Maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv

28. Listopad, 2017 – 15:42

Od května 1944 velel vojskům 1. ukrajinského frontu, podílel se na osvobození jižního Polska, dobytí Slezska a Saska, jeho vojska se účastnila závěrečného útoku na Berlín (tvořila jižní křídlo sovětského úderného uskupení), poté osvobodila severní, střední a východní Čechy a jako první se dostala v květnu 1945 do Prahy.

V červnu 1945 byl jmenován velitelem Střední skupiny sovětských vojsk v Rakousku, od června 1946 zastával funkci hlavního velitele pozemního vojska. V květnu 1955 byl postaven do čela Hlavního velitelství spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy.

Na podzim 1956 vedl brutální potlačení  Maďarského povstání sovětskou armádou. V červnu 1961 se stal velitelem Skupiny sovětských vojsk v Berlíně; v této funkci se podílel na řešení tzv. Druhé berlínské krize výstavbou tzv. Berlínské zdi. V létě 1968 svojí osobou zaštítil zpravodajský průzkum Československa před vpádem vojsk Varšavské smlouvy.

Dne 7. května byla podepsána bezpodmínečná kapitulace německých vojsk. Ale ne všechna německá vojska se opravdu vzdala. Velké množství vojáků především ze skupiny armád Mitte stále bojovalo na území Čech a Moravy. Na Moravě se je snažily zlikvidovat 2. a 4. ukrajinský front. Ze severu se do Čech chystal 1. ukrajinský front maršála Koněva. Ten se účastnil berlínské ofenzívy a byl příliš na severu, musel se tedy rychle přesunout na jih do Saska a odtud dále do českého vnitrozemí.

Už 8. května byly dobyty Drážďany, téhož dne Koněvova vojska překročila československé hranice z roku 1938 a osvobodila Duchcov a Teplice.  Před dalším postupem informoval Koněv rádiem jednotky armád Mitte o podrobnostech kapitulace a žádal je, aby se vzdaly. Na splnění podmínek bezpodmínečné kapitulace jim dal tři hodiny. Odpověď nedostal. Zahájil tedy mohutnou dělostřeleckou palbu a vydal všem armádám svého frontu rozkaz k rychlému postupu na Prahu. Nejrychleji postupovaly jednotky 3. a 4. gardové tankové armády. Postupovaly celou noc a na předměstí Prahy se objevily už 9. května časně ráno.

Čtvrtá tanková armáda generála Leljušenka dorazila k severozápadnímu okraji Prahy, zatímco 3. tanková armáda generála Rybalka postupovala přes Teplice a Terezín k severnímu předměstí. Leljušenkovy tanky vjely ve čtyři hodiny ráno do Dejvic. V Dejvicích se krátce střetly s německými obránci. Poté se rozdělily a ve dvou proudech pokračovaly přes Pražský hrad a Klárov dále do centra. Rybalkovy jednotky projely ze severu do Kobylis po třetí hodině ranní. Část 3. tankové armády se v Kobylisích rozdělila a jela ve dvou směrech: k Trojskému mostu a do Libně.

Zde se ovšem žádné boje se zbývajícími německými vojáky nekonaly. Tyto čtvrtě byly již prázdné. Sověti přesto postupovali opatrně. Jejich velitelé se totiž obávali, že se je ustupující němečtí vojáci snaží vlákat do pasti. Neodvažovali se proto vstoupit do zástavby v centru města za tmy a čekali před Trojským a Libeňským mostem. Teprve za svítání vyrazili.

Úderné skupiny 69. mechanizované brigády, dělostřelců 16. samohybné brigády a motocyklistů z 50. motocyklového pluku projely Holešovicemi a v šest hodin ráno dorazily do centra města. O několik desítek minut později se zde potkaly s jednotkami 4. tankové armády postupujícími přes Dejvice a Pražský hrad. Obě se tak v centru spojily kolem sedmé hodiny ranní a společně postupovaly pražskými ulicemi.

Střetly se s minimálním odporem. Ten představovalo pouze několik fanatických německých ostřelovačů pálících po vojácích Rudé armády i civilistech. Už v devět hodin ráno 9. května mohl maršál Koněv hlásit nejvyššímu vojenskému velení Sovětského svazu, že „Praha byla plně osvobozena a očištěna od nepřítele“.

Tentýž den do Prahy dorazily také některé jednotky 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského. Večer přijeli i vojáci 4. ukrajinského frontu, jehož součástí byli také českoslovenští tankisté z 1. čs. tankové brigády – první zahraniční českoslovenští vojáci v Praze. Zbytek ukrajinského frontu přitom stále bojoval i dva dny po osvobození Prahy a do hlavního města dorazil až 11. května. Zbrzděn byl postupem přes moravské a české vnitrozemí, kde stále bojovaly početnější německé sbory.

Po osvobození Prahy se Rudá armáda vydala za ustupujícími německými vojáky. Ti se snažili co nejrychleji dostat do amerického zajetí. Ovšem Američané svou demarkační linii uzavřeli 9. května v 19:00 a další zajatce nepřijímali. Zbývající němečtí vojáci tak měli na vybranou pouze smrt nebo ruské zajetí. Proto se na českém území bojovalo ještě 12. května, některé německé jednotky raději volily boj do posledního okamžiku, než aby se vydaly Rusům. Nakonec Rudá armáda v rámci Pražské operace zajala celkem 800 000 německých vojáků.

I když do Prahy jako první dorazily dvě celé tankové armády, ve městě žádné větší jednotky nepřátel nebyly. Ty totiž již den předtím odevzdaly svou kapitulaci do rukou velitele Pražského povstání generála Kutlvašra. Hlavní město pak opustily 9. května po půlnoci. Zbývalo zde jen několik jednotek, především fanatických příslušníků SS, kteří nestihli nebo odmítli opustit Prahu. Praha už tak byla de facto v českých rukou. Proto rozhlas v jednu hodinu ráno 9. května hlásil: „Praha vydržela a zvítězila.“

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *