Jak jsem o Vánocích prožil jedinečnou osobní zkušenost z valašské palírny slivovice, jak to udělat, aby celý svět byl v míru a pohodě…

23. Prosinec, 2017 – 14:26

Jak jsem o Vánocích prožil jedinečnou osobní zkušenost z valašské palírny slivovice, jak to udělat, aby celý svět byl v míru a pohodě…

Není prostě síla, která by mě přinutila zapomenout na valašské Vánoce mých klukovských let, nejkrásnějšího období mého života v malebné vsi Hovězí, včetně tamního kostelníka, co byl nejuniverzálnějším občanem obce.

Ve všední dny vedl místní kroužek mariášníků, ve svátky hlídal ministranty a vybíral v kostele na nový zvon, od podzimu do jara pak měl na starost hruškové, švestkové, kalvadosové a jiné kvasy v obecní pálenici. A jelikož to jednou přehnal s „koštováním“ slivovice a následně vypustil do přilehlého vodního toku čerstvý kvas, který si sousedé nalili sami, když viděli, že kostelník už je už mírně intoxikován a chtěli mu tím pomoct.

Kostelníka se však v podvědomí držel pocit zodpovědnosti, konal svoji povinnost a otrávil nejen majitele švestkového základu pálenky, ale i pstruhy v dolním toku potoka.Výsledek obrázku pro lada vánoce obrázky

A tak jsme si jinak v naší valašské obci žili v klidu a míru. Náš rodinný karlátkový kvas měl přijít na řadu až v pozdní noci a tak mě táta výjimečně za samé jedničky vysadil na galerku, odkud jsem sledoval vleže na režných pytlích s dřevem na otop tu nezbednou lidskou alchymii. Byly to zlaté časy; bez šárky a viru ptačí chřipky H5N1.

Zatímco babky draly peří a vzájemně sobě i dětem za pecí naháněly hrůzu bajkami o hejkalech, o slibkách – smutných a nebezpečných ženách, a morách, chlapi měli slivovicové párty. V palírně byl zákaz politických pří, mohlo se jen vzpomínat nebo vyprávět vtipy: Přijde turista k bačovi a ptá se: „Kde se tady u Vás pálí slivovice, dědo?“ A bača ukáže prstem na kostel. „Vidíš ten kostel?“ Turista se vyděsí. „Tam se pálí…?“ Bača zavrtí hlavou. „Tak kromě kostela se u nás pálí všude…Výsledek obrázku pro lada vánoce hrusice rvačka

Bylo mi příjemně v tom ospale mírumilovném teple pálenice. Vstřebával jsem nakysle dráždivou vůni švestek, hrušek s jablky i kouř trnkových polen a nepoznával své ještě před týdnem brunátně znepřátelené sousedy, jak se teď růžolící k sobě měli, poplácávali se po zádech, jak můj s mojů, nalívali si čirou tekutinu, čichali k ní, vynášeli do nebe její řetízky a dívali se skrze ní proti světlu, aby ji posléze polykali a přitom slastně mlaskali a s uznalým pokyvováním škytali: Tož herdek, ta píše, ogare…!

Od té doby jsem po určitou dobu puberty pevně věřil, že jedině slivovice by byla tím nejlepším receptem na všecky války a nesváry. Alespoň tak to u nás ve vsi fungovalo; jen po svatém přijímání a v palírně se i vyhlášení rváči z pouťových merend přátelsky objímali a halekali, že „enem Valaši sú chlapi jako fík a jedna velká rodina“…Výsledek obrázku pro palírna Hovězí

Pálenice v Hovězí. Foto: DENÍK/Jan Karásek

Žili jsme uprostřed nejkrásnějších valašských kotárů, sršaté smrky, jedle, borovice, břízy, buky a duby, přes zahradu nám jezdil parní vláček, za nímž se každý večer táhla kometa toho nejkrásnějšího jiskrového ohňostroje, a za kolejemi už byl les. Dubčí, Skalka, Šerka, Janovsko… Zima v něm byla nejkrásnější.

Neskutečné ticho, jen občas zašustil sníh, padající z větví, máchnutím křídel straky, ťukání zobáku datla do kmene znělo jako hromobití, sotva slyšitelné zato byly skoky zajíce a už vůbec neslyšné bylo ekvilibristické hopkání veverky. Zbyly po nich jen hluboké stopy v bělostném prašanu. Ani koně, táhnoucí klády dřevorubců, nebyli v tom sněžném chrámu Páně skoro slyšet. Kromě jejich siláckého odfrkování…

A u nás doma to už vonělo čerstvou jedličkou od pana lesmistra, lineckým cukrovím, vanilkovými rohlíčky, rumovými kuličkami, plněnými košíčky a polevou malovanými perníčky. Maminka je vykrajovala z těsta ve tvaru zvířátek. K tomu pár vlašských ořechů, balíček fíků a datlí, dvě jablka a sešit na můj další deník, pak dárek nejvzácnější – knížka Plavčíci kapitána Bontekoa.

Taková byla moje nadílka desetiletého ogárka pod stromečkem s nepřekonatelnou vůní svíček a prskavek, jejichž třpyt se odrážel v baňkách i očarovaných dětských očích. A do toho purpura, co rozbušila každé dětské srdíčko v nadšení z dárků…Výsledek obrázku pro FOTO HOVĚZSKÝ KOSTEL

Zlatým hřebem byla událost nejbáječnější – půlnoční mše. Oblékl jsem si  starý železničářský kožich z beraní kůže, válenky, ušanku a vyrazili jsme do skoro mínus třiceti, Bylo plno mrznoucího sněhu, chroupal pod nohama a z celého Hovězí se scházeli pod návrším sousedé, zdravili se, přáli si všechno jen to nejlepší a pak pomalu stoupali ke kostelu. Bylo slyšet varhany, koledy, hřbitov zářil od tisíců svíček.

V kostele vonělo kadidlo a zněly úžasné koledy – Tichá noc, Narodil se Kristus Pán, Půjdem spolu do Betléma… Táta se svým basbarytonem zpíval v Rybově mši. Hej, mistře… Mně stačil tenkrát desetník, abych ho vhodil do pokladničky u Betlému před oltářem, za což mi u kasičky sedící figurka malého mouřenína děkovala mnohonásobným ukloněním. To jsem ještě netušil, že se jednou i já podívám do opravdového Betléma, nedaleko Jeruzaléma a Nazaretu…

Po skončení mše jsme se šli ještě poklonit na hřbitov svým drahým. A když jsme se vraceli domů, máma mi půjčila svůj rukávník, abych nemrzl. Připomněla mi noblesní paní lesmistrovou od nás ze vsi, jež nosila čepici, kožich i rukávník ze sobolích kožíšků, jako Anna Karenina. Na ženách se mi ty rozkošně elegantní doplňky moc líbily. Jejich ruce skryté v oválném kožíšku jim slušely víc, než zastrčené hluboko v kapsách. Táta nechal na Vsetíně u židovského kožešníka Faixe udělat rukávník i pro maminku. Byl z hebké a levnější králičí srsti.Výsledek obrázku pro lada vánoce hrusice rvačka

Hřál jsem si v něm své promrzlé prsty. Maminka si do něho dávala kapesník a modlitební knížku s růžencem. Vypadala s ním elegantně, i když k němu nosila obyčejný zimník a byl jsem hrdý, že jí to slušelo. Později jsem nabyl přesvědčení, že se rukávníky přestaly nosit kvůli lobby rukavičkářů a samoobsluhám, jež zatěžovaly ruce žen taškami s nákupy. A pak jsme byli zpátky ve vytopeném pokoji, kde to v kamnech hučelo z řezin a praskalo z polínek, která táta vždycky v létě nasekal v lese z krkošek, odpadu po dřevorubcích.http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/765-nad-betlemem-vysla-hvezda-nebyla-to-vsak-kometa-nybrz-izraelsky-letoun-f-15

Inu, proto doufám, už všechny příští svátky shonu, nervů ve frontách v obchodech, úklidů, pečení a přejídání, potíží se žlučníkem, ale také čas pohody, vůně purpury a třpytu v očích z lásky i z prskavek, si užiji ve zdraví a štěstí u té své opravdové rodiny… Vánoce jsou báječnými svátky, ať jsou v Betlémě nebo pod Jižním křížem, ale doma je doma…

Podle kalvinistů či luteránů se Ježíšek narodil až 25. prosince…?

Štědrý den v bazénu při čtyřiceti ve stínu…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *