Jak se pan Potužník dopustil neodpustitelné holé pravdy…
5. Leden, 2009 – 12:13Ano, Evropská unie je skutečně skvostný spolek. Cokoli řeknete, to se může obrátit proti vám. Natož vyslovíte-li pravdu. Kdepak jsou líbivá slova o tom, že EU v žádném případě neomezí pravomoci a svobody Česka jeho suverenitu.
EU nás přece jinak neomezuje, nijak nesvazuje národním zájmům ruce. Jen všichnu musejí makat tak, jak se to rozhodne v Bruselu.
Dne 3. ledna 2009 v reakci českého předsednictví na akci izraelských pozemních sil v pásmu Gazy bylo řečeno ústy čerstvého mluvčího premiéra Mirka Topolánka pro české předsednictví EU Jiřího Františka Potužníka, bývalého bruselského zpravodaje a dosavadního reportéra České televize, že operaci chápeme jako obranný krok židovského státu.
Pravda se však říkat nesmí, nahlas už vůbec ne a mezi diplomaty o to méně. Proto Frantík Jirka Potužník vyrukoval s návrhem své okamžité rezignace a s omluvným prohlášením, které mu nadiktoval do pera sám ministra Schwarzenberg, zvaný Trautenberg:
“Vstup pozemních izraelských sil do pásma Gazy není překvapivý, již delší dobu byly indikace, že Izrael zvažuje tento krok. Ani nepopiratelné právo státu na svou obranu však nedovoluje akce, kterými především trpí civilní obyvatelstvo. Vyzýváme proto, aby byla umožněna humanitární pomoc obyvatelům pásma Gazy, a v souladu se závěry setkání ministrů zahraničních věcí EU v Paříži z 30. 12. 2008 vyzýváme k nastolení příměří….”
Je to jasné; pokud bychom EU nepředsedali, mohli bychom si říkat jakou pravdu bychom chtěli. Ovšem, protože se chceme vytáhnout a držet evropskounijně hubu a krok, musíte spolknout i první ostudu.
Francouzský ministr zahraničí Kouchner sice řekl Schwarzenbergovi, že mu do ničeho mluvit nebude, jelikož je šéf on a Česko, nicméně se Francie míní vměšovat přesně podle “pravidel” EU do našeho virtuálního předsednictví. Prokázala to i “korekční” cesta Sakozyho na Blízký východ.
Další důkaz toho, jak je Česko i nadále “suverenní evropskou zemí, nezávislou na protiizraelských postojích Francie a dalších šestadvaceti submisivních kosovsko předposraných unijních poskoků.
Bernard Kouchner je zakladatel humanitárního hnutí „Lékaři bez hranic“, diplomat, politik-přeběhlík a donedávna prominentní člen socialistické strany. V posledních prezidentských volbách podporoval Sarkozyho protikandidátku Segolene Royalovou. Poté, co mu vítězný Sarkozy nabídl post ministra zahraničí, byl ze socialistické strany vyloučen.
Kouchlerovu pokrytectví potvrzuje i jeho postoj k Izraeli. O případném vojenském úderu na Írán s cílem zastavit jeho jaderný program hovoří především Spojené státy a Izrael, připustil jej však i Bernard Kouchner, jenž v září 2007 prohlásil, že je třeba se připravit na nejhorší, tedy i na válku. Jeho výrok ostře kritizoval ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Muhammad Baradej.
“Vyznamenal se” také svým úřadováním v Srbsku. Po ukončení bombardování NATO vstoupila v roce 1999 platnost rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1244, která deklarovala plné zachování integrity a suverenity Jugoslávie v souvislosti s Kosovem a žádala rozpuštění a odzbrojení UÇK, garanci bezpečného návratu všech uprchlíků, Albánců i nealbánců, zajištění bezpečnosti všech menšin a fungování kosovského soudnictví podle zákonů Jugoslávie, pokud nebyly protialbánské.
Pořádek a mír mezi muslimskými a křesťanskými etniky měly udržovat převážně NATO a jednotky KFOR, pod praporem OSN. Vysokým představitelem OSN (United Nations Mission in Kosovo) se stal Bernard Kouchner, který však vůbec nedbal na dodržování rezoluce 1244, ostře vystupoval proti Srbům. Jemu svěřený KFOR neudržel na uzdě UÇK, podněcovanou albánskými ozbrojenci.
Dnes je z něho šedá eminence a latentní dohled nad českým předsednictvím EU. A také dbá, abychom si to nerozházeli s Libyí. Vlivná Kaddáfího nadace, kterou vede syn libyjského vůdce Sajf Islám Kaddáfí, totiž zcela drze vyzvala Prahu, aby se omluvila za označení izraelské pozemní ofenzívy proti pásmu Gazy za obrannou.
Pohrozila přitom přerušením diplomatických styků mezi Libyí a Českou republikou. Nadace tak reagovala na sobotní slovaže izraelská akce je spíš obranná než útočná.
“Jestliže Česká republika neodvolá toto (Potužníkovo) prohlášení a neomluví se, nadace vyzve libyjský stát, aby s touto zemí přerušil diplomatické styky,” uvádí se v komuniké libyjské instituce. Sajf Islám Kaddáfí už podle něho zahájil diplomatické kontakty s arabskými zeměmi s cílem vyvinout na Prahu tlak, aby se omluvila.
Sajf Islám Kaddáfí je běžně označován za možného nástupce svého otce Muammara Kaddáfího, nemá ale v zemi žádnou oficiální funkci.
Jeho nadace byla v minulých letech zapojena do řešení složitých mezinárodních záležitostí. Šlo například o vyplacení odškodného rodinám 270 obětí atentátu na letadlo americké společnosti PAN-AM nad skotským Lockerbie z roku 1988, z něhož byla obviněna Libye.
Nadace též rozhodovala o propuštění šesti bulharských zdravotních sester a lékaře odsouzených v Libyi k smrti za údajné nakažení libyjských dětí virem způsobujícím a propuštění rakouských turistů unesených v Mali…
Mladý diktátor si troufá, už se přece kamarádí i s USA, když se jeho otec objímal s Condolezzou Riceovou..
Jako první české “prohlášení” odsoudil blízký spolupracovník prezidenta palestinské autonomie Mahmúda Abbáse Saíb Irikát, který v saúdskoarabské televizi Al-Arabíja označil postup Izraelců za “ošklivou agresi proti našim lidem”.
Palestinské ministerstvo zahraničí uvedlo, že považuje české prohlášení za právní ospravedlňování izraelské agrese a povzbuzování Izraele k pokračování v zabíjení více Palestinců v Gaze.
Co už před časem naznačovalo válku v Gaze? Třeba když v izraelském arabském městě Umm El-Fahm pálili izraelští občané arabské národnosti izraelské vlajky, mávali vlajkami Sýrie a Palestinské správy a srovnávali izraelské vojáky s nacisty. Dav skandoval „Izrael, matka teroru“ a držel transparenty s nápisem „Zastavte sionacisty“ (Stop Zionazi) v angličtině.
Dalšími hesly bylo „Odpočívej mučedníku, my dokončíme úkol“, „Požehnání dětem s kamením“, stejně jako standardní „Krví a duchem spasíme Palestinu“. Arabští poslanci izraelského parlamentu, kteří byli tomu srocení přítomni, dav k protiizraelské nenávisti podněcovali.
„Musíme vás vyhnat,“ řekl židovský poslanec Eitam v Knessetu, směřující svá slova proti arabským poslancům Zahalkovi a Talebu A-Sanovi, „stejně jako všechny ty, kdo se účastnili zrádcovské a nekontrolované akce poslední noc. Musíme vás vyhnat do Gazy.“
Asi by to k ničemu stejně nevedlo. Komu není rady, tomu není pomoci. Ostatně, jak už bylo řečeno; rakovinotvorný nádor je třeba totálně zničit, aby dál nemetastázoval…
Excusez-moi de vous déranger, monsieur Kouchner, vím, že protiunijní pravdu slyšite nerad, jako každý, pro něhož platí: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej….
2 reakce na “Jak se pan Potužník dopustil neodpustitelné holé pravdy…”
První zvedne ruku k ráně ten, komu docházejí ideje. Kdo přináší do inkriminovaných míst civillizaci, vzdělanost, kulturnost, jasnou odpověď, že jedině za práci dostanu koláč? Podívejme se na jednu stranu od “čáry”, podívejme se i na druhou. Rozdíly jsou patrné. A odpověď máme nad slunce jasnou. Identita není až tak země po níž kráčím, kde bydlím, ale jaký jsem, jak přemýšlím. Ať si čtu v Bibli či Koránu. Boj o symboly, o tu či jinou zeď, je cestou, která k nim nevede. Co bylo dříve, slepice či vejce, kdo koho dříve odkud vyhnal? Kdo první proto vystřelil? Pan Potužník to prý ví. A nejen on. Ale prý se také pletou. Je snad pravd tolik podle toho, z které duny se díváme na Jeruzalém? Či z kterého evropského státu, jiného světadílu na Gazu? Žel, Hamás není Abbás. Příměří je nikdy nedefinovatelná dočasnost ať ji podepíše kdo chce. Když se ocitnete na křižovatce, přestanete filosofovat zda je svět černobílý či barevný, prostě se vydáte jednou z cest, buď tou pravou či tou druhou. Vracet se stále na křižovatku, až se podívám kam to z ní vede? Civilizace se nevrací. Nebo chceme, jako před časem v jisté zemi, bořit ve skále vytesané symboly předků, bořit jejich představy? Civilizace se nedá zastavit. Ani člověk se nezastaví před ničím. Bůh a Alláh to vědí. Člověk to ví nasnadě také, a proto vyrobí, prodá, nakoupí flintičku, a potom z ní i vystřelí. Na co by ji jinak asi měl? Proto se zbraně vyrábějí, je to byznys. Ze zemí, kde se vyrábějí a odkud se prodávají, je pak snadné pro mírotvorce volat po klidu zbraní. Pan Potužník je již zticha. Mirek Topolánek to rozsekl, nechte ho, Potužníka, ale ať se bojí! Osobně vždy budu pro to Effelových okřídlených milujte se a množte se, než těch s kopyty žerte se a perte se, ale spolehnout se nedá ani na dříve mluvícího než myslícího snaživce ze “země božolé” či ozvěnou již končícího se vším “od Donaldů”, natož “knížete lvů” momentálně ještě podřimujících na unijním stolci. Domnívám se, že řešení mají v rukou jen ti, a především ti, co se perou. A když jsou o svém přesvědčeni, od nikoho si nic nakukat nenechají. Když třetí je chce roztrhnout, může se do rvačky dostat také a za chvíli je mela ještě větší. Ne, neříkám, že nic nedělat je lepší než dělat. Ale je dělání a dělání, že pane Sarkozy? Tipec by všem však mohl zatnout ten se “stogramovým stakanem”
v ruce. Vlastně, nyní má obě zaměstnané zavíráním plynového kohoutku. A to je, pane, flinta jako hrom! Ještě, že ještě nevíme, zda radar ano či ne…
P.s.: Břeťo, moc asi zpívat letos nebudeme, leda, že bychom zaskočili do země krále Miroslava. Nevíš, kudy se tam jde? Po modré či oranžové?
A piš, protože, kdo umí psát, umí si to i spočítat. Zdraví Tě Mirek Charbulák.
od Bohumír Charbulák v Led 10, 2009
Díky za moudrá slova. Já bych to do Miroslavova vzal nejraději přes Čeladnou, rovnou na Valašsko a pak bych zahnul doleva, chvíli středem, pak přes Bečvu s mírným azimutem doprava, až bych konečně dorazil do ještě bezdomovci neobsazené jeskyně někde vysoko v nebeských horách…
od obr v Led 10, 2009