Nechybovat jako ve válce s Hizballáhem, aneb Riziko příměří…?
7. Leden, 2009 – 19:14Když Izrael stáhl své vojáky z pohraničí s Libanonem, měl tehdejší premiér Ariel Šaron pocit, že tak činí dobro pro svatou věc - mír na Blízkém východě. Kdo měl pořád odolávat zasedáním Rady bezpečnosti a rezolucím OSN proti okupaci částí Libanonu izraelskými vojáky…?
V květnu 2000 ukončuje Izrael přítomnost svých vojáků na území jižního Libanonu a naplňuje rezoluci RB OSN č. 425 stažením svých vojsk. Poté převzaly milice Hizballáhu moc v oblasti Shabba farms a brzy na to i v celém Libanonu.
Sotva ukázal poslední izraelský voják záda, Hizballáh ožil, dal se v klidu do posilování svých pozic a dozbrojování, v čemuž mu vydatně pomáhal Írán a Sýrie.
A neuplynulo ani šest roků a teror v Libanonu kulminoval. Jednalo se o raketový útok Hizballáhu na město Šlomi, při níž bylo 8 vojáků zabito a dva uneseni - Eldad Regev a Ehud Goldwasser. Vypukl tragický vojenský střet, v němž si Izrael naivně myslel, že si s Hizballáhem snadno poradí.
Ovšem to už nebyl nepřítel z přecházejících let, žádný partyzánský boj a sebevraždené atentáty, ale regulerní armáda i se svými záludnými praktikami. Střílelo se odkud to šlo i nešlo.
Třeba i z nemocnic a škol. Živé cíle z civilistů byly potřebné hlavně jako falešné trumfy Hizballáhu pro OSN. Tak se stalo, že během této Druhé libanonské války, kdy izraelské vzdušné síly bombardovaly školu, z níž se proti izraelským vojákům útočilo, rozbily veškerou podporu světa, kterou Izrael ve válce s Hizballáhem měl, a vytvořily situaci k vynucení zrádného příměří.
Klid zbraní byl vyhlášen po 34 dnech ozbrojeného konfliktu. V bojích zahynulo přes 1100 lidí, z toho 1000 na libanonské straně, na izraelské straně padlo 116 vojáků a 43 civilistů.
Izrael zasáhlo přes 3300 raket typu Katuša-Grad a střel nejvyššího kalibru. Podle organizace Human Rights Watch opustila severní část Izraele polovina místních obyvatel, přibližně 700 tisíc lidí.
Za vedení války v Libanonu Izrael zaplatil přes dvě miliardy dolarů, údajně však konflikt přišel na víc než trojnásobek.
V Libanonu vypukla v průběhu bojů vážná humanitární krize, podle libanonské vlády muselo opustit své domovy 973 334 lidí, z toho 220 000 osob odešlo do zahraničí. Náklady na opravu zničené infrastruktury v Libanonu se odhadují na 2,5 miliardy dolarů, asi 55 miliard Kč.
Stejné praktiky odkoukal i současný Hamas v Pásmu Gazy, odkud před třemi lety Izrael odvolal své jednotky a vyklidil civilní osady. Palestinci v Gaze tak pozbyli důvod k podněcování nepřátelských akcí vůči sousedním izraelským městům a vesnicím.
Ostřelování židovského státu však pokračovalo, navzdory varování, že se Židé budou bránit. Předvčerem se teroristé ve dvou školách, vybraných OSN jako úkryty pro děti a civilisty, obklopili členy svých rodin a lapenými utečenci před válkou, směřujícími za bezpečím do Izraele, a pálili na Izraelce z minometů jako diví.
Ti požádali, aby si mohli zachránit své životy tím, že palbu ze školy opětují. Zabili tak hrstku teroristů i čtyřicet civilistů a dětí. Prostě stejný scénář jako v nemocnici či v mešitě, z nichž si udělal Hamas zbrojní arzenál.
Fotografie mrtvých dětí po bombardování dvou škol izraelským letectvem, dostaly Izrael do obtížné situace, když Hamas bezostyšně vyzval OSN a mezinárodní společenství, aby zastavily protiteroristickou Operaci Lité olovo.
Mediální kapaň má zase své super bulvární sousto; obrázky dětí, pohřbených pod troskami. O tom, že se teroristé Hamasu často skrývají v nemocnicích, mešitách a školách, o tom už se nepíše. Že pálí z kulometů na balkonech obydlených bytů…
Hamas po vzoru Hizballáhu zvráceně využívá „humanitární kartu“, aby si vynutil zastavení protiteroristické operace, která podle vyjádření úřadujícího premiéra Ehuda Olmerta “bude pokračovat, dokud nebude mít Izrael jistotu, že se neobnoví stav předchozího jednostranného příměří.”
Kdy konečně svět procitne z těch bludů, kdy si uvědomí, že vše je ze strany arabských teroristů účelově vykonáváno tak, aby bylo co nejvíc civiliních obětí, aby se tím Izarel dostal znovu do úzkých.
Muslimům přece navadí smrt, oslavují každého padlého jako mučedníka, který je ve slastném islámském ráji, kde má první poslední, včetně souloží s dvaasedmdesáti černookými pannami…
Krvavý poker pokračuje. Falešný hráč opět blafuje, věřím, že tentokrát udrží Izrael své nervy na uzdě, krásně zneužívaná floskule, ale úderná, nenechá se přimět k dalšímu oddechovému času příměří pro Hamas a nepřestane útočit pokud nebude gazanský vřed důsledně vykořeněn do své poslední rakovinné buňky.
Izrael ví z historie velmi dobře, jak důležitý je “time-out” příměří. Sám ho plně využil během války o nezávislost a město Jeruzalém v letech 1948-49, kdy jeho rodící se armádě pomohlo Československo.
Na Libavé se zformovala celá židovská brigáda. Nezformovala se však z Židů z Palestiny nebo ze světa, byli to českoslovenští občané. Tato brigáda byla poměrně početná, protože šlo až o 1 300 osob.
To byl základ, na kterém se budovala vlastní izraelská armáda, jež v době války za nezávislost sestávala z nesourodé směsi ozbrojených židovských osadníků a zahraničních dobrovolníků.
“Každý z nás měl za sebou koncentráky nebo odboj proti fašistům. Nebyli jsme z cukru. Za námi byly už také boje s Araby o záchranu Jeruzaléma, za odměnu jsme vyfasovali každý polní lůžko, matraci plnou slámy a jednu deku, všichni dohromady stan,” říká Chanan Ron z telavivského předměstí Holon, na ulici Brazzaville Street.
“Takto vybaveni jsme se vydali na venkov a usadili se v osadě Moledet. Naši “osídlovací” akci jsme nazvali ŠEIFAH, což bylo slovo složené z počátků našich jmen v hebrejštině znamenající touhu… Když jsme v podstatě hned z lodě po našem vystěhování nastoupili do armády, byla na čtyři dobrovolníky jedna puška, než nás vyzbrojilo Československo.”
Stalin již na podzim roku 1947 dal Praze v souhlas k jednání o dodávce českých zbraní do židovského státu. Téhož roku zde jednal pozdější první izraelský vyslanec v Praze Ehud Avriel, který jménem Hagany uzavřel dohodu o koupi ručnic ze Zbrojovky Brno.
Dodávky byly kvůli rychlosti vypravovány z letiště Žatec leteckým mostem. Počátkem roku 1948 vzlétaly z letiště Žatec americké čtyřmotorové Skymastery a Commanda. Byly to pod panamskou vlajkou do Československa tajně propašované dopravní letouny.
V Žatci se rovněž nakládala výzbroj, výstroj, munice, pumy a dokonce i rozmontované letouny jako třeba Avie S199. Ty šly tímto leteckým mostem přímo do Ekronu v Izraeli, kde byly smontovány a okamžitě nasazovány do boje.
Messerschmitty byly rozebrány, nejprve naložili jedno křídlo, potom vrtuli, pak trup a druhé křídlo. Pak je připravili k transportu s bombamí a municí do bývalých amerických letounů C54 v doprovodu českých leteckých mechaniků.
Martin Gilbert v “Dějinách Izraele” mj. píše: “První dodávky dorazily v noci z 1. na 2. dubna 1948 na letiště Beit Darass v nákladním DC-4 -200 pušek, 40 kulometů a 150 tisíc nábojů. Další zásilka připlula o den později po moři v jugoslávské lodi do Tel Avivu. Na palubě bylo pro Haganu dalších 500 pušek, 200 kulometů a přes pět milionů nábojů…”
“Tenkrát se mluvilo o 6 000 puškách, 300 kulometech, dvou milionech nábojů a 600 samopalech. Nejdůležitější ze všeho ale bylo 74 Messerschmittů a letounů Spitfire. Tyto letouny změnily výsledek války. Premiér Ben Gurion říkal, že bez toho by Izrael nemohl vyhrát,” vzpomíná Chanan Bachrich, letecký mechanik z Tel Avivu.
”Izraelští letci se zalétávali v Českých Budějovicích, Olomouci a Hradci Králové, mechanici v Liberci. Cvičili se v ČSR také tankisté v Mikulově a výsadkáři ve Stráži pod Ralskem…”
A nakonec celková suma za všechno, co Češi Izraeli poskytli, dělala víc než tři čtvrtě miliardy amerických dolarů, na tehdejší kurzovní hodnoty nebývalá částka.
Češi prý chtěli především peníze, zahraniční měnu v hotovosti, tedy v dolarech. Na úvěr neprodali nic. Byli to údajně velmi tvrdí obchodníci. Jen při jedné příležitosti poskytli určitý úvěr, ale na velice krátkou dobu.
Československo bylo čtvrtou zemí, která hned 19. května 1948 uznala Stát Izrael, 3. července 1948 následovala návštěva Ehuda Avriela u ministra zahraničí Klementise a 28. července už předával pověřovací listiny prezidentu Gottwaldovi.
Stát Izrael tehdy ještě neměl pověřovací listiny, takže jen formálně předával prázdnou obálku, a pověřovací listiny přišly teprve dodatečně.
Snad si to vše připomenou i dnešní izraelští vojáci a vydrží příkoří farizejského světa…
God save the J´israel…
PS: Na severní Izrael začaly dopadat i rakety typu Katuša-Grad, které z Libanonu vystřeluje Hizballáh. První z nich už ničí po letech znovu i Haifu…
Připomenutí pro ty, kteří si myslí, že se vysmívám islámu. Mám dojem, že to nejsem já, kdo tuto víru znevažuje…
V Gaze se měří úroveň školního zařízení ne podle toho, jak vzdělaní z ní odejdou její žáci, ale kolik portrétů “hrdinů” visí na chodbách těchto škol, kolik zdejších “házečů kamení” se nechalo za svatou věc islámu při sebevražedné explozi zabít.
A kdo z nich při atentátu zabije víc nenáviděných Izraelců, ten bude oslavovanější. Ve škole, do níž chodil i zatřelený dvanáctiletý Muhammad, každý den před zahájením vyučování teď zpívají děti oslavnou píseň na jeho počest.
“Slyšíte svist kamenů?
Je to hlas hněvu.
Drobné dlaně nesou kameny,
dávající vyzvání útočníkům.
Je tam i mučedník Muhammed,
všichni ho vidí, otec ho chrání,
matka vidí jeho smrt.
Jeho krev vyzývá ke svaté válce.
Dáme krev i života za Jeruzalém…”
A tak “mučedníkovi” spolužáci, kteří ještě žijí a čekají na svůj “šťastný los” při výběru mezi sebevrahy, ve svém věku dvanácti let tvrdí, že hlavní boj do poslední kapky krve s židovskými satany teprve nastane a neskončí dřív, dokud zcela Izrael nezničí. Proto explodují další trhaviny po celém židovském státě. Výčet je hrozivý…
Jeruzalémský mufti Al-Ahram Al-Arabi má na dětské házeče jasný názor: “Je těžké je vyjádřit slovy. Není pochyb, že dítě-mučedník předpokládá, že nová generace a jeho nástupci budou v tomto poslání dál pokračovat. Čím je mladší mučedník, tím je větší a tím víc si ho vážím,” tvrdí muftí Al-Ahram hrdě.
“Jeden chlapec napsal na kousek papíru své jméno ještě těsně předtím než zemřel: Mučedník Muhammad. A takové lístky si dávají do svých kapes všichni, aby se vědělo, kdo že se to stal opěvovaným hrdinou, kterého čeká svatba v nebi,” říká muftí s nadšením, z něhož naskakuje husí kůže.
“Proto palestinské matky kvůli svobodě ochotně obětují své syny. Je to skvělá ukázka, jak velká je jejich víra. Mluvil jsem s jedním mladým mužem, který mi řekl: Chci se oženit s krásnými černookými nebeskými ženami. Téhož dne se stal mučedníkem. Jsem si jistý, že jeho matka byla naplněna radostí z jeho svatby v nebi. Takovému synu sluší taková matka.”
