Africké Vánoce…

24. Prosinec, 2017 – 11:34

Čas oponou trhnul a já se ocitl na toulkách po světě, z něhož jsem se však vždycky poctivě vracel domů na svátky vánoční.

Až přišla cesta na jih černého kontinentu; vánoce v JAR pro mě byly napůl pracovní, když jsem fáral v Rustenburgu skoro kilometr pod buší za účelem reportáže z jihoafrických platinových dolů. Než jsem se vzpamatoval z toho, že v dolech na platinu se běžně kouří, že ani v administrativě nepracuje žádná žena a ty z řad černošek se vdají, až když za ně rodina zaplatí určitý počet krav, byl tady Štědrý večer s půlnoční mší.

Mezi asi šedesáti rustenburskými kostely většinou protestantskými, byly jen dva tři katolické. A do toho, v němž byli křtěni synové mých známých, se vydáváme; já katolík s ateistou Jardou. Nejdeme po chroupajícím sněhu po chodnících mezi dvoumetrovými závějemi, ale jedeme nočními pětadvaceti africkými stupni Celsia toyotou. Chci mít vše z první ruky, proto vyrážíme asi hodinu a půl před započetím bohoslužby. Za okny domků Rustenburgu nevidím rozžaté žádné vánoční stromečky.Výsledek obrázku pro olser vánoce jar

Vánoční kapři se loví též v JAR… Snímek Břetislav Olšer

Buď vůbec nejsou anebo se rozsvítí až následující den večer. Búrové jako protestanti slaví Štědrý večer 25. prosince. Neslyším ani oslavné vyzvánění kostelních zvonů, a když přijedeme ke katolickému chrámu, vidím, že jsme na velkém parkovišti teprve třetím autem. Předpokládám, že ta první dvě patří faráři a kostelníkovi, tedy dvěma hlavním organizátorům duchovního života zdejších protestantů a katolíků.

Nemýlím se. V kostele si připadám jako v sále kulturního domu. Nikde žádné církevní okázalosti, honosné oltáře, pozlacené sochy, stěny pomalované biblickými výjevy. Kněz v civilu stejně jako kostelník roznášejí texty písní, nikde žádné ornáty ani kadidlo, ministranti ve svátečních komžích nechodí rozsvěcovat svíčky na oltář. Nejvíc mi vadí, že nezní v celé své mohutnosti tóny varhan, doprovázené zpěvem koled.

Všechno na světě je prostě relativní… „Dva žáci ješivy rozmlouvají o Eisteinově teorii relativity. „Já naprosto nechápu,“ přiznává David, „jak mohou být dvě stejně věci současné různé?“ nechápe. „Já ti to hned vysvětlím,“ odpovídá Davidovi Izák. „Kdyby se ti touhou narozpálené nahé děvče posadilo na klín, každá hodina by ti připadala jako okamžik. Ale kdyby ses ty nahý posadil na rozpálenou plotnu kamen, každý okamžik by ti připadal jako hodina…. To je přece jasné, ne…?“

To, že v Africe nebude během Vánoc sníh a mráz, to jsem pochopil, ale že v katolickém kostele bude chybět na půlnoční nazdobený vánoční strom, betlém s klanějícím se černouškem a varhany, doprovázející farníky při zpěvu koled, to mě zklamalo. Před židlemi, seřazenými do schůzovních řad, byl řečnický pult, vedle stůl a za ním na stěně kříž, jediný symbol posvátnosti tohoto místa. Nervozně jsem čekal, kdy se chrám zaplní, a lidé začnou zpívat koledy. Věřil jsem, že se též katolíci celého světa dávno spojili.Výsledek obrázku pro olser vánoce jar

A radost pod stromečkem po jihoafricku… Snímek Břetislav Olšer

Nespojili. V Rustenburgu zpívali věřící krásně, ale ani jediná melodie neodpovídala některé z těch, které jsem už z dob svého ministrování tak důvěrně znal. Byla to divná půlnoční. Zvedli jsme se, což s povděkem přivítali kolem stojící farníci, jimiž byl najednou chrám zcela přeplněn. Asi padesát jich ještě stálo venku, protože se jednoduše dovnitř nevešli. Už jsem před sebou měl vidinu bramborového salátu a kapřího řízku…

“No nazdar!” vyjeknu, když se podívám na parkoviště. Jardova toyota stála v čele, za ní byla asi stovka dalších vozidel, která zcela blokovala jakýkoli výjezd. “To snad není možné!” zahromuje Jarda a přidá několik peprných slov. Naštěstí v češtině, takže jim kousek dál stojící věřící nerozumí. Ale jako ateista si to mohl dovolit. “To je na další dvě hodiny…!”

Mýlil se, bohužel. Seděli jsme v autě a vykouřili všechna marlbora. Trvalo to skorp tři hodiny. Pak pobožnost končí a lidé začínají pozvolna vycházet z kostela. Vlastně napřed si v bohulibé vánoční náladě asi ve dvě hodiny v noci dlouze přejí hodně štěstí a zdraví, největší zdržení je v tom, že si takto podávají ruce všichni se všemi. Dohromady to mohou být tisíce dlaní.

Ve tři hodiny ráno si po nejdelší půlnoční svého života sedáme konečně do křesla v hale u Jardy, na řízek a salát už nás dávno přešla chuť, zato uklidňujících vypálených švestkových porcí z mnou dovezeného valašského moku do sebe obracíme nepočítaně. Následující Hod boží vánoční registruji proto až hodinu po poledni, když mě Sylva dostrká k bazénku a strčí mě do chladivého skupenství, kterému se dá v té chvíli říkat bez rouhání voda vzkříšení.

Potom přišlo na Boží hod vánoční koupání v bazénu… Snímek Břetislav Olšer

Vánoce jsou zkrátka prima období. Ať si říká, kdo chce, co chce. Ale ne v daleké cizině. Štědrý večer je přece vymyšlený jen proto, aby se blízcí lidé alespoň jednou v roce sešli u společného stolu. Aby si udělali radost. Objali se, popřáli si všeho dobrého. U Sylvy a Jardy jsem se sice cítil jako ve své nejbližší rodině, byli báječní a laskaví, ale jistě mi prominou, doma je přece jen doma. http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/765-nad-betlemem-vysla-hvezda-nebyla-to-vsak-kometa-nybrz-izraelsky-letoun-f-15

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *