Havel s Geislerovou

9. Září, 2017 – 15:33

Kdo bude ve filmu o Havlovy a jeho ženě Olze hrát jeho milenku Vodňanskou, včetně řešení potratu jejího dítěte Havlem. Dojde ve filmu i na návrh Olgy, aby žili ve třech i s milenkou?

Po režiséru Rančovi, co natočil psychopatický film: „Requiem pro panenku“ s cikánkou alias Geislerovou se chystá na další reklamní film pro havloidy s pracovním názvem Havel; v roli první manželky Václava Havla (✝75) uvidíte rovněž Aňu Geislerovou (43). Ta si ji zahraje v filmu Slávka Horáka.

Prvního československého novodobého prezidenta zde ztvární Viktor Dvořák. „Aňa Geislerová byla moje instinktivní první volba a o nikom jiném jsem ani neuvažoval, jen jsem doufal, že to se mnou bude chtít dělat. Přišla mi úplně přesná, povahově i typově, zázemím, chováním, životním postojem,“ popisuje její obsazení režisér filmu Horák.

Natáčení filmu s pracovním názvem Havel začalo v srpnu a potrvá až do druhé poloviny října. Hlavní hrdina prochází vývojem z úspěšného dramatika přes zakázaného dramatika a bojovníka za lidská práva, až po vůdčí osobnost sametové revoluce, během níž děj končí. Dějiny jsou ale podle režiséra až ve druhém plánu, film se snaží zachytit především život, vztahy a povahu hlavních postav. Základem filmu je pak hrdinův netradiční, ale o to silnější vztah s manželkou Olgou.Aňa Geislerová jako Olga Havlová

Snímek zahrnuje 60., 70. i 80. léta, postavy během natáčení několikrát mění svůj vzhled. Zveřejněné fotografie Ani Geislerové jako Olgy Havlové jsou z období 70. let. „S každým dalším krokem a s každým dalším natáčecím dnem si uvědomuju, jaké mám s Aňou štěstí – úžasná herečka a úžasná žena s vyhraněným vlastním názorem, hvězda na vrcholu tvůrčích sil. Já jen pracuju na tom, abych jí dal co nejvíc prostoru, a stejně bych jí toho prostoru chtěl dát ještě mnohem víc, tak skvělá je,“ neskrývá Horák nadšení ze spolupráce s Geislerovou.

„Všichni si myslím uvědomujeme, že je tady šance udělat něco mimořádného. Zdá se mi, že mám štěstí, že to všichni berou s nadšením a velmi zodpovědně, ale přitom se snaží pod váhou té odpovědnosti neztěžknout,“ říká režisér Horák k atmosféře přímo na place. Film bude kombinovat drama a komedii, zábavné a vtipné situace baví štáb už během vzniku.

Jsem zvědavý, vo co gou v tomto filmu půjde? Bude tam o Havlovi vše, co skutečně prožil včetně jeho milenky, kterou chtěla jeho žena Olga pojmout jako třetí do manželské party?

Jitka Vodňanská | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jitka Vodňanská… Foto: Tomáš Krist – MAFRA

Po půl století je zde knižní novinka: Jitka Vodňanská: „Voda, která hoří“. Vydal Torst, Praha 2018. 508 stran. Je v ní jako na dlani život Václava Havla, který se odehrával z velké části v prostoru ostře nasvíceném různými bodovými reflektory. Bylo na něj vidět víc než na koho jiného, ale byla tam i místa tmavá, neprůhledná. Do určité míry to byl veřejný, odkrytý život. Kdoví, kolik z toho bude v Horákově filmu o Olze?

Už dlouhé roky před prezidentstvím pod policejním dozorem, ale i před zraky desítek přátel (Havel by mimořádně družný člověk), pak již stovek známých, spoluspiklenců či tisíců sympatizantů. Byl to život naprosto naplněný událostmi a činnostmi různého druhu, které vedly k tomu, že ať již vědomě, či jaksi spontánně se Havel stal hlavní postavou opozice, což vyústilo v onen prezidentský mirákl konce roku 1989.

Mirákl Josefa Škvoreckého: http://olser.cz/13188/o-narozeninach-josefa-skvoreckeho-ktere-se-nesly-v-duchu-bonmotu-chlapi-pili-baby-kurily-fajne-bylo-oslavenci-se-moc-libil-jen-ho-bystre-zkratil-na-polovinu-chlapi-pili-a-fajne-bylo/

Výsledek obrázku pro foto havel vodňanská

Foto: koláž expres

Vedle a souběžně s tím však existoval i Havel privátní, na začátku druhé poloviny 80. let čerstvý padesátník, bezdětný intelektuál a umělec s hédonistickou náturou a zároveň velmi komplikovanou povahou, žijící „oficiálně“ v nepříliš funkčním, zato však vzájemně pevném a jaksi nezrušitelném manželství s výjimečnou Olgou.

Vlastně všechno bylo kolem Havla nějak výjimečné. Výjimečný byl tedy i život řekněme intimní, který byl prožíván se stejnou složitostí a intenzitou, s jakou Havel dělal vlastně všechno ostatní. Tento osobní svět VH již také není zcela neznámý a existuje v různých vydáních.

Od těch lidových šprochů, jaký to byl děvkař, až k těm chápavějším, decentnějším, řekněme informovanějším, které pronikly i do některých lepších biografií, i když i v nich zůstalo mnoho zamlčeno nebo nepovězeno, a to z různých důvodů (viz knihu Michaela Žantovského). Tím hlavním však byla skutečnost, že nejdůležitější svědectví držela v rukou žena, která v klíčovém období let 1983 až 1989, respektive až do poloviny 90. let, kdy se vztah definitivně uzavřel, měla k Havlovi nejblíž: Jitka Vodňanská.

Tato žena, která o „případu“ veřejně nikdy nemluvila, přestože o tajemství se mluvit nedá, a mnoho „se vědělo“ jinak a z jiných zdrojů, vydala nyní, jak se frázovitě říká, své svědectví. Zdaleka to není jen svědectví o jednom obtížném a dle všeho také hluboce prožívaném vztahu, i když ten nakonec představuje centrální masu tématu, nějakých 250 stran. Ty jsou však zapojeny do horizontu jednoho života, který je představen pochopitelně subjektivně, ale v celistvosti a snad, alespoň na mě to tak působí, s maximální upřímností.

Home coming party po návratu Václava Havla z vězení v dubnu 1983. Zleva Josef Danisz, Ivan M. Havel, Václav Havel, Jitka Vodňanská, Anna Šabatová

Home coming party po návratu Václava Havla z vězení v dubnu 1983. Zleva Josef Danisz, Ivan M. Havel, Václav Havel, Jitka Vodňanská, Anna Šabatová…

Jitka Vodňanská (nar. 1944) je „psychoterapeutka, supervizorka, učitelka psychoterapie, supervize, rodinné terapie a buddhistické meditace vipassana“. To stojí na záložce knihy, která je toho textovým svědectvím. Podstatnou složkou terapie je usilovná snaha dostat se k sobě, najít kořeny a příčiny toho, proč jsme tím, čím jsme…

Je, tedy byl, to samozřejmě vztah problematický. Havel je ženatý a Olga po celou dobu nepřestane být, navenek a asi i vnitřně, zásadní a nepostradatelnou postavou jeho života. Oba, Havel i Olga, žijí v otevřeném vztahu s někým jiným, ale nechtějí se vzdát jeden druhého. Nejspíš toho nejsou schopni, víc on, než ona, která mu navrhuje po několika letech rozvod, on nejdřív snad s úlevou přijímá, pak jde vše zase do ztracena.

Když se Vašek rozparádil: http://hedvicek.blog.cz/1111/narozeniny-starickeho-mocnare

Vodňanská píše, že „nebyla iniciátorkou toho vztahu“, neboť by jí bránila právě Havlova ženatost, ale jakmile k výzvě z jeho strany došlo, nebylo možné ji oslyšet a nebylo možné ze začatého vztahu už odejít. Tak ty důvody a vlastnosti vidí po letech: „Totální přítomnost. Charisma. Pravdivost. Zodpovědnost. Soucit. Fascinující smysl pro humor. Náš společný smysl pro humor…“

Snímek Břetislav Olšer

Zní to exaltovaně, ale nejspíš to vyjadřuje podstatu toho pouta. To, když secvaklo, stalo se fatalitou. Ona, psychoterapeutka alkoholiků, se sama stane aktérkou obapolné citové závislosti, která se přitom odehrává v prostoru ještě jiné závislosti: Havlově závislosti na Olze a nejspíš i na vlastní představě o své roli, kam se úplně rodinný život, který by nutně, alespoň na začátku, musel vést, nehodí.

„Proč vůbec nejsem schopen – aspoň v osobním životě – nějakého výrazného činu, radikálního řezu, velkého citu?“ ptá se, možná teatrálně, v dopisu, který jí pošle v květnu 1984. Je to měsíc po asi nejbolestivějším rozhodnutí jejich vztahu, tedy pro ni nejbolestivějším. Otěhotní, nejprve napíše Olze, které se svěří. Ona navrhne „nepředvídatelné řešení“: komunu ve třech. Vodňanská se přesto rozhoduje jít na potrat, role Václava je v té věci spíš alibistická než hanebná.

Bude Horálova Olga stejně komediální jako Renčův film  se stejnou herečkou?Je to už 35 roků, co v Měděnci zahynulo v plamenech 26 chovanek Ústavu pro mentálně a tělesně postižené. A vznikl Renčův umělecký film Requiem pro panenku; „umělecké pozměňování a manipulování“ lidských osudů.

Nedávný 54. ročník filmového festivalu promítl v návalu filmových kýčů i legendární debut Filipa Renče v rámci filmů 90. let a jeho kasa film Requiem pro panenku podle povídky Josefa Klímy.  Dílo v rámci literární licence dal především vyniknout zrzavé Aňe Geislerové, ve skutečnosti Aňa Geislerová alias Marika Fárová, co nemá s tehdejší žhářkou společného vůbec nic. Žhářka se jmenovaa Eva Kováčová, která se později (v roce 1999) nechala přeoperovat na chlapce – Reného. Výsledek obrázku pro Měděnci na Chomutovsku 26 mrtvých

Ta byla úředním omylem poslána místo dětského domova do ústavu pro duševně choré, ztvárnila hlavní roli. Projekce filmu Requiem proběhla v rámci retrospektivy českých filmů devadesátých let. Je zbytečné hovořit o úrovni 54.filmového festivalu, stačí uvést výše zmíněný Renčův film Tento režisér je specialista a expert rovněž na „umělecké pozměňování a manipulování“ lidských osudů.

Film „Requiem pro panenku“ byl před několika dny toto kasa dílo podle námětu Josefa Klímy a v režii Filipa Renče uviděli i napomádovaní diváci v Karlových Varech, co se nechali opít filmovou lží století. Je to už pětatřicet roků, co v Měděnci na Chomutovsku zahynulo v plamenech 26 chovanek Ústavu pro mentálně a tělesně postižené.Filip Renč si vo svojom filme dokonca aj zahral. Na foto s Aňou Geislerovou.

Filip Renč si ve svém filmu dokonce i zahrál. Na fotu s „cikánkou“ Aňou Geislerovou…

Filip Renč měl jasno: „Případ z roku 1984 jsem využil jen jako motiv, Requiem pro panenku je umělecký film.“ Ovšem v úvodních titulcích se však objeví věta: Film byl natočen podle skutečné události. Requiem pro panenku mělo úspěch – jen roku 1991 na něj do kin přišlo na půl milionu diváků. Ti získali pocit, že se v Měděnci odehrálo přibližně totéž, co viděli na plátně. Omyl.

Bartoška a jeho karlovarský byznys: http://www.rukojmi.cz/clanky/8375-bartoska-ziskal-na-dotacich-vic-nez-babis-na-capi-hnizdo-statni-penezovod-mu-letos-na-festival-vystriknul-pres-48-5-milionu-korun-a-to-neni-cele

Ústřední postavu – černovlasou cikánku – paradoxně hrála bledá blondýnka Aňa Geislerová – panenka, co ze žalu a frustrace zapálila skříně a usmrtila desítky žen. Bezcitná cigánka přece nemohla být frustrována a navíc by určitě byla málo sexy. Autoři scénáře Filip Renč a Igor Chaun měli přece vše ve spisech normalizačních bolševických soudů, jimž najednou tolik důvěřovali. Lidé kolem ústavu je nezajímali, ani jejich pohledy na tragédii.

Tenkrát mladý reportér Josef Klíma ve své knize „Brutalita“ o tragédii v Měděnci označil za viníky vychovatelky. Jenže se nechal svést na falešnou stopu, resp. přijal oficiální stanovisko vyšetřovatelů a soudců, kteří chtěli zahladit stopy, že ústav nebyl proti požáru zabezpečen. Kniha se pak stala námětem pro film „Requiem pro panenku“, drama, kde filmové vychovatelky “brutálně týrají” bezbranné chovanky. Filmová fikce přitom byla na hony vzdálena realitě.

Jaké asi kolovaly v hlavě režiséra Renče myšlenkové pochody? Možná si uvědomil, že film, aby upoutal české diváky, musí být „dílo“ s mnoha vraždami, dojemnými a vzrušujícími scénami lesbické lásky či incestu. Hlavně nemohla být ústřední hrdinkou všemi diváky nesnášená cikánka, ale všemi milovaná oběť komunistické zvůle.

A kdo by též fandil nenáviděné cikánce…? Musel být zkrátka vytvořen kontrast – zvlčilá komunistická chátra a proti ní bezbranná, týrané dívenka, jež byla zneužita vlastním tátou i krutým režimem. Tragédie chudinek chovanek těžké totality musela mít přece své jasné opodstatnění. A jaká byla dobová, sametem posedlá recenze na tento škvár? V ní se zasvěceně praví:

“Český psychologicko – společenský snímek zachycující osud čtrnáctileté dívky Mariky, která se poté, co je znásilněna vlastním otcem, dostane administrativním omylem do Ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky. Pokouší se upozornit na omyl, a když nikdo nereaguje, pokouší se uniknout. Dostává se do sporu s cynickým personálem i lhostejným ředitelem.

Život v ústavu připomíná peklo. Sadistické vychovatelky týrají postižené dívky a udržují je pod silnými dávkami prášků. Zoufalá Marika naráží na nezájem a hradbu lhostejnosti, ale nepřestává doufat. Podaří se jí sice uprchnout, je však donucena k návratu, její spory s brutálními vychovatelkami se vyhrocují a vedou až k tragickému vyvrcholení…“Výsledek obrázku pro olser geislerová

Lež vedle lži; pravda však byla zcela jiná. Eva Kováčová (Marika), pouze svým opilým otcem při údajném znásilnění přilehnuta, utekla, jelikož opilec místo incestu usnul. Proto její postavu vytvořila nazrzlá gadžovka Aňa Geislerová, jejíž eroticko-dramatické scény mají svůj patřičně nabroušený divácký náboj, přestože nemohla mít s tehdejší žhářkou společného vůbec nic.

Eva Kováčová nebyla krásná ani hodná dívka, nýbrž těžko zvladatelná, temperamentní transsexuální Romka, mimo jiné s lesbickými sklony. Panenka Eva-René zůstala odbojnou i ve vězení, kam ji soud původně poslal na pět roků, ale její trest zkrátila amnestie prezidenta Havla. Ve vězení se dvakrát pokusila přizabít bachaře. Na svobodu šla v listopadu 1993 a ujal se jí jezuitský páter František. Taková jsou fakta, na které se ve filmu nedostalo…

V reálném životě poté transsexuální Eva, jež se pomalu začínala měnit v Reného, svedla páterovu švagrovou. Ti dva spolu pak žili přes deset let, než se rozvedli a René, jako patologický palič, zapálil byt, který si společně vybudovali. Tentokrát naštěstí nikdo nezemřel, přestože ohrozil nic netušící sousedy… Renč, který toto vše pominul, se brání, že případ z roku 1984 využil jen jako motiv. Tvrdí, že „Requiem pro panenku“ je přece hlavně umělecký film… Bla, bla, bla…Výsledek obrázku pro foto olser renč Requiem pro panenku

V úvodních titulcích se však objeví věta: „Film byl natočen podle skutečné události“. Hlavní však pro něho bylo, že jen roku 1991 na kasa film přišlo půl milionu diváků. Uvěřili lži o minulé režimu a stejně tak tomu, že podle Renče šlo v Měděnci o zámek hrůzy, i když ve skutečnosti byl ústav pěknou vilou se zahradou plnou růží…

Jednou z vychovatelek byla i Jiřina Nováková, která zřejmě už měla lží tak akorát, proto později mj. napsala: “Četla jsem spisy, poznala jsem aktérku příběhu osobně, jak se chovala, ale s realitou to nemá nic společného. A jaká že to byla panenka? Žádná zakřiknutá a nevinná dívka s milou tváří a světlými vlasy, jak byla ve filmu prezentována Geislerovou, ale agresivní a nepřizpůsobivá cikánka. Evu Kováčovou si pamatuji dobře ve vztahu k tomu příběhu, a také proto, že byla dost problematická,“ vypráví…

„Dočetla jsem se, že dnes se už tak nejmenuje. Už to není ta dívka nebo žena, ale o pětadvacet let starší muž. Nechala si údajně změnit operativně pohlaví. Všechno se jí v Měděnci příčilo, chtěla pryč. Vzala krabičku sirek, otevřela dvířka skříní a škrtla. Vznítily se “hadry”. Mluvila o všem chladně, jako by se nic nestalo. Jako by právě tak řekla, že škrtla sirku a zapálila si cigaretu…

Inu, není jisté, zda při promítání nového filmu o Havlovi, nedojde na škrtnutí sirkou a vznítí se další „hadry“; „Aňa Geislerová byla moje instinktivní první volba a o nikom jiném jsem ani neuvažoval, jen jsem doufal, že to se mnou bude chtít dělat. Přišla mi úplně přesná, povahově i typově, zázemím, chováním, životním postojem,“ popisuje její obsazení režisér filmu Slávek Horák… Jak režisér Filip Renč populisticky manipuluje s lidskými osudy…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *