Sebevražda v Haagu…

1. Prosinec, 2017 – 19:21

Slyšeli jsme to všichni z videa i z televize: „Nejsem válečný zločinec! S rozsudkem nesouhlasím!” zakřičel dvaasedmdesátiletý Praljak ihned po vynesení rozsudku a vypil tekutinu z malé lahvičky.

I přes veškerou péči lékařů později zemřel v nemocnici. Historicky poslední zasedání trestního tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii (ICTY) tak předčasně ukončila sebevražda odsouzeného přímo v soudní síni.Praljak měl lahvičku v kapse.

Praljak měl lahvičku v kapse. FOTO: Uncredited, ČTK/AP

Tribunál rozhodoval „objektivně“ nejen o údajných zločinech srbských vůdců Mladiče, Karadžiče a Miloševiče, ale též ve věci odvolání šesti bývalých politických a vojenských předáků bosenských Chorvatů v čele s expremiérem neuznané Chorvatské republiky Herceg-Bosna Jadrankem Prličem.

Všichni byli odsouzeni za zločiny proti muslimskému obyvatelstvu (Bosňákům) během války v Bosně v letech 1992–1995. Soud potvrdil dřívější rozsudky v rozmezí od 10 do 25 let pro Prliče. Když tak učinil i v případě generála Slobodana Praljaka, kdysi televizního režiséra a producenta, odsouzený se otrávil: „Požil jsem jed,“ byla jeho poslední slova…

Odkud se vzal jed v lahvičce až před tribunálem v Haagu, ve třetím největším nizozemským městě? Prý si ho mohl propašovat v botě z vězení v haagské čtvrti Scheveningen; věznici se říkalo haagský Hilton, v němž si spokojeně žili bývalí váleční zločinci před procesy vojenského tribunálu zejména pro bývalou Jugoslávii.Související obrázek

Cela pro válečné zločince v haagském Hiltonu… foto: Reuters…

K dispozici zde měli nejen tzv. manželskou místnost, kde byl počat nejeden jejich potomek, ale obývali rovněž cely o 15 metrech čtverečních se satelitní televizí, rádiem a počítačem, byť bez připojení k internetu… V celách museli být vězni v noci, ve dnech se ale mohli volně pohybovat po areálu věznice, využívat tělocvičny a hřiště pro fotbal, tenis či basketbal, dále měli kuchyni, vybavenou knihovnu, k dispozici byly i modlitebny.

Mezi vězni nepanovalo žádné napětí a tak spolu hrávali šachy nebo karty srbští Karadžič, Mladič nebo chorvatský Praljak, společně též slavili svátky; na krvavou minulost a vzájemnou nenávist zapomněli… Škoda, že je takto nezavřeli hned před děsivou válkou o Jugoslávii…

Mostar 6

Ovšem, alespoň jednou padla v Haagu kosa na kámen; Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) nedávno rozhodl, že v Haagu na infarkt zesnulý bývalý srbský prezident Slobodan Milošević nebyl zodpovědný za válečné zločiny, které se uskutečnily v letech 1992-1995 během války v Bosně.

Senát ICTY zjistil, že „prohlášení skupštiny (sněmovny) o svrchovanosti Republiky Bosny a Hrecegoviny dne 15. října 1991 při nepřítomnosti bosenskosrbských delegátů, eskalovalo situaci, „ale že Milošević nebyl pro zřízením Republiky Srbské jako reakci na vzniklou situaci“. Rozsudek říká, že „Slobodan Milošević se pokoušel zaujmout opatrnější přístup“. Porotci také zjistili, že „Slobodan Milošević vyjádřil své výhrady k tomu, že by mohl bosenskosrbský parlament vyloučit muslimy, kteří byli „Jugoslávci’…“

(Jediným Čechem, který v té době v Kosovu z pověření OSN pobýval, byl Jiří Dienstbier starší, zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v Jugoslávii, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. A byl asi první, kdo o vině Miloševiče pochyboval, když opakovaně prohlásil, že k masovému exodu Albánců a jejich humanitární krizi došlo až v souvislosti s bombardováním NATO.

Kdo mohl za etnické čistky z let 1999 a 2004, údajně zaviněné Miloševičem, kdy bylo vyhnáno přes 300 tisíc lidí, vypáleno 52 tisíc domů, zničeno 130 křesťanských kostelů a klášterů…? Human Rights Watch uvedla a potvrdila Dienstbierova slova, že bylo více než 500 civilistů zabito při úderech NATO v bývalé Jugoslávii…)

http://www.rukojmi.cz/clanky/2299-za-vsim-zlem-hledej-usa-cia-a-bin-ladin-vyhnali-z-afghanistanu-proti-teroru-tam-bojujici-sssr-pak-dali-nezavislost-kosovu-a-zelenou-jeho-islamismu-znicili-libyi-v-nastupiste-milionu-bezencu-do-evropy

Po dlouhém čase se vracím v mysli do Hercegoviny a Bosny, když jsem se procházel po již opraveném mostarském mostě, zničeném granáty pod velením výše jmenovaného generála Slobodana Praljaka. Vyjeli jsme autem ze Splitu se Slobodanem, spolupracovníkem agentury „Církev v nouzi“.

Připomněl jsem si tak rovněž chvíle, kdy se naši pradědové snažili během první světové války vybojovat pro císaře pána a jeho rodinu Hercegovinu, žili v této nám nejbližší muslimské zemi už desítky let Češi, Moravané i Slezané. Někteří sem odešli za prací, jiné do této části Balkánu přivedly sňatky, dobrodružství, či zde zůstali, když je už nebavilo řešit za starého Procházku sarajevský průšvih.

„Bush je největší satan, Američané jsou neznabozi!“ začal mi nečekaně v Mostaru, tedy přesněji na pravém břehu řeky Neretvy, šermovat před obličejem pěstí starý prodavač suvenýrů zahalený v galábii a s bělostnou čepičkou na hlavě, co připomínala tvarem „zmijovku“ českých frajerů, co se snažili být ve své době „in“…

Nechápal jsem jeho výbuch zlosti a proč mě považoval za zlého imperialistu, když se moje kostrbatá valašská angličtina mohla jen stěží podobat té washingtonské. Pak mi došlo, že jsem si neprozřetelně oblékl basketbalové tričko s velkým číslem na zádech, bílo-modrými pruhy a červenými hvězdami na rukávech, které jsem navíc koupil až v jihoafrickém Johanesburgu.

Ten starý muž měl patrně Pavlovův reflex na americkou vlajku, jen se mu popletly barvy. Komplex rudé mulety v očích rozzuřeného býka. Nebo se mu nezamlouval fotoaparát, kterým jsem se ho pokoušel zvěčnit.Výsledek obrázku pro foto olser muslimky

„V Bosně nosí hidžáby jen mizivé procento žen. Přestože jsme muslimská země, náš islám je evropský a dívky si už šátky na hlavy neváží skoro vůbec. Málokdo u nás také umí arabsky, nikdo téměř neví, co je to zákon šaría, natož aby nesměl pít alkohol či používat make – up,” řekla mi poté hrdě moje mostarská průvodkyně Alida, sličná muslimská blondýnka s modrýma očima.

Zaskočila za Slobodana a provázela mě po Mostaru; nikomu nevadilo, že měla upnuté satanské džíny, průsvitnou halenku a rudé rtíky od diorské rtěnky. A nikdo mě též nechtěl ukamenovat, že jsem jí podal ruku, hovořil s ní a udělal si pár jejích snímků. „Jsme hrdí na islámskou tradici, ale víru v Alláha považujeme za přísně osobní věc, z níž se nesmí dělat politika,” dodala mírně pateticky jako vzorná studentka Islámské univerzity v Sarajevu. „A uznáváme stát Izrael…”

Chtěla se mi též zavděčit… Trochu mě jako valašského záškvaru zklamala, že je muslimka a nenosí proslulý hedvábný šátek, zvláště když jsem si prostudoval encyklopedii. Už mi v duchu myslí zbytečně běželo, jak bych její tmářský zvyk řádně, ale přitom něžně pohaněl. Holt, středoevropský novinářsko – farizejský pokrytec dobrého srdce.

Hidžáb je termín pocházející z arabského slova hadžaba, což znamená skryta pohledům, zahalena. Jedná se o roušku, kterou si muslimka zakrývá vlasy a krk. Její nošení nevyplývá přímo z koránu, v něm se jen uvádí, že ženy by se neměly dávat cizím mužům na odiv (Korán, 24 súra, verš 31), měly chodit zahaleny (Súra 33, verš 59) a také je stanoveno, které části ženského těla by neměly být vidět… Naivně jsem se pokoušel ji oslnit, ovšem bez odezvy…

Ale zpět ke vzpomínkám; geografické rozdělení Bosny a Hercegoviny je jednoduché; území, odkud teče voda Neretvy do Dunaje, je Bosna, a odkud teče do Jadranu, je Hercegovina. Přesněji Bosna s rozlohou okolo 42 000 km² se nachází v severní části a Hercegovina s rozlohou přibližně 19 tisíc kilometrů čtverečních leží na jihu území. Mezi největší řeky zde patří Una, Vrba, Bosna, Drina a Neretva.Mostar 2

Nedávno uplynulo 140 roků od chvíle, kdy bylo založeno Sdružení českých občanů Česká beseda Sarajevo. Dnes čítá kolem sto dvaceti členů a další stovku Čechoboseňanů tvoří Společnost česko-bosenského přátelství Sněžka.

Asi šest set Čechů a Moravanů je též sdruženo v Organizaci Čechů Republiky Srbské, kteří pořád nostalgicky vzpomínají na chvíle, kdy Bosna a Hercegovina patřila Jugoslávii a mnohametrový nápis na kopci nad Neretvou tehdy všem oznamoval, že největším hrdinou byl nezničitelný J. B. Tito.Mostar 3

Dnes jsou největšími živými hrdiny Mostaru členové Klubu skokanů z Mostu míru. Nejde o podobnost s pražským Nuselským mostem a jeho klubem sebevrahů. Do průzračně hráškově azurové vody řeky Neretvy střemhlav skáčou místní odvážní mladíci ne kvůli sebepoškozování, ale aby šokovali davy turistů. Tito srdnatí Bosňané však už dávno neprezentují svoji statečnost zadarmo.

Na počátku starobylého a v roce 2004 obnoveného mostu je kancelář Klubu, kde se vybírají eura, kuny nebo konvertabilní německé marky. (Bosenská konvertibilní marka, resp. bosenskohercegovská marka byla zavedena v roce 1998 mezinárodní správou OSN poté, co se místní bosňáčtí, srbští a chorvatští představitelé nebyli schopni dohodnout na jednotné státní měně…)

Až se nashromáždí sumička těchto peněz ve výši kolem několika tisíc, turisté se namačkají na mostě i kolem něho a polonahý borec se po hlavě vrhne do dvacetimetrové hloubky. V době mého focení ještě nebyl patřičný obnos pohromadě, proto mi borec jen zadara zapózoval na kamenném zábradlí v nejvyšším místě skoro třicet metrů široké mostní konstrukce. Není sice největší, ani nejvyšší, ale jeho historie je značně dramatická.

Napřed po něm po staletí rázovali Turci, křesťané i věřící v Alláha, aniž by z něho upadl střípek kamínku, pak o něho bojovali bosenští muslimové a chorvatští křesťané bok po boku proti Srbům. Když je vyhnali a most společně zachránili, pustili se do sebe. Začali to Chorvaté, kteří chtěli Bosnu a Hercegovinu připojit k zemi tehdejšího prezidenta Tučmana. Bosňané ale chtěli samostatnost a byla z toho další válka, v níž zbytečně padlo na 200 tisíc lidí.

Poslední prezident Jugoslávie Stipe Mesič… Snímek Břetislav OlšerSouvisející obrázek

Tečkou za touto tragédií byla chorvatská pomsta; na rodinné stříbro Bosňanů vystřelili křesťané Slobodana Praljaka 9. listopadu 1993 sérii dělostřeleckých granátů a slavný most se v 10 hodin 15 minut poroučel do Neretvy; proslulý Starý most v Mostaru, spojující muslimskou a chorvatskou část metropole Hercegoviny… Po více než čtyři sta letech, kdy byl v roce 1566 na příkaz sultána Sulejmana-Nádherného dostavěn slavným osmanským architektem Mimarem Hajruddinem i s dvěma věžemi.

Most, který dal jméno zdejší metropoli, jelikož jej kdysi hlídali „mostarané“, se změnil v ruiny. Hned po této katastrofě byly vytaženy z Neretvy všechny jeho zbytky, část z nich šla do muzeí a ostatní byly využity při stavbě nové mostní klenby, kterou tvoří 456 čtyřtunových bloků. Most míru byl otevřen v červenci roku 2004, při čemž došlo alespoň k symbolickému smíření chorvatských křesťanů i bosenských muslimů z Mostaru.

Obě znesvářené strany téměř shodně tvrdí, že všechno nedávné zlo prý způsobila ztráta jeho pevné ruky a jiní mnohem krvavější psi. Třeba bývalý velitel mírových sil OSN v Bosně, kanadský generál Lewis Mackenzie, obviněný z údajného brutálního znásilnění několika muslimských žen, nebo muslimský prezident Bosny a Hercegoviny Alija Izetbekovič, i když podepsal v roce 1995 mírovou Dytonskou dohodu se Srbem Miloševičem a Chorvatem Tučmanem.

A v prizmatu této historie se procházím, než mě v Mostaru zláká reklamní tabule „bezalkoholna piča” a nápis: „Je ti třeba!“ Tak si dám štamprli travarice a moje žena čašu crna vina a u pekaře mi koupí rohlík. Řeknu chvala, sličná muslimka v minisukni a holým bříškem až do půlky slabin nám popřeje dobro došli a vůbec nemám pocit, že jsem v islámské zemi. Po mých zkušenostech z Blízkého východu jsem za toto poznání vděčný. Ani nevíte jak… Zvláště, když se dozvídám nová chlácholivá fakta.Mostar 4

Jdeme po hlavní třídě Mostaru, abychom si nechali na poště oštemplovat pohlednici unikátním mostarským razítkem. Ulice se ještě nedávno jmenovala po maršálu Josipu Broze Titovi. Dnes už má jiný název, který si ale nikdo z místních příliš k srdci nebere. „Krvavý pes” Tito zkrátka stále vítězí mezi bosenskými muslimy stejně, jako u chorvatských křesťanů.

„Biskup Dode Gjergji z Prizrenu prý řekl, že se mnoho bosenských muslimů vrací ke svým katolickým kořenům. Každodenně přicházejí vesničané, aby se nechali pokřtít“, říká mi složitě pološeptem v ruštině můj znovu řidič Slobodan, když jsem sličné průvodkyni Alidě poděkoval za její milou společnost.

Nevím, proč se Slobodan za spřízněný slovanský jazyk tolik styděl, přičemž mu vůbec nevadilo, že se s námi řítil stodvacítkou po krkolomných serpentinách bosenských srázů a přitom ještě s balkánským temperamentem rozkládal za divoké jízdy rukama.

„Máme v Prizrenu chrám zasvěcený Matce Tereze. Její rodiče pocházeli z Kosova. Momentálně je asi 60 000 katolíků ve dvoumilionovém Kosovu menšinou a spousta mladých katolíků údajně odchází za prací do zahraničí, dobré vzájemné vztahy v Bosně a Hercegovině mezi křesťany, muslimy i Židy jsou až na malé výjimky bezkonfliktní,“ přivírá oči a než zdolá šílenou pravoúhlou šikanu, chvilku se odmlčí.Mostar 5 „Televize Al Džazíra dávala interview se šejkem Ahmádem Al Katáním, co byl libyjský machr přes islámské právo, a ten konstatoval, že stále více afrických muslimů konvertuje ke křesťanství…“ sděluje mi hrdě katolík ze Splitu a opět šlápne na plyn.

„To je fakt…?“ ptám se nedůvěřivě.

„Psali to v novinách…“ řekne bez mrknutí oka.

„Znáš to, novináři nedají bez virtuální reality ani ránu…“ říkám pochybovačně a mám obavy, že moje ironie je příliš čitelná.Mostar 7

Zbytek jedné ze střel, které na most v Mostaru nechal vypálit generál Slobodan Praljak… Snímky z Bosny a Hercegoviny Břetislav Olšer (9), Reuters (1)

„Od počátku 20. století počet muslimů výrazně poklesl, zatímco počet katolíků stoupl od roku 1902 z jednoho milionu na téměř 330 milionů,“ říká a já tuším, že přání je v jeho případě otcem myšlenky. „Každý den prý konvertuje ke křesťanství přes 16 000 muslimů; to je skoro šest milionů ročně. Dokonce v Íránu konvertuje tajně každý den skoro padesát mladých muslimů ke křesťanství…“ cituje mi Slobodan neúnavně z denního tisku.

Přiznávám, že to zní pro mně i pro Evropu s křesťanským dědictvím docela libozvučně. Třeba nebude platit, že naděje křesťanů umírá předposlední, když až poslední umírá muslim… Pomyslím si s úlevou, když konečně zastavujeme bez ztráty kytičky u mého hotelu, avšak s tragickými vzpomínkami na humanitární bombardování Srbska a Černé Hory… Havel: Mravní řád musí být východiskem, nálety NATO na Srbsko jsou ale výlučně humanitární…Výsledek obrázku pro foto bombardování srbska

http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/1817-soud-v-haagu-nepotrestal-mirumilovne-muslimy-za-vrazdy-znasilnovani-a-nelidske-zachazeni-s-civilisty-svoji-zemi-branici-srbove-dostali-mnohalete-tresty-a-dozivoti

Inu, tolik mé vzpomínání v Mostaru na dobu rozpadu Jugoslávie a války o Srbsko a Černou Horu; Boží mlýny melou pomalu, ale jistě –  generál bosenských Chorvatů z dob války v bývalé Jugoslávii Slobodan Praljak, který ve středu 29. listopadu 2017 soudní síni v Haagu hned po vynesení odsuzujícího rozsudku povstal a požil jed, zemřel. Ten Praljak, co rozstřílel proslulý most v Mostaru, byť v haagském Hiltonu v předměstí Scheveningenu hrával s nenáviděným protivníkem Karadžičem šachy, ping-pong a karty… http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/1817-soud-v-haagu-nepotrestal-mirumilovne-muslimy-za-vrazdy-znasilnovani-a-nelidske-zachazeni-s-civilisty-svoji-zemi-branici-srbove-dostali-mnohalete-tresty-a-dozivoti

http://www.rukojmi.cz/clanky/1358-havel-mravni-rad-musi-byt-vychodiskem-nalety-nato-na-srbsko-jsou-ale-vylucne-humanitarni

Albánci zdravé Srby zabili a jejich orgány prodali překupníkům…?

Popraviště aneb Zpověď volyňského Čecha; vraždění pokračuje…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *