletým dítětem, ho odnesl k ostatním stejně zuboženým bytostem do narychlo postaveného stanu zdravotníků, v němž to pronikavě páchlo potem, desinfekcí a jodovou tinkturou.

Podivný úkryt z celtoviny se podobal zbědovanému očistci plnému tiše naříkajících přízraků, které si ve svém horečnatém znovu přivykání životu ještě neuvědomovaly, že právě definitivně přežily svoji smrt s hnusným jménem „úplné zničení – šoa. Na své pojmenování „holocaust“ teprve svět čekal…

A mnozí Židé vyčítali Stvořiteli, že dopustl jejich tak bezmezné utrpení… Zdálo se malověrně, že bez nich Bůh osiřel…

Když bodrý americký seržant vyšel ven ze zatuchlého stanu, zhluboka si odfrkl a dlouze se nadechl přijatelnějšího povětří, připadalo mu, že se probudil z těžkého snu. Vytáhl ze záňadří konzervu, kterou si chtěl sníst k obědu, Zjistil, že nemá na nic chuť a už vůbec ne na zakázané vepřové.

Nejraději by měl tu odpudivě zuboženou Evropu za svými zády. Vnitřně prožíval uspokojení, že za necelý měsíc se vracel do civilu ke svým rodičům do Arizony, ke své baseballové pálce a pošťácké brašně.

Vůbec nic z té zvrhlé války nechápal a už se nemohl dočkat, až bude zase ve svém Phoenixu, kde v coloradském kaňonu nikdy nevybuchla jediný granát, natož letecká bomba, a nenašel se žádný podvyživený Žid. Plynové komory znal z doslechu z cel trestu smrti pro těžké zločince. Naposled viděl tak vyzáblého člověka na snímku etiopského dítěte, sužovaného hladomorem…

Doufal, že až přepluje skoro pět tisíc mil přes Atlantik, najde zase tu samou správnou zemi neomezených možností a smrdutý starý kontinent, s nímž přece nemá Amerika už nic společného, bude pro něho navždy jen noční můrou a vhodným story pro tradiční párty na Den nezávislosti „Fourth of July“ a Díkuvzdání.

Jeho ruský vrstevník v té chvíli bolestně schoulený v zapáchajícím stanu, však myslel pouze na obsah blýskavé masové konzervy. Skutečnost, že byl před šesti lety považován v Užhorodu za stejně talentovaného houslistu jako byl David Oistrach, mu připadalo v zajetí ukrutného hladu pro život zcela nepodstatné.

Možná by se rád těšil na chvíli, až vezme znovu do rukou své housle a smyčec. Na vlastní oči však viděl, jak mu vzácný nástroj slovenští fašisté z Hlinkovy gardy se sadistickou škodolibostí rozdupali těsně před tím, než udali Němcům jeho rodinu při útěku z Podkarpatské Ukrajiny na Slovensko.

Věřil v Boha a v micvot – přikázání svátku Sukot – svátků stánků. Mívali doma na balkoně stánek. Jiný než ten, co v něm ležel jako biblický Lazar. Tam v tom musel přebývat každý, aby si připomněli dobu, kdy jejich předky, co odešli z Egypta, Hospodin opatroval ve stáncích po dobu čtyřiceti let.

Také byli úmorným putováním pouští celí bolaví. Na památku toho byli též tací Židé, co ve stánku i seděli, modlili se, spali a jedli… Vzpomínání mu zahánělo nesnesitelný hlad a chtíč po masu. Viděl halel, čtyři druhy rostlin. Byl to zvyk, Boží příkaz. 

Svět měl najednou jen sladkost nerozvité větve datlové palmy, spolu s třemi oddenky myrty a dvěma vrbovými větvičkami. Možná měl jen halucinace. Kolem to dál páchlo hnilobou, hnisem a špinavými obvazy. Cítil přesto jen lulav, arava, etrog…

Viděl ve svém hladovém obluzení vše jako přelud lulav; byla to palmová ratolest, používaná při rituálech během poutního svátku Sukot. Řadila se do tzv. čtyř druhů společně s aravou – větve potoční vrby, etrogem – citrus a hadasou – snítka myrty…

Také by chtěl, aby i pro něho byl koncentrační tábor jen noční můrou, ale bylo mu jasné, že vzpomínky na válečné běsnění z jeho myslí nikdy nezmizí. A na rozdíl od statečného seržanta armády Spojených států ho doma nebudou čekat metály, ani ovace nadšených spoluobčanů a rodinných příslušníků.

Do jeho rodné ruské hroudy se nezavrtal jeden, ale tisíce explodujících granátů a bomb, které ze stovek měst a vesnic udělaly jen bezútěšná zbořeniště a hřbitovy bez hrobníků.

A to ještě netušil, že z jeho dvacetičlenné rodiny tuto válku kromě něho nikdy jiný nepřežil…

(Ukázka z románu Břetislava Olšera: …a Bůh osiřel…)

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *