Jak Lumír Salivar měnil v Praze Škvoreckého milion

27. Září, 2017 – 12:11

A zatímco se Josef Škvorecký s manželkou Zdenou aklimatizovali počátkem sedmdesátých let v Kanadě, Lumír Salivar v Praze spravoval jejich majetek, včetně milionu korun především z honorářů za vydané knihy.

„Nechali mi tady klíče od své chaty, bytu a dvou aut, k tomu všechny svoje úspory. Doslova bez dvacetníku to byl skutečně celý milión. Tenkrát to bylo velké bohatství,“ pokyvuje Lumír Salivar uznale hlavou. „Dnes není milión v Česku nic moc, i když jsou to také solidní peníze. Tak jsem ty úspory po čtyřech pěti tisících vkládal na výherní vkladní knížky a místo toho, abych se jich zbavil, ještě jsem na ně začal vyhrávat, až jsem z toho byl fakt nešťastný, co s tolika penězi budu dělat,“ směje se tomu všemu ještě i po letech.

„Když bylo jasné, že se Škvorečtí už domů nevrátí, chtěl jsem nějak ten milion Josefovi do Kanady propašovat, nikdy jsem nežil na cizí účet,“ krčí rameny, jako by říkal, že už prostě takový je. „Protože jsem měl v té době za sebou deset let v celách jako politický vězeň, navíc jsem byl po zápalu mozkových blan a měl pracovní omezení, nezbylo než dělat v Praze taxíkáře. A tak vždycky, když jsem vezl nějakého cizince, tak jsem s ním veksloval a měnil Josefův a Zdenin milión za valuty,“ směje se a jako kluk se plácá do stehen. „Někdy mi ho měnily i prostitutky, které jsem při nočních ritech vozil. Tak jsem z toho miliónu udělal za rok směsici bezpočtu měn.“ Na prstech mi s vervou vypočítává.

„Něco v dolarech, něco v markách, francích, drachmách, švédských korunách či italských lirách. No a tyto částky jsem posílal vždy po náhodných kurýrech do Toronta. Mnohé z těchto obnosů však nedorazily dodneška. Jejich pašeráci si je prostě strčili do vlastní kapsy, zkrátka si je nechali a někam s nimi zmizeli v nenávratnu…“

Když si Škvorečtí zařídili v Kanadě vydavatelství, potřebovali nějaké rukopisy zakázaných českých autorů. Tak se dal do práce zase Lumír Salivar v Praze. Pořídil si fotoaparát s „tvrdou čočkou“, aby mohl texty vyfotografovat na mikrofilm. Tak se mu podařilo poslat tajně do Toronta asi deset rukopisů, než ho někdo udal. Už to znovu hrozilo vězením, ale přišel rok 1976, uvolnění politického a normalizačního napětí, a Lumír Salivar se setkal s Luďkem Pachmanem. Ten už měl vyřízeno vystěhování do Německa. Tak ho přivedl k přemýšlení o tom samém. Na policii mu to ostatně sami navrhli při jednom z výslechů a podávání vysvětlení:

„Buď půjdete jako živitel rodiny zpátky na Pankrác, nebo si zažádáte o vystěhovalecké pasy, když se vám ten kapitalismus tak líbí!“ řekl mu jasně vyšetřovatel. Udivil ho a Lumír Salivar chvíli ostražitě zvažoval, jestli to není nějaká provokace. „Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, ale fakt, že naše děti budou mít v Kanadě velkou šanci se uplatnit, definitivně zavážil. Tak jsem se ocitl v Torontu, kde mi všichni předpovídali, že budu pracovat u Škvoreckých v jejich slavném nakladatelství. Ale ti neměli místo pro dalšího zaměstnance. Peníze měli pouze na vydávání knížek,“ potvrzuje Lumír Salivar slova svého švagra.

„V roce 2001 to bylo čtvrt století od chvíle, kdy se rodiny Škvoreckých a Salivarů znovu setkaly,“ počítá rychle. „A ta moje práce? Napřed jsem dělal u nějaké stavební firmy ve skladu. Byla to ale hrozná nuda,“ zívne teatrálně. „Jeden den jsem vezl balíček hřebíků do šedesát kilometrů vzdáleného města, další den zase bednu skob, kvůli nimž jsem najel sto kilometrů. A když jsem se vrátil, seděl jsem ve skladu a četl si. Nebavilo mě to, tak jsem začal hledat jinou práci,“ říká a zakroutí zklamaně hlavou, jak ten čas rychle uběhl. Známý ho upozornil na volné místo v pekařství, které patřilo čtyřem majitelům a jeden z nich byl československý Žid ze Slatiny od Mukačeva. A právě u něho začal pracovat i přesto, že on sám nebyl ani Žid, katolík nebo evangelík.

„Dělal jsem tam zase řidiče, ale při rozvážení pečiva, což znamenalo sice o den delší pracovní týden, ale také navíc padesát dolarů a k nim denně zadarmo bochník chleba, který stál v té době asi dolar dvacet,“ počítá šetrně. „Když si to vynásobíte počtem dnů za rok, byla to značná úspora a pro rodinu velká pomoc.“ Pak za Lumírem Salivarem přišel jeden z majitelů pekařství a zeptal se ho, jestli neví o někom, kdo by u nich mohl dělat při pečení chleba vedoucího noční směny.

„Jsem v Kanadě jen něco přes rok, zatím moc lidí neznám, ale pokusím se někoho sehnat,“ řekl mu a šel pro radu k příteli. Ten se jen zasmál a spustil: „Je to přece Žid, ten se tě nezeptá přímo, ale určitě chce, abys toho nočního manažera dělal ty!“ Uvěřil mu a šel se o novou a ještě lépe placenou práci zajímat. Byla mu svěřena a potom ji vykonával plných sedmnáct roků až do chvíle, kdy odešel do důchodu.

„Dostal jsem na odchodnou z pekárny hodinky, nebyly sice zlaté, ale hodně kvalitní. K tomu ještě tučný šek. Bylo to moc milé rozloučení, které ale nebylo definitivní,“ povzdechne při vzpomínce na ocenění své práce. „Jednou těsně před Vánocemi zazvonil telefon a ozval se jeden z majitelů pekárny. Prý mám okamžitě nastoupit. Myslel jsem, že jen žertuje, ale on to říkal úplně vážně, protože jeho noční manažer se naboural v autě a on za něho potřeboval náhradu.“

Našinci to možná připadne divné, že někdo s láskou vzpomíná na dlouholetou noční dřinu v pekárně. Řekneme si s českou povahou, že přece nešlo o žádnou závratnou a skvěle placenou kariéru, ale v kanadských poměrech zřejmě mnohé věci vypadají jinak, než ve vypočítavé střední Evropě.

„Když se k vám někdo skoro osmnáct roků chová jako zaměstnavatel víc než slušně, vy jste u něho spokojený a potom po vás něco chce, nedá se mu odmítnout,“ říká můj hostitel. „A bylo to také příjemné, že na mě lidé z provozu mávali, zdravili mě, ptali se, jak se mám. A prý: Ty si hovíš v penzi a my musíme makat! Chovali se moc přátelsky. Bylo to pro mě uznání, že na mě nezapomněli a že jsem tam nebyl zbytečný. Tak jsem se ocitl zpátky v pekárně jako přivydělávající si penzista.“

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *