Postavil padlému synovi pomník, aneb Nekonečnost touhy Židů po míru

5. Leden, 2009 – 8:23

Přes týden už trvá válečný konflikt mezi Izraelem a Pásmem Gazy. Hamasem vyprovokovaný střet „Lité olovo“ si zatím vyžádal přes 480 obětí. Zraněno bylo téměř 2300 osob, z nichž 400 je ve vážném ohrožení života.

Zhruba 600 palestinských raket, odpálených od 27. prosince 2008 radikály z pásma na území Izraele, mělo čtyři oběti, včetně jednoho vojáka a desítky zraněných.

Po náletech na Gazu překročily pozemní jednotky Izraele 2. ledna 2009 hranice Pásma Gazy. Izraelská armáda zároveň mobilizovala desítky tisíc záložníků, aby izraelské tanky Merkava převzaly kontrolu nad některými oblastmi, z nichž palestinské hnutí Hamas ostřeluje Izrael raketami.

V Izraeli snad není židovská rodina, jejíž členové by se nezúčastnili za šedesát roků existence státu Izrael některého z válečných konfliktů s arabskými zeměmi.

Mnozí z nich vzpomínají na tyto chvíle se smutkem, protože v bojích jim padl někdo z rodiny. Jiní s obavami sledují zprávy, jak si vedou jejich synové dnes v Pásmu Gazy. Peter Bachrach patří mezi ně…

„Nikdy jsem nebyl v žádné politické straně a vždycky jsem byl proti násilí, ale v případě Pásma Gazy a Hamasu jsem plně za našimi vojáky. Kdo chce zničit zhoubný nádor, musí ho úplně vykořenit, aby dál nemetastázoval…“ tvrdí mi Peter Bachrach, židovský přistěhovalec z ČSR.

„Navíc si Hamas beze civilisty jako rukojmí a záměrně buduje své arzenály v těch nejhustěji obydlených částech Pásma Gazy, která patří počtem svým občanů k nejvíc zalidněným na světě. Rozlohou 360 km2 je menší než Praha a žije zde jeden a půl milionu lidí, tedy více než čtyři tisíce osob na kilometr čtvereční. Je to zločin a zbabělost skrývat se za zády nevinných dětí a žen…“

Jak „psychologicky důležitá“ je tato hamasovská zhůvěřilost dokazuje i prohlášení, bohužel českého ministra zahraničí Schwarzenberga, že „ani nepopiratelné právo státu Izrael na svou obranu nedovoluje akce, kterými trpí hlavně civilní obyvatelstvo“.

Ke všemu maří Hamas snahu Izraelců upozorňovat letáky či telefonáty civilisty Pásma Gazy, aby se evakuovali z rizikových míst náletů tím, že jim hrozí konsekvencemi, pokud Židy uposlechnou a „obnaží“ jejich pozice, z nichž mj. střílejí rakety Kassam na Izrael…

Ale jak má Izrael toto své nepopiratelné právo na svou obranu realizovat, když si zločinci z Hamasu před sebe nestydatě staví právě jako živé štíty civilisty a zneužívají školáky k sebevražedným atentátům proti Židům…

Možná si ministr tímto srabovským gestem udobří mladého Kaddáfího, syna libyjského diktátora, jenž se včera namíchl a chtěl zrušit diplomatické styky s ČR, pokud by snad někdo z Čechů měl Židům fandit…

Otec Petera Bachracha pocházel z Hranic na Moravě, matka z Opavy. Z transportu Židů ze Slovenska do Osvětimi ve věku jedenácti roků uprchl dírou v dobytčáku a dal se k partyzánům. Přežil a v roce 1948 se jako sedmnáctletý přestěhoval do právě vzniklého státu Izrael, kde už šedesát roků žije v Haifě.

V roce 1952 se oženil. Jeho ženě se narodil syn Doron, hebrejsky „dar králům“. Měl s ním své plány, jako většina izraelských mladíků však musel na vojnu. Padl při bojích na libanonské frontě ve válce „Mír pro Galileu“. Někde mezi Bejrútem a Damaškem.

„Byl jsem v té době v Bejrútu a odpovídal za transporty vojáků naší jednotky. Doron narukoval také do Libanonu. Měl jsem volno, tak jsem za ním zajel na návštěvu. Jeho velitel mi ale řekl, že mu dal dovolenou na 24 hodin. O pár minut jsme se minuli….“

Když se vrátil k jednotce zavolal si ho na druhý den velitel do své kanceláře, v níž už byli i dva Peterovi nejlepší kamarádi. Pochopil a jen ze zeptal: Který? Rami nebo Doron? Tak se dozvěděl tu strašnou zprávu, že jeho prvorozený syn byl ihned po návratu zasažen přímo ve svém tanku…

Nejvíc z rodiny však se zbraní v ruce prožil Petr Bachrach, který bojoval v šesti izraelsko-arabských válkách. Začínal v roce 1948 jako voják jednoho z tří prvních praporů izraelské armády, končil jako její podplukovník v záloze.

Každý otec v Izraeli, který ztratil ve válce svého syna, má právo svého druhorozeného už do bojových linií neposílat. Záleží pouze na otcově rozhodnutí.

Přesto druhý i třetí syn Petra Bachracha si na tátovi vymohli, aby si mohli jít také oni splnit si svoji vojenskou povinnost. A ne někam do skladu nebo jinam do zázemí, ale přímo k tankistům na frontu.

Dnes už má vnuky a také pravnoučata. Muži z rodiny jdou ve stopách odkazu svého otce i strýců a jsou jako záložníci povoláváni do boje, které jsou stejně osudové, jako dnešní boj v Pásmu Gazy.

„Můj vnuk, madší syn Ramiho, musel přerušit studium a okamžitě narukovat, protože v záloze též patří k elitní bojové jednotce. I starší syn čeká na předvolání. Narodila se mu dcera, takže mám pravnučku..“

Všichni chodí pravidelně s pietou na vojenský hřbitov v Haifě i na břeh moře, kde otec učil své syny lovit ryby. Kousek dál stojí žulový pomník Doronovi s nápisem:

„Pokolení za pokolením bude chválit tvoje činy a o tvých hrdinstvích bude vyprávět…“

Když v roce 1939 vtrhli Němci do Ostravy, tak to, co si rodina Bobyho Šlomo Davida po generace budovala a její děti vysnily, se během několika hodin změnilo v nenaplnitelnou iluzi. Přišli o všechno.

„Otec jako drogista vyučený v Rakousku nebyl zvyklý manuálně pracovat. Přesto musel dělat v roce 1941 v mraze nádeníka s krumpáčem. S ostatními Židy, označenými žlutou hvězdou, dřel u stavební správy při regulaci řek Ostravice a Odry. Méněcenní museli dělat ty nejtěžší činnosti. S mámou jsme vždy ráno přivázali na sáňky dvě mlékárenské konve a vozili tátovi k Odře horký čaj. Aby nevychladl, obalili jsme nádoby peřinou…“

Když Bobby přežil útrapy Teretína, vystěhoval se do židovského státu. V Izraeli se učil v zemědělské škole, pomáhal zde plnit nákladní auta potravinami, vodou a municí. Celé kolony takto vybavených vozidel pak směřovaly do Jeruzaléma, aby zásobovali židovské vojáky v boji o samostatnost svatého města.

„Jejich nákladní prostor jsme vyplnili po okrajích pytli s moukou, cukrem a solí. V takto vytvořeném opevnění jsme nechali otvory pro kulomety, uvnitř pak byly zásoby potravin, vody, munice a čtyři vojáci. Vpředu byli řidič a střelec,“ popisuje Bobby.

„V naší dílně byl mechanik pro opravy zemědělských strojů. Byl to skvělý ruský inženýr. Postavil náš první minomet. A vymyslel skvělý sendvič. Tak jsme říkali opancéřování kabin nákladních vozů. Napřed se na ni dal pět milimetrů silný ocelový plát, na něho tlusté dřevěné desky a znovu ocelový plát. V něm byly vypáleny díry, jako střílny…”

Vojenskému suknu neušly v Izraeli, kde je povinná vojenská služba i pro dívky, ani dcery Bobbyho Davida. Jeho mladší dcera Yael má dnes dvě děti i šťastnou rodinu, druhorozená Michaela, štíhlá dlouhovlasá blondýnka je psycholožkou.

Praxi si odbyla během své povinné dvaadvacetiměsíční vojenské služby pro izraelské dívky. Mladí Izraelci musejí sloužit tři roky, potom jsou jednou za rok, pokud to není častěji v době války, povoláváni na měsíční manévry. Vojančí tak oficiálně až do své padesátky, někteří podle potřeby narukují i po tomto věku.

Michaela po absolvování třítýdenního výcviku se zbraní dělala asistentku veliteli, poté nastoupila do důstojnické školy a pak jako podporučnice rozdělovala nové brance podle jejich dovedností k jednotlivým útvarům. Dívky, které nechtěly přímo bojovat, dělaly sekretářky, zdravotnice, radistky nebo řidičky.

„Nikdy mě ani nenapadlo, že bych neměla jít téměř na dva roky do kasáren a na frontu. Povinné vojenské šlužby jsou v Izraeli zbaveny jenom dívky, které se mimo jiné vdají, nebo jsou ortodoxní věřící Židovky. Každý soudný Izraelec musí pochopit, že žijeme v neustálém ohrožení. Jsme moc malá země, takže když se začne střílet na hranicích, je v nebezpečí kdokoli ve vnitrozemí. Proto přijde každému vhod, když se naučí zacházet se zbraní, pozná vojenskou disciplinu a ví, co obnášejí nálety, výbuchy bomb nebo sebevražedných náloží…“ říká klidně půvabná Michaela.

„Z psychologického hlediska jsou vojačky mezi vojáky nesmírně důležité i proto, že nahrazují zraněným chlapcům jejich matky a péči, kterou by jinak dostali jen od svých nejbližších. Mnozí branci pocházejí až z dalekého Maroka nebo ze Sibiře, odkud se do Izraele vystěhovali bez svých rodin, takže se jim moc stýská, zvláště v lazaretech, kde si léčí svá zranění,“ vysvětluje; jako nezletilé děvče prožila i arabsko-izraelské války.

A rozhodně by nechtěla, aby také její generace zažila to, čím prošel její otec a další miliony Židů během druhé světové války.

Proto je také ona připravena znovu na válku, tentokrát v Pásmu Gazy. Tel Aviv, kde žije, je také v nebezpečí před raketami z Libanonu. Hizballáh chce otevřít tzv. druhou frontu, aby pomohl ruskými scudy či katušemi typu Grad teroristům Hamasu…

A co nového v Beer Shevě? Oranit Machlufová říká:

„Uvědomuji si, jaké je to štěstí, že můj muž Eli už není v aktivní službě. Asi bych se zbláznila strachy. Není snadné stále zabavovat tříleté dítě, které je izolované od svých kamarádů, protože veškěrá činnost vzdělávacích zařízení byla až do odvolání přerušena. Skládáme puzzle, Odi si kreslí, dívá se na dětské vysílání v televizi. Vysvětlili jsme mu, že nemůžeme chodit ven, protože tam jsou zlí lidé, kteří nás nemají rádi a střílejí po nás rakety, ale naši vojáci nás ochrání s všechno bude zase s Boží pomocí v pořádku. V jeho věku jsem netušila, co je to válka….“

Tragédií může být akce „Lité olovo“ pro rodiče Gilada Šalita, kterého před třemi roky unesl Hamas do Gazy. Jestli ještě žije, je otázka. Když se hamasovští teroristé nerozpaklují obětovat své vlastní ženy a děti, proč by měli ušetřit židovského zajatce, dnes už v podstatě bezcenné rukojmí…

Zajatec Šalit sice mohl až po několika letech dostat dopis od své rodiny. Rukou psaný dopis byl napsán před několika týdny a předán Giladovým otcem francouzskému prezidentu Sarkozymu.

Ten jej během své návštěvy Sýrie počátkem září předal syrskému prezidentu Bašáru Assadovi, který psaní předal katarskému emírovi a ten politickému vůdci teroristické organizace Hamas Cháledu Mašálovi…

Jestli však dopis dorazil až k Šalitovi do Gazy, to už nikdo neví a kdoví, jestli se to někdo ještě někdy dozví…

Taková je tedy nekonečnost židovské touhy po míru…

PS: Izraelské vzdušné síly v neděli v poledne cíleným úderem ve městě Chán Junis na jihu Pasma Gazy – blízko bývalé židovské obce obce N’vei Dekalim – zabily dva předáky Hamasu, kteří ostřelovali raketami Beer Shevu.

Reklama:
  1. Jedna reakce na “Postavil padlému synovi pomník, aneb Nekonečnost touhy Židů po míru”

  2. Roman / To jsem oprdvau zvedav jestli nekde naky foto uvidim!!! ale myslim si ze s Vitkem jste sehrany tak to nemohlo bejt az tak hrozny.

    od Richmond v Úno 27, 2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *