Jó, když ještě občan Havel prášil…

4. Leden, 2009 – 0:02

Objektivní příčiny mě přinutily, abych si novoroční projev prezidenta Václava Klause poslechl až včera. Jsem rád, že při mé následující glose už nebudu sám, koho nickové prohlásí za submisivního troubu.

Stejně příznivý názor na Václava Klause má totiž také kolega bloger Dušan Streit, který své myšlenky shrnul v textu: Jak Česká televize „gumovala“ projev prezidenta Klause. Nebudu ho šířeji komentovat; každý měl a má možnost si ho přečíst.

Plně s ním souhlasím, že Klausúv projev byl nejen střídmý a pragmaticky záměřený, ale hlavně stručně a jasně dal najevo, že jeho urážky v Le Figaro jsou zcela liché a nedůstojné, když jasně řekl, že Evropa nemá nic společného s bruselských byrokratickým molochem a Lisabonskou smlouvou.

Jako nefalšovaný pragmatik dal najevo, že bez solidarity občanů a sestoupení politiků ze svých virtuálních výšin k obyčejným lidem to prostě ani v roce 2009 nepůjde.

Nemusel jsem pro polopatické vyložení slova pragmatik do encyklopedie, jelikož mám vzdělané přátele. Docent Tomáš Hauer z Vysoké školy báňské-Technické univerzity v Ostravě má zejména americké pragmatiky v malíčku.

Proto ví, že pragmatismus znamená nezaujatou věcnost, zaměřenou k efektivnímu a užitečnému řešení problému na základě určitých zkušeností. A že Charles Sanders PEIRCE, americký idealistický filozof, logik a matematik z poloviny 19. století, je autorem termínu „pragmatismus“, jehož hlavní myšlenky formuloval jako pozitivistismus a objektivní idealismus.

Reakce na projev prezidenta Václava Klause byly různé, až připitomělé, viz již zmíněný francouzský deník Le Figaro, který se nechal slyšet, že „EU bude v rukou strašně škodícího Klause a nezkušeného Topolánka“, či opětovné plácání do vody občana Havla, který pokrytecky zopakoval ponurou vizi české současnosti, jak ji viděl ve většině ze svých třinácti novoročních projevů.

Kdysi to byla „blbá nálada“, dnes je to ruské nebezpečí. Ale ani na Česku nenechal nitku suchou. V podstatě zůstal u své novoroční rétoriky, kterou, bohužel, z vůle lidu mohl zopakovat třináctkrát. Nejsem pověrčivý, ale 13 je podle mnohých nešťastné číslo, v některých hotelích prostě pokoj tohoto čísla chybí…

Jsme podle Havla nadále zemí tunelářů a mafií, jež neumí čelit narůstají zločinnosti. Poslechl jsem si tedy všechny Havlovy novoroční projevy od roku 1990, i proto mám se svým glosování mírné zpoždění.

„Naše země nevzkvétá… stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje….režim ponížil člověka na výrobní sílu…“ a tak dál zněl Havlův projev v roce 1990.

Asi též proto uspořádal divoce hektickou amnestii, kdy na stovky propuštěných spoluvězňů, podvodníků a zločinců doplatilo svými životy mnoho svobodou opilých sametových nešťastníků jen proto, že se ocitli v nepravou chvíli na nepravém místě…

Už za rok se však „pochmurná obloha nudy a umrtvujícího nedění protrhla“ a my jen žasli, jakou „paletu možností má vskutku svobodné politické nebe…“

A pak něco o dědictví domu, který není v dobrém stavu, rozpadá se a má zcela zrezivělé trubky. Po roce totiž šokováni zjišťujeme, že rekonstrukce bude trvat mnohem déle než jsme si představovali…

V roce 1992 jsme byli podle prezidenta Havla ještě víc nervózní, netrpěliví, bezradní a upadali jsme do beznaděje, přestože nás už neohrožovala žádná cizí země a konečně jsme si mohli o svém osudu rozhodovat svobodně a úplně sami…

Napřesrok byl ve znamená rozdělení Československa. Václav Havel se prezidentském úřadu umně vyhnul, aby v dějinách nebyl jako prezident rozdělitel či snad bořitel. A zatímco my jsme se dělili, Evropa se začala sjednocovat…

„Smyslem evropského sjednocování je tvorba nového typu soužití a spolupráce všech jejích svébytných součástí…“ A ještě skromný protimluv… „Česká republika dokázala ihned po svém vzniku navázat na vše dobré, z dávnějšího i čerstvého československého odkazu…“

A tak šel projev za projevem, přes „blbou náladu“ až po rok 2002, kdy jsme se dozvěděli, že teprve vlastně začínáme od začátku…

„…Z mnoha různě se sbíhajících a navzájem se proplétajících a všelijak se doplňujících příčin… teprve teď, dvanáct roků po pádu komunismu, budeme zřejmě rozhodovat o budoucím charakteru naší společnosti a našeho státu, o typu našeho vzájemného soužití… o způsobu našeho včlenení do světa, který nás obklopuje…

V roce 2003, při svém posledním prezidentském novoročním projevu, Václav Havel mj. řekl:

„…Jsme dnes důvěryhodnou a respektovanou evropskou demokracií, kam cizí politici, podnikatelé, umělci a turisté rádi jezdí…. jsme navíc státem pevně bezpečnostně zakotveným…“

Jak to tedy je? Že by se na konci své vlády chtěl pochlubit…? A že by už za čtyři následující roky u nás skončilo bezpečnostní zakotvení a natolik vzrostla mafie a zločinnost, aby ji musel naplno kritizovat a odhalovat až dnes, na počátku roku 2009? A co americký radar v Brdech…?

Nebo že by to dělal jen proto, aby pohaněl projev svého nástupce prezidenta Klause, který nedělá nač nemá, tedy si ani nehraje na filosofa, ani se neuchází osmkrát za sebou beznadějně o Nobelovu cenu míru, ani nepíše absurdní dramata, kterým nikdo nerozumí…

Takže tolik z Havlových projevů, možná někdo řekne, že šlo o věty vytržené z kontextu. Racionálně uvažující člověk však musí uznat, že exprezidentův kontext byl, je a bude jediný – dřív bylo vše totálně špatné, takže asi proto je to u nás dnes i po dvaceti letech jen samá mafie a tuneláři a lidé jsou samá blbá nálada…

Vzhůru tedy do Evropské unie s trapně stárnoucím playboyem Sarkozym, který nezvládá ani své pouliční arabské i jiné menšiny, natož svoji exmodelku.

Hrrr do byznysu horních deseti tisíc zvaného Brusel, pod paží s paskvilem zvaným Lisabonská smlouva, v níž se nevyznají ani evropští finančníci, kteří de facto znárodňují, když do bankrotujících soukromých bank a automobilek cpou biliony ze státních rozpočtů.

Tedy z peněz daňových poplatníků, aby se fantasmagorie na hliněných nohách zvaná EU udržela nad vodou jen proto, že se v jejím čele bude půl roku ztrapňovat české předsednictví…?

Rok 2009 bude pro mnohé prubířským kamenem. Hlavně pro ty, kdož mají slušný byznys z tzv. globálního oteplování, a proto odmítají přiznat, že příroda vyprodukuje bez lidského vlivu asi padesátkrát víc skleníkových plynů, než kolik jich má na svědomí činnost člověka…

To jsou mi paradoxy, ale ostatně, zeptejte se Vašíka Havlů, ten přece ví všecko úplně… eehmm… ze všech nejlíp…

Reklama:
  1. 13 reakce na “Jó, když ještě občan Havel prášil…”

  2. Zdravim Te Bretislave a do Noveho roku preji – zdravi, cistou hlavu a aby Te psani i nadale bavilo. A ted troska filosofie, ktera pry nikoho nezabije. Tebou zminovany „panicek“ jmenem Charles Sanders PEIRCE (ctete prosim pérs, to nam z textu nejak vypadlo), jenz to zaklady klasickeho americkeho pragmatismu „polozil“, tak ucinil tim, ze tvrdil – (a v tom spociva tzv. Peircova pragmaticka maxima), ze vyznam ci obsah nejakeho pojmu, myslenky ci ideje se vycerpava souhrnem vsech jeho praktickych dusledků. Peirce, (ktery napr. po dva roky poctive den co den, dve hodiny venoval cetbe Kantovy knihy – Kritiky cisteho rozumu/to je narez, tuto knihu bych zadal jako povinnou cetbu vsem nabubrelym manazerum, vyznavajicim svaty chram globalizace a rustu, a pak bych je spolu s V. Belohradskym zkousel/, tedy Peirce svou pragmatickou maximou minil to, ze jestlize dve ideje ci myslenky vedou k temze praktickym dusledkum, k temuz jednani, nejde o dve odlisne ideje ci koncepce, lec o jednu pouze ruzne formulovanou. Dle Peirce bychom si tedy meli vzdy klasti otazku, jake prakticke dusledky pro nas bude mit prijeti te ci one ideje, teorie ci nazoru. Napr. chapu li sebe sama jako vysledke sobeckeho boje genu (prijal jsem za bernou minci Darwinuv pribeh o evoluci), bude mit pro mne pro mne navrh zakona o klonovani pro lekarske ucely jine důsledky, nez pro Ty z nas, kteri ziji svuj zivot opreni o pribeh stvoreni. Zaverem: Myslenky zakladatelu klasickeho americkeho pragmatismu (Peirce, W. James, J. Dewey), v prvni polovine 20. stoleti postupne upadaly v zapomeni, az je „znovuozivil“ v posledni tretine 20. stol. americky filosof Richard Rorty (1931-2007), jeden z neprovokativnejsich filosofu 20. stoleti. Lec, to je jiz jiny pribeh..

    od Tomáš Hauer v Led 5, 2009

  3. Díky, Tome. Za přání i za další lekci z pragmatismu. Někde zklame nejen člověk, ale i jeho věrný pes počítač.

    od olser v Led 5, 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *