Prokletí karmy, vlastní ješitnosti nebo mladické nerozvážnosti?

7. Leden, 2009 – 8:50

Četl jsem povzdech velmi sličné blogerky o tom, že když píše věci z běžného života, nedostane se jí patřičného ocenění v karmách. I kdyby se prý rozkrájela a že je to nespravedlivé, jelikož ji politická témata, tedy nejvíc oceňovaná karmou, vůbec nezajímají.

Trochu mě to přimělo k pousmání. Mládí, mládí, nádoba nejkřehčí, prahnoucí po zviditelnění a poplácání po zádech.

Trochu to znám, mám kolem sebe pár takových náctiletých nadšenců, kteří chtějí bojovat v mých barvách, pokud použiji známou floskuli, a když nejsem u počítače, horečně v utajení klikají na karmu v domění, že mi udělají radost.

Marně jsem jim vysvětloval, naivním mládežníkům, že počítač je bystré médium a karmu mi na něm může zvyšovat pouze někdo z jiného IP než je to moje. A i tak pouze jednou…

A tak mě překvapili logickou otázkou, proč tedy píši texty tak často a někdy i tři za den, čímž se mi karma pochopitelně snižuje.

A proč to nedělám jako mnozí jiní, kteří si přidávají své blogy třeba jen jednou týdně a to ještě přijdou s nějakou mimořádně oceňovanou „drymlo-rathovštinou“…

Moje odpoveď byla nabíledni; nepíši kvůli karmě, ale pro pocit zadostiučinění, že můžu vůbec psát o čem chci, že mi nikdo nebrání, natož abych se musel vyvarovat soudné kritiky politických osobností jako kdysi, v šerém soudružském dávnověku.

Píši blogy rád, jelikož je mi fajn bez cenzury i autocenzury, slouží mi k rozšiřování mé slovní zásoby a pro novou invenci k případným svým dalším literárním počinům. Inu, blog je pro mě takové tréninkové hříště.

Navíc jsem bývalý aktivní novinář, který musel do předčasné penze, a jemuž prostě psaní schází. Zkrátka grafoman a egoman.

(Toto své označení dávám schválně, abych předešel tomuto zaškatulkování ze strany „přejícných“ nicků.)

Takže jsem vděčný za každý svůj nový blog, bez ohledu na karmu. Proto uvádím také ukázky z mých knížek, fejetony či rozmařilé glosy, o které je ze strany nicků pochopitelně minimální zájem.

Ne že bych nebyl rád, když někdo zjevně ocení mé snažení, proto také přednáším o Izraeli na školách i pro širší veřejnost. Ale ani není to pro mě prioritní.

Pokud bych bezmezně stál o ty bodré duše, jež milostivě udělují své uznání kliknutím na karmu, psal bych o Paroubkovi, Rathovi či Drymlovi nebo o Drymlovi, Rathovi a Paroubkovi, jelikož jsem pochopil, že drtivé většině nicků tohoto blogu jsou tito polosoudruzi sympatičtí asi jako osina v prodloužených zádech…

Mně jsou však tito politici téměř lhostejní, takže píši hlavně o věcech, které jsou mému žurnalistickému srdci nejbližší, hlavně o lidech, Izraeli a Blízkém východu.

Hlavně však proto, že si vzniklé texty ukládám na své webové stránky, jež jsou pro mě těmi nejdůležitějšími. Ostatně, máte možnost se na ně podívat, abyste mé psací snahy pochopili…

Takže vy, všechny sličné děvy, dělejte to jako já; pro potěšení, že můžete vůbec psát, a ne pro světskou slávu, polní trávu…

Ta pravá a nezpochybnitelná a nejvyšší karma pak bude někde hluboko ve vás, kde vám ji žádný nick nikdy nepošpiní…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *