Polští vykrádači židovských pozůstatků…

5. Únor, 2018 – 17:53

O knize „Zlaté žně“ od amerického historika polského původu Jana Tomasze Grosse. Píše třeba o tom, jak po válce lidé z polských vesnic v blízkosti někdejších nacistických koncentračních táborů rozkopávali popel židovských obětí a hledali zlato a další cenné předměty.

Výsledek obrázku pro foto Jana Tomasze Grosse

Na místech hromadných nacistických vražd a vyvražďování v Polsku kopali místní „hyeny“ v zemi a hledali tam cennosti, jež při sobě měli umučení lidé vyhlazovacího tábora Treblinka. Celá oblast byla poseta dírami do země. Ty byly i několik metrů hluboké a všude kolem byly rozházeny lidské kosti. Lidé, kteří prosívali hromady popela, se vůbec nenamáhali odpovědět na otázku, co tam vlastně pohledávají. Areál byl ohromný, stejně tak ohromný byl rozsah vykopávek.

„Chodili jsme tam jako do práce. Celé dny hledali zlato a drahokamy, které ušly pozornosti nacistů,“ napsal autor. „Zlatokopové“ si podle něj například až k pohřebišti natáhli vodovod, aby mohli lidský popel a ostatky promývat. „Hledali cennosti a nacházeli je, protože vesnice v okolí se pak viditelně zvedly – místo dřevěných chatrčí vyrostly zděné domy, slaměné střechy nahradily plechové,“ shrnuje Gross..

Lidé, co zbohatli na zlatě, které vykopali z hrobů, v noci rabovali u svých sousedů, kde třeba mučili ženu hořící pochodní, aby prozradila místo, kam si schovala vykopané židovské zlato a další cennosti. Spisovatelka Rachel Auerbachová nazvala jednu z kapitol své knihy o vyhlazovacím táboře Treblinka – “Polské Colorado aneb O zlaté horečce v Treblince”.

Ve své knize mj. píše: „Všude byli nesčetní rabovači s lopatami. Kopali, hledali a vytahovali ze země kosti a zbytky těl. V mazlavých zbytcích rozkládajících se ostatků pátrali po lebkách, nosili si je domů a hledali v nich zubní korunky ze zlata. Domů si je nosili proto, aby sousedi, kteří kopali kolem nich, netušili, zda něco našli, či ne…“

Také o pogromu ve vsi Jedwabne napsal objektivně opět až Jan Tomasz Gross v knize: “Sousedé” a v pojednání “The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne”, vydané Princeton University Press, 2001. Dnes vyučuje historii na University Princeton, kde je profesorem na fakultě Normana B. Tomlinsona a přednáší na téma „Válka a společnost”.Výsledek obrázku pro foto olser obama koncentráky

Jedwabne patří k části Polska, která v roce 1939 po Paktu Ribbentrop – Molotov připadla SSSR. Byla to součást bývalého carského Ruska. V roce 1941 však počala válka a ruskou okupaci nahradila německá, k níž v krátkém počátečním období obyvatelé vzhlíželi s naivní nadějí. Když totiž Němci ukázali na Židy, jako na původce všeho zla, někteří Poláci to přijali a rádi, jelikož za tím viděli židovský majetek, který vyrabují.

To už ale platil také pro polské Židy zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti, poté zákony o zdravém manželství, vlajce a státním znaku. Stačilo tak málo pro perzekuce tzv. „rasově méněcenného obyvatelstva”… Navíc Polákům bylo sděleno, že nebudou za násilnosti a krádeže na Židech potrestáni a 10. července 1941 se na výzvu polsky mluvícího Němce, starosty Karolaka a německé policie, shromáždilo několik desítek mužů z Jedwabneho a nahnalo místní Židy na náměstí.

Zhruba čtyřicítka Židů s rabínem v čele musela rozbourat za vynuceného ponižujícího zpěvu sovětských písní místní Leninův pomník. Pak bylo židovské obyvatelstvo včetně žen i malých dětí nahnáno do stodoly; ta byla uzamčena, polita benzínem a zapálena. Zaživa tak bylo upáleno přes 340 lidí. Masakr v Jedwabnem byl vyšetřován dvakrát.

Soud v roce 1949 odsoudil několik Poláků za spoluúčast při incidentu, další pro nedostatek jasných důkazů obžaloby zprostil. V letech 2002- 4 znovu oficiálně vyšetřoval událost polský Institut národní paměti. Vyslechl více než sto svědků. Byla potvrzena aktivní účast etnických Poláků i přítomnost německé policie. Konzervativní polské kruhy ale takový přístup odmítají.

Polsko-americký sociolog Jan Tomasz Gross ale naopak dokazuje, že dva z polských organizátorů akce byli původně agenty NKVD. Navíc by měla vyjít jiná kniha pod názvem „Zlatá srdce“, kterou Grossovi kritici chtějí ukázat, jak jsou Poláci hodní a kolik zachránili Židů. Situaci nepomohlo ani vyjádření polského primase Josefa Glempa, který sice událost přiznal, ale užil nevhodné přirovnání k palestinskému konfliktu.

To kontrastuje s dlouholetým vztahem polského papeže Wojtyly z Wadovic – Jana Pavla II. k podobné tématice. Jako hlava katolické církve demonstrativně navštívil Osvětim, aby byl pro katolíky ve vztahu k šoa příkladem. Vstoupil jako první papež do synagogy, v Muzeu Holocaustu v jeruzalémském Yad Vašem vyjádřil nejhlubší lítost nad pronásledováním Židů. Řekl o nich, že jsou křesťanům staršími bratry. Dostalo se mu za to na sklonku života mimořádné cti: požehnání židovských rabínů.

Vášnivým, brilantním slohem a s nelítostnou průkazností přináší J. T. Gross na světlo také pravdu v další knize pod názvem “Strach”, pojednávající tentokrát o pogromu na Židy v Kielcicích v roce 1946, tedy po válce… Bylo zabito 37 Židů jen proto, že se ztratil osmiletý chlapec Henryk Blasczyk.

Když ho policie našla a přivedla domů, vypověděl, že byl zavřen ve sklepě Židem, který na něm chtěl spáchat rituální vraždu a jeho krev měli Židé použít do nekvašeného chleba macesu. Polská “hilsneriáda” však přinesla ne rituální vraždu dívky Anežky Hrůzové, ale další tří desítky nevinných židovských obětí…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *