Vídeňští filharmonici a Nový rok…

1. Leden, 2018 – 16:28

Novoroční dilema z koncertu Vídeňských filharmoniků; pokud někdo srovnává komunismus s nacismem, musí dát rovnítko i mezi KSČ a NSDAP, aneb Když jsou kritizováni členové KSČ, proč ne NSDAP?

Při včerejším sledování 77. novoročního koncertu vídeňských filharmoniků (první byl již v roce 1941) ve mně sílila nostalgie; patetické pocity míru, lásky a štěstí, přičemž jsem ale musel myslet též na příbuzné stovek obětí při tragických atentátech po celém světě, hlavně v Evropě.

Mráz mi šel po zádech, když jsem si připomněl šokující obranné betonové bloky na všech evropských náměstích a na tisíce po zuby ozbrojených vojáků a policistů, hlídajících oslavy Nového roku. Nebylo to nic z let výjimečného stavu ve Francii, Británii či Belgie po teroristických útocích před léty, ale na začátku roku 2018.

Nechápal jsem a mozek mi to zkrátka nebral, odkud se ještě dnes bere ta frustrace a nenávist zvrhlých duší teroristů. Kdy to všechno konečně skončí? Proč se to vše děje…? (Následující slova poodhalí tento krutý recept. Vyděrači…)

Přes tento nihilistický pesimismus však moji mysl nakrátko osvěžil fakt, že můj starší syn Tomáš jako hostující houslista Pražské komorní filharmonie (založil ji geniální dirigent Jiří Bělohlávek a jejím šéfem byl Ilja Šmíd, než se nyní stal ministrem kultury Babišovy vlády) se právě po uměleckých turné po USA, Japonsku, Číně či Jižní Koreji vrátil z koncertů v Ománu.

Z islámské země, která však nikdy nezažila žádné násilí vůči bezvěrcům; ani Islámský stát a terorismus zásluhou moudře spravovaného bohatství a hudbou díky v Británii vzdělaného sultána… Prostě perlička na dně…

V mysli mi přesto při poslechu hudby Straussů ožila vzpomínka, stará rovných pět let; když jsem si na Nový rok 2013 jako obvykle zapnul přímý přenos tradičního galakoncertu Vídeňských filharmoniků ze Zlatého sálu Spolku přátel hudby ve Vídni, netušil jsem, jak bude „nešťastná“ třináctka pro filharmoniky dramatická. (každý třetí muž Rakouska ve věku od 17 do 45 let šel s nadšením bojovat za Rakušana Hitlera z Braunau am Inn a jeho Třetí říši….)Kulturní akce vymyšlená nacisty

Mohl za to kompletní text o kolaboraci Vídeňské filharmonie s nacisty, jež byl na stránkách orchestru zveřejněn 12. března 2013, v den 75. výročí „anšlusu“ Rakouska, tedy jeho připojení k nacistickému Německu v roce 1938. Autorem této zprávy byl profesor Vídeňské univerzity Oliver Rathkolb, který vycházel z doposud neznámých archivů, jež byly objeveny v jednom ze sklepení Vídeňské státní opery.

Hlavní důkazy o spolupráci filharmoniků s nacisty byly v korespondenci Wilhelma Jergera, jenž Vídeňskou filharmonii za 2. světové války vedl. Jerger byl nejen prezidentem filharmoniků, ale také aktivním členem NSDAP a jednotek SS. Pravidelně si dopisoval například s Leopoldem Kainzem, který ve Vídeňské státní opeře založil nacistickou buňku. Rathkolbova zpráva podle New York Times uvádí, že v roce 1942 měla filharmonie mj. 62 členů v NSDAP a další v SS. To znamená, že nacistů bylo v orchestru více než polovina. Výsledek obrázku pro foto Baldura von Schiracha,.Výsledek obrázku pro foto Baldura von Schiracha,

Baldur von Schirach, nacistický guvernér Vídně a předseda Hitlerjugend…

Rathkolbov pracuje také s dopisy Wilhelma Jergera, tehdejšího šéfa filharmonie a aktivního člena NSDAP. V dopisem z října 1938 žádá Baldura von Schiracha, nacistického guvernéra Vídně a předsedu Hitlerjugend, aby do transportu neposílal pět židovských členů orchestru. Von Schiracha však nepřemluvil. V koncentračních táborech zemřelo během druhé světové války 5 židovských členů orchestru, píše server BBC. Nacistický pohlavár byl po válce prohlášen za válečného zločince a byl odsouzen k dvaceti letům vězení.

Mezi kolaboranty byl rovněž i Helmut Wobisch, trumpetista filharmoniků, který do nacistické strany vstoupil roku 1933 a o rok později se přidal k SS. Pracoval jako špion, donášel na židovské muzikanty a dodával nacistům cenné informace zevnitř orchestru. Po válce byl společně s prezidentem filharmoniků Jergerem vyhozen, ale v roce 1947 se však do orchestru vrátil a roku 1953 se dokonce stal jeho výkonným ředitelem. Jde tedy o historicky zcela bezprecedentní návrat vysokého nacistického pohlavára k moci.

Teprve po více než sedmdesáti letech spatřil znovu světlo světa telegram. Stojí v něm: »Děkuji vídeňským filharmonikům za přátelské pozdravy, jimiž odpověděli na mou gratulaci k stému výročí. Připojuji přání dalších úspěchů ve službách německému umění.« Podpis: Adolf Hitler. Místo odeslání: Vůdcův hlavní stan…

Výsledek obrázku pro FOTO Herbert von Karajan

Všechny udivil také vztah Hitlera k rakouskému dirigentu Herbertu von Karajanovi, který si proti sobě poštval vůdce zdánlivou maličkostí. Karajan totiž řídil „Mistry pěvce norimberské“ bez partitury, kterou znal Hitler do veškerých detailů. Poznal, kde udělal Karajan chyby a vymínil si, že kvůli tomuto sotva znatelném zaváhání nesmí nikdy vystoupit na wagnerovském festivalu v Bayreuthu. Mladý dirigent měl ale na druhé straně nadšeného zastánce v Hermannu Göringovi. Pragmaticky uvažující Goebbels zase ctil Karajanovu solidnost a světovou pověst…

„Měl jsem před sebou ten papír, který stál mezi mnou a neomezenou mocí a rozpočtem takovým, že jsem s orchestrem mohl dělat, co mi bylo libo. Měl jsem tajemníka, kancelář, byl jsem v sedmém nebi. Říkali mi, že k tomu se musím stát členem strany a občas pro ně udělat koncert, nic víc. Tak jsem si řekl: No a co…“ řekl Karajan, když podepsal přihlášku členství v NSDAP.

V roce 1946 mu poté byl sovětskými okupačními úřady kvůli jeho členství v NSDAP vysloven zákaz výkonu povolání, který však byl následně roku 1947 zrušen. O rok později se dokonce stal ředitelem a čestným členem společnosti Přátel hudby ve Vídni. Kdoví, kolikpak členů KSČ by bylo takto „ohodnoceno“ u nás a nic se nedělo… Vzpomínám si však na české zpěváky, co vystupovali pro sovětská vojska, dočasně u nás pobývající, a jsou z nich podnes zrádci a kolaboranti, o které si nikdo ani kolo neopře… Jak české…

Napadlo mě, kolik českých “hrdinů” se bránilo tvrzením, že do KSČ vstoupili, jelikož museli, aby uživili své rodiny a zachránili si své životy, přitom na schůze prý nikdy nechodili, StB ani neviděli… Kolaborace s nacisty se nevyhnula ani českým umělcům. Během 2. světové války udělil státní ministr K. H. Frank pozlacený Čestný štít Protektorátu Böhmen und Mähren se Svatováclavskou orlicí mj. spisovateli Františku Kožíkovi a malíři Maxi Švabinskému.

(Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava (německy Ehrenschild des Protektorats Böhmen und Mähren mit dem Herzog-Wenzel-Adler), krátce zvaný „Svatováclavská orlice“…)

Odmítnutí “ocenění” by se rovnalo transportu do koncentráku. Oceňování bylo určeno „pro vyznamenávání příslušníků protektorátu, kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“. Představa, jak jsou charakterní oba zmínění „umělci“ tváří v tvář Hitlerovu státnímu ministru, je spíš k tragickému pobavení; troufl by si Kožík nebo Švabinský vrátit Frankovi Svatováclavskou orlicí…?

Když se jednou Arnošt Lustig ptal Otakara Vávry, proč přijal toto vyznamenání, odpověděl mu: „To jsem si myslel, že jste chytřejší, pane Lustigu. Kdybych Svatováclavskou orlici nepřijal, do večera jsem skončil v Kobylisích na popravišti…“ https://www.youtube.com/watch?v=KHLIyUz-DMU

Vůbec první udělování orlic se odehrálo 17. června 1944 v pražském Černínském paláci, dnešním sídle ministerstva zahraničí. K. H. Frank tam osobně vyznamenal ve velké zasedací síni členy protektorátní vlády v čele s premiérem Jaroslavem Krejčím (na snímku). | foto: Archiv Viléma Wodáka

Z eseje Soudobé dějiny: …“Jeden po druhém předstupovali před holohlavého muže, snažícího se vyhlížet odhodlaně a energicky, a s úklonou, s úsměvem či strnule a trpně přejímali z jeho rukou vyznamenání: spisovatel František Kožík, básník František Hrubín, skladatel Václav Trojan, komik Vlasta Burian, herečka Marie Glázrová, basista Pavel Ludikar, sopranistka Marie Budíková-Jeremiášová, barytonista Jan Konstantin, sochař Jan Lauda, malíř Karel Svolinský, herečka Adina Mandlová, herec Gustav Nezval, režisér Otakar Vávra a další, celkem dvaadvacet umělců a novinářů. Když vystoupili na pódium ozdobené květinami a výsostnými znaky Německé říše a Protektorátu Čechy a Morava, pozdravil každý vztyčenou pravicí. Psal se 12. červenec 1942. V den sedmdesátých narozenin státního prezidenta Emila Háchy uděloval ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ministr lidové osvěty Emanuel Moravec národní ceny kulturním pracovníkům….“  http://www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/sd_1_2009.pdf

Je to stejně tragicky děsné, jako když Václav Talich reagoval na Moravcova slova o „oplozujícím vlivu“ německé hudby na hudbu českou. Zájem nacistického Německa o českou hudbu postavil Talich do kontrastu s údajnou lhostejností dříve „spřátelených“ Francouzů. Nadále měla podle něho česká hudba jít „v těsném sledu oněch tendencí, jimiž kráčí kupředu hudba německá“, vzdálena bude naopak provždy hudbě francouzské a ruské. V závěru projevu čteme:Prezident Hácha a Adolf Hitler při schůzce v ranních hodinách 15. března 1939.

„Státnický čin našeho moudrého pana státního prezidenta dr. Emila Háchy nám umožnil, že v době, kdy na válečném poli hřmí děla, my, čeští hudební umělci, máme plnou možnost pracovati na vlastním zdokonalení a tak se připraviti vhodně na to, co od nás Říše očekává. (…) Buďme dětmi hodnými veliké doby a využijme ku prospěchu Říše i vlastního kmene oněch výhod, které nám dopřává geniální Vůdce Adolf Hitler!“ Šéf opery Národního divadla vyzval, aby se Češi postavili do jedné řady s těmi, kdo tvoří „nový ráj“ a novou Evropu.

A když už jsme u těch nacisticko-uměleckých a jiných techtle mechtle, mrkněme i na ty hrátky nacisticko-rodinné. Proto třeba jen pár detailů, jež se týkají tchána Peroutkovy dcery, která se vdala za Richarda Bienerta. Že vám to nic neříká a že významný český novinář Ferdinand Peroutka nemohl za rozhodnutí své dcery?

Přes to všecko si třeba vzpomenete, kdo vládl Československu ve druhé polovině dvacátých let 20. století; otec manžela Peroutkovy dcery Richard Bienert se totiž stává jedním z nejvýše postavených správních úředníků Československa, když nastupuje v roce 1925 na post viceprezidenta zemského úřadu (zemské politické správy).

Ministři Richard Bienert a Walter Bertsch se svými “Svatováclavskými orlicemi” III. stupně na klopě…

V roce 1939 je pak Bienert jmenován do funkce prezidenta téhož úřadu. Za německé okupace Protektorátu Čechy a Morava Richard Bienert působí od ledna roku 1942 v protektorátní vládě J. Krejčího na postu ministra vnitra, od 12. března roku téhož roku je zároveň náměstkem ministerského předsedy. A jak již bylo výše uvedeno, jeho stejnojmenný syn se oženil s Evou Peroutkovou, dcerou spisovatele a publicisty Ferdinanda Peroutky, který byl v těch časech a v tom samém Protektorátu českým žurnalistou . http://danielsolis.cz/potomci-kolaborantu-exprimator-kasl-a-terezie-kaslova/

V roce 1945 pak Rudolf Bienert stojí od 19. ledna do 5. května v čele protektorátní vlády sám – zároveň vede i ministerstvo vnitra a je pověřen zastupováním prezidenta E. Háchy. Po vypuknutí pražského povstání 5. května roku 1945 je Richard Bienert v Praze zatčen revolučními jednotkami, po skončení války je pak za svoji činnost v protektorátní vládě souzen a 31. července roku 1946 odsouzen československým Národním soudem ke třem letům vězení.http://www.rukojmi.cz/clanky/4402-slavka-peroutkova-jednou-rekla-obcas-se-me-lide-ptaji-jestli-mi-nechybelo-dite-ferdika-bych-byvala-urcite-chtela-ale-kdyz-jsem-se-v-anglii-dostala-do-jineho-stavu-bylo-jasne-ze-to-dite-nemuzu-mit

Mohu se samozřejmě mýlit, jsem přece jen invalidní důchodce bez vzdělání, také Wikipedie není neomylná, jde třeba jen o shodu jmen a také pořád platí, že děti nemohou za činnost svých otců, natož dědečků a jiných příbuzných, byť krev není voda, ovšem je-li v Praze Peroutka novinář a jeho dcera je skutečně v rodině šéfa policie a čs. vlády za Třetí říše, asi se to nějak může na psaní novináře projevit… Ale jistě také nemusí… https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Bienert

Můžeme tedy věřit, že když se syn šéfa policie a čs. protektorátní vlády za Třetí říše Richarda Bienerta oženil s Evou Peroutkovou, dcerou spisovatele a publicisty Ferdinanda Peroutky, že tento člověk nikdy nebyl antisemita…? Pokud ano, pak je už možné cokoli, o to však navíc horší, že Peroutkova první manželka byla židovkou…http://www.rukojmi.cz/clanky/2399-neco-malo-o-tom-jak-se-syn-sefa-policie-a-cs-protektoratni-vlady-za-treti-rise-richarda-bienerta-ozenil-s-evou-peroutkovou-dcerou-publicisty-ferdinada-peroutky-co-pry-nebyl-antisemita

Napadlo mě, kolik českých “hrdinů” se bránilo tvrzením, že do KSČ vstoupili, jelikož museli, aby uživili své rodiny a zachránili si své životy, přitom na schůze prý nikdy nechodili, StB ani neviděli… Že se mi to plivá na významné umělce? Zkrátka, pokud někdo srovnává komunismus s nacismem, musí dát rovnítko i mezi KSČ a NSDAP.

Když jsou kritizování členové KSČ, proč ne NSDAP…? Když byl tchán od Karla Schwarzenberga nacistický pohlavár, nemůže přece za předky své ženy, ale to, že otec Livie Klausové byl komunistický funkcionář, byla proto největší špína na světě…? Co vystudoval Schwarzenberg, aby mohl být profiministrem zahraničí?

Inu, zatracená nostalgie; tak tedy šťastný a veselý rok 2018, hlavně zdraví, to ostatní pak přijde samo… Prý… http://forum24.cz/mucednika-svateho-vaclava-nechal-narod-trpet-i-tisic-let-po-jeho-smrti/

http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_26_4.pdf%20 ….

http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf

https://docs.google.com/file/d/0B5x_jdUt4p6POV92T3V1UzVaUHM/edit

http://www.krajskelisty.cz/praha/7723-legenda-ceske-zurnalistiky-spadla-s-rachotem-z-piedestalu-sice-nema-na-triku-gentlemana-hitlera-zato-se-z-nej-vyklubal-dost-husty-antisemita.htm

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135
Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *