Můj klasický evergreen: Vánoce na jihu Afriky, v Betlému a rada dle valašské palírny slivovice, jak zajistit trvalý světový mír…

23. Prosinec, 2017 – 14:26

Nastal opět čas na můj klasický evergreen o vánocích na jihu Afriky a v Betlému, přičemž připojím osobní zkušenost z valašské palírny slivovice, jak to udělat, aby celý svět byl v míru a pohodě…

Není prostě síla, která by mě přinutila zapomenout na valašské Vánoce mých klukovských let, nejkrásnějšího období mého života v malebné vsi Hovězí, včetně tamního kostelníka, co byl nejuniverzálnějším občanem obce.

Ve všední dny vedl místní kroužek mariášníků, ve svátky hlídal ministranty a vybíral v kostele na nový zvon, od podzimu do jara pak měl na starost hruškové, švestkové, kalvadosové a jiné kvasy v obecní pálenici. A jelikož to jednou přehnal s „koštováním“ slivovice a následně vypustil do přilehlého vodního toku čerstvý kvas, který si sousedé nalili sami, když viděli, že kostelník už je už mírně intoxikován a chtěli mu tím pomoct.

Kostelníka se však v podvědomí držel pocit zodpovědnosti, konal svoji povinnost a otrávil nejen majitele švestkového základu pálenky, ale i pstruhy v dolním toku potoka.Výsledek obrázku pro lada vánoce obrázky

A tak jsme si jinak v naší valašské obci žili v klidu a míru. Náš rodinný karlátkový kvas měl přijít na řadu až v pozdní noci a tak mě táta výjimečně za samé jedničky vysadil na galerku, odkud jsem sledoval vleže na režných pytlích s dřevem na otop tu nezbednou lidskou alchymii. Byly to zlaté časy; bez šárky a viru ptačí chřipky H5N1.

Zatímco babky draly peří a vzájemně sobě i dětem za pecí naháněly hrůzu bajkami o hejkalech, o slibkách – smutných a nebezpečných ženách, a morách, chlapi měli slivovicové párty. V palírně byl zákaz politických pří, mohlo se jen vzpomínat nebo vyprávět vtipy: Přijde turista k bačovi a ptá se: „Kde se tady u Vás pálí slivovice, dědo?“ A bača ukáže prstem na kostel. „Vidíš ten kostel?“ Turista se vyděsí. „Tam se pálí…?“ Bača zavrtí hlavou. „Tak kromě kostela se u nás pálí všude…Výsledek obrázku pro lada vánoce hrusice rvačka

Bylo mi příjemně v tom ospale mírumilovném teple pálenice. Vstřebával jsem nakysle dráždivou vůni švestek, hrušek s jablky i kouř trnkových polen a nepoznával své ještě před týdnem brunátně znepřátelené sousedy, jak se teď růžolící k sobě měli, poplácávali se po zádech, jak můj s mojů, nalívali si čirou tekutinu, čichali k ní, vynášeli do nebe její řetízky a dívali se skrze ní proti světlu, aby ji posléze polykali a přitom slastně mlaskali a s uznalým pokyvováním škytali: Tož herdek, ta píše, ogare…!

Od té doby jsem po určitou dobu puberty pevně věřil, že jedině slivovice by byla tím nejlepším receptem na všecky války a nesváry. Alespoň tak to u nás ve vsi fungovalo; jen po svatém přijímání a v palírně se i vyhlášení rváči z pouťových merend přátelsky objímali a halekali, že „enem Valaši sú chlapi jako fík a jedna velká rodina“…Výsledek obrázku pro palírna Hovězí

Pálenice v Hovězí. Foto: DENÍK/Jan Karásek

Žili jsme uprostřed nejkrásnějších valašských kotárů, sršaté smrky, jedle, borovice, břízy, buky a duby, přes zahradu nám jezdil parní vláček, za nímž se každý večer táhla kometa toho nejkrásnějšího jiskrového ohňostroje, a za kolejemi už byl les. Dubčí, Skalka, Šerka, Janovsko… Zima v něm byla nejkrásnější.

Neskutečné ticho, jen občas zašustil sníh, padající z větví, máchnutím křídel straky, ťukání zobáku datla do kmene znělo jako hromobití, sotva slyšitelné zato byly skoky zajíce a už vůbec neslyšné bylo ekvilibristické hopkání veverky. Zbyly po nich jen hluboké stopy v bělostném prašanu. Ani koně, táhnoucí klády dřevorubců, nebyli v tom sněžném chrámu Páně skoro slyšet. Kromě jejich siláckého odfrkování…

A u nás doma to už vonělo čerstvou jedličkou od pana lesmistra, lineckým cukrovím, vanilkovými rohlíčky, rumovými kuličkami, plněnými košíčky a polevou malovanými perníčky. Maminka je vykrajovala z těsta ve tvaru zvířátek. K tomu pár vlašských ořechů, balíček fíků a datlí, dvě jablka a sešit na můj další deník, pak dárek nejvzácnější – knížka Plavčíci kapitána Bontekoa.

Taková byla moje nadílka desetiletého ogárka pod stromečkem s nepřekonatelnou vůní svíček a prskavek, jejichž třpyt se odrážel v baňkách i očarovaných dětských očích. A do toho purpura, co rozbušila každé dětské srdíčko v nadšení z dárků…Výsledek obrázku pro FOTO HOVĚZSKÝ KOSTEL

Zlatým hřebem byla událost nejbáječnější – půlnoční mše. Oblékl jsem si  starý železničářský kožich z beraní kůže, válenky, ušanku a vyrazili jsme do skoro mínus třiceti, Bylo plno mrznoucího sněhu, chroupal pod nohama a z celého Hovězí se scházeli pod návrším sousedé, zdravili se, přáli si všechno jen to nejlepší a pak pomalu stoupali ke kostelu. Bylo slyšet varhany, koledy, hřbitov zářil od tisíců svíček.

V kostele vonělo kadidlo a zněly úžasné koledy – Tichá noc, Narodil se Kristus Pán, Půjdem spolu do Betléma… Táta se svým basbarytonem zpíval v Rybově mši. Hej, mistře… Mně stačil tenkrát desetník, abych ho vhodil do pokladničky u Betlému před oltářem, za což mi u kasičky sedící figurka malého mouřenína děkovala mnohonásobným ukloněním. To jsem ještě netušil, že se jednou i já podívám do opravdového Betléma, nedaleko Jeruzaléma a Nazaretu…

Po skončení mše jsme se šli ještě poklonit na hřbitov svým drahým. A když jsme se vraceli domů, máma mi půjčila svůj rukávník, abych nemrzl. Připomněla mi noblesní paní lesmistrovou od nás ze vsi, jež nosila čepici, kožich i rukávník ze sobolích kožíšků, jako Anna Karenina. Na ženách se mi ty rozkošně elegantní doplňky moc líbily. Jejich ruce skryté v oválném kožíšku jim slušely víc, než zastrčené hluboko v kapsách. Táta nechal na Vsetíně u židovského kožešníka Faixe udělat rukávník i pro maminku. Byl z hebké a levnější králičí srsti.Výsledek obrázku pro lada vánoce hrusice rvačka

Hřál jsem si v něm své promrzlé prsty. Maminka si do něho dávala kapesník a modlitební knížku s růžencem. Vypadala s ním elegantně, i když k němu nosila obyčejný zimník a byl jsem hrdý, že jí to slušelo. Později jsem nabyl přesvědčení, že se rukávníky přestaly nosit kvůli lobby rukavičkářů a samoobsluhám, jež zatěžovaly ruce žen taškami s nákupy. A pak jsme byli zpátky ve vytopeném pokoji, kde to v kamnech hučelo z řezin a praskalo z polínek, která táta vždycky v létě nasekal v lese z krkošek, odpadu po dřevorubcích.

Čas oponou trhnul a já se ocitl ve světě, z něhož jsem se vždycky poctivě vracel domů na svátky vánoční. Až ta cesta na jih černého kontinentu; vánoce v JAR pro mě byly napůl pracovní, když jsem fáral v Rustenburgu skoro kilometr pod buší za účelem reportáže z jihoafrických platinových dolů. Než jsem se vzpamatoval z toho, že v dolech na platinu se běžně kouří, že ani v administrativě nepracuje žádná žena a ty z řad černošek se vdají, až když za ně rodina zaplatí určitý počet krav, byl tady Štědrý večer s půlnoční mší.

Mezi asi šedesáti rustenburskými kostely většinou protestantskými, byly jen dva tři katolické. A do toho, v němž byli křtěni synové mých známých, se vydáváme; já katolík s ateistou Jardou. Nejdeme po chroupajícím sněhu po chodnících mezi dvoumetrovými závějemi, ale jedeme nočními pětadvaceti africkými stupni Celsia toyotou. Chci mít vše z první ruky, proto vyrážíme asi hodinu a půl před započetím bohoslužby. Za okny domků Rustenburgu nevidím rozžaté žádné vánoční stromečky.Výsledek obrázku pro olser vánoce jar

Vánoční kapři se loví též v JAR… Snímek Břetislav Olšer

Buď vůbec nejsou anebo se rozsvítí až následující den večer. Búrové jako protestanti slaví Štědrý večer 25. prosince. Neslyším ani oslavné vyzvánění kostelních zvonů, a když přijedeme ke katolickému chrámu, vidím, že jsme na velkém parkovišti teprve třetím autem. Předpokládám, že ta první dvě patří faráři a kostelníkovi, tedy dvěma hlavním organizátorům duchovního života zdejších protestantů a katolíků.

Nemýlím se. V kostele si připadám jako v sále kulturního domu. Nikde žádné církevní okázalosti, honosné oltáře, pozlacené sochy, stěny pomalované biblickými výjevy. Kněz v civilu stejně jako kostelník roznášejí texty písní, nikde žádné ornáty ani kadidlo, ministranti ve svátečních komžích nechodí rozsvěcovat svíčky na oltář. Nejvíc mi vadí, že nezní v celé své mohutnosti tóny varhan, doprovázené zpěvem koled.

Všechno na světě je relativní… „Dva žáci ješivy rozmlouvají o Eisteinově teorii relativity. „Já naprosto nechápu,“ přiznává David, „jak mohou být dvě stejně věci současné různé?“ nechápe. „Já ti to hned vysvětlím,“ odpovídá Davidovi Izák. „Kdyby se ti touhou narozpálené nahé děvče posadilo na klín, každá hodina by ti připadala jako okamžik. Ale kdyby ses ty nahý posadil na rozpálenou plotnu kamen, každý okamžik by ti připadal jako hodina…. To je přece jasné, ne…?“

To, že v Africe nebude během Vánoc sníh a mráz, to jsem pochopil, ale že v katolickém kostele bude chybět na půlnoční nazdobený vánoční strom, betlém s klanějícím se černouškem a varhany, doprovázející farníky při zpěvu koled, to mě zklamalo. Před židlemi, seřazenými do schůzovních řad, byl řečnický pult, vedle stůl a za ním na stěně kříž, jediný symbol posvátnosti tohoto místa. Nervozně jsem čekal, kdy se chrám zaplní, a lidé začnou zpívat koledy. Věřil jsem, že se katolíci celého světa dávno spojili.Výsledek obrázku pro olser vánoce jar

A radost pod stromečkem po jihoafricku… Snímek Břetislav Olšer

V Rustenburgu zpívali věřící krásně, ale jediná melodie neodpovídala některé z těch, které jsem už z dob svého ministrování tak důvěrně znal. Byla to divná půlnoční. Zvedli jsme se, což s povděkem přivítali kolem stojící farníci, jimiž byl najednou chrám zcela přeplněn. Asi padesát jich ještě stálo venku, protože se jednoduše dovnitř nevešli. Už jsem před sebou měl vidinu bramborového salátu a kapřího řízku…

“No nazdar!” vyjeknu, když se podívám na parkoviště. Jardova toyota stála v čele, za ní byla asi stovka dalších vozidel, která zcela blokovala jakýkoli výjezd. “To snad není možné!” zahromuje Jarda a přidá několik peprných slov. Naštěstí v češtině, takže jim kousek dál stojící věřící nerozumí. Ale jako ateista si to mohl dovolit. “To je na další dvě hodiny…!”

Mýlil se, bohužel. Seděli jsme v autě a vykouřili všechna marlbora. Trvalo to skoro tři hodiny. Pak pobožnost končí a lidé začínají pozvolna vycházet z kostela. Vlastně napřed si v bohulibé vánoční náladě asi ve dvě hodiny v noci dlouze přejí hodně štěstí a zdraví, největší zdržení je v tom, že si takto podávají ruce všichni se všemi. Dohromady to mohou být tisíce dlaní.

Ve tři hodiny ráno si po nejdelší půlnoční svého života sedáme konečně do křesla v hale u Jardy, na řízek a salát už nás dávno přešla chuť, zato uklidňujících vypálených švestkových porcí z mnou dovezeného valašského moku do sebe obracíme nepočítaně. Následující Hod boží vánoční registruji proto až hodinu po poledni, když mě Sylva dostrká k bazénku a strčí mě do chladivého skupenství, kterému se dá v té chvíli říkat bez rouhání voda vzkříšení.

Potom přišlo na Boží hod vánoční koupání v bazénu… Snímek Břetislav Olšer

Vánoce jsou zkrátka prima období. Ať si říká, kdo chce, co chce. Ale ne v daleké cizině. Štědrý večer je přece vymyšlený jen proto, aby se blízcí lidé alespoň jednou v roce sešli u společného stolu. Aby si udělali radost. Objali se, popřáli si všeho dobrého. U Sylvy a Jardy jsem se sice cítil jako ve své nejbližší rodině, byli báječní a laskaví, ale jistě mi prominou, doma je přece jen doma. http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/765-nad-betlemem-vysla-hvezda-nebyla-to-vsak-kometa-nybrz-izraelsky-letoun-f-15

Inu, proto doufám, už všechny příští svátky shonu, nervů ve frontách v obchodech, úklidů, pečení a přejídání, potíží se žlučníkem, ale také čas pohody, vůně purpury a třpytu v očích z lásky i z prskavek, si užiji ve zdraví a štěstí u té své opravdové rodiny… Vánoce jsou báječnými svátky, ať jsou v Betlémě nebo pod Jižním křížem, ale doma je doma…

 

Podle kalvinistů či luteránů se Ježíšek narodil až 25. prosince…?

Štědrý den v bazénu při čtyřiceti ve stínu…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKnihav elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osud

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *