Silvestr, slivovice a křesťanská povýšenost v oblacích nad rovníkem

30. Prosinec, 2008 – 21:05

Zcela střízlivý očekávám s očima na hodinkách silvestrovskou půlnoc. Má být tou nejbláznivější, jakou jsem doposud zažil. Zastihuje mě při návratu z cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deště, na palubě Boeingu 747 letecké společnosti British Airways.

Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsme odlétali na lince Kapské Město – Londýn 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve, než v té chvíli ukazoval ten středoevropský.

Napřed zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplynuly i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se utopil též svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučil s Jižním křížem.

Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř třemi stovkami pasažérů na palubě ocitá blizoučko rovníku, protínajícího asi v polovině Keňu. Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazují výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině.

Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli oslavit Silvestra.

Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží přes dvě stě tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i více hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblačnou oslavu Nového roku.

A tato skutečnost je tak silná, že zcela tlumí můj chronický strach z létání, jehož mě nezbavilo ani dvacet let pravidelného cestování vzdušným prostorem naší planety, ani nemalé dávky slivovice, kterou mám pro navození psychické otupělosti svého organismu vždy na palubě všech letadel k dispozici, včetně tablet nitroglycerinu.

Pilot měl určitě dobrý úmysl, byl patrně křesťan a stejně jako já nebral vážně skutečnost, že v boingu je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností hinduistického, muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých nových evropských domovů.

Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž mi se vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo, jako při africké bouři a najednou jsem si uvědomil, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval k Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, byl notně přízemní.

Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostalo řádně zabrat. A tak ve chvíli CH, kdy ručička hodinek přeskočila na půlnoc a pod námi se objevuje Keňa i tušení imaginárního rovníku, skoro protínajícího druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya s 5199 metry nad mořem, nepropuká k mému zklamání v letadle žádné všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu. Místo toho se všude kolem mě ozývá jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů.

Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, zřejmě ještě sovětské polosuché provenience, ale je po čertech málo rukou, které po nich sahají.

„Nový rok a teď?“ protírá si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. Překvapený mojí ruštinou mění svoji angličtinu v jazyk východních Slovanů. „Židé slaví Nový rok Roš ha-šana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem…“

Obracím se zmateně s číškou napůl vyprchaného šampusu k asijské pasažérce přes uličku. Těšil jsem se na ten okamžik; sličná dívka si totiž na počátku letu odvážně nahýbala z číšky pravého Napoleona a já to viděl na prima večírek, zvláště když jsem si pro kuráž tajně posiloval džus slivovicovými střiky.

„Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna,“ špitá thajská dívka a na jídelní lístek mi píše číslici 543, což má být rok před našim letopočtem, kdy začíná nový rok buddhistům, kdy se narodil Buddha. „Happy new year…“ řekla a usnula.

„Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš Prorok, nadmíru velebný Muhammad, odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib,“ zapojuje se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, sedící vedle Asiatky, jenž však na dotaz, odkud pochází, jen mávne rukou a znovu se též ukládá ke spánku.

Jediným rozmarem tohoto okamžiku je nenadálá turbulence, takže připoután k sedadlu dbám hlavně na to, aby se mi při kodrcání letadla nevylil zbytek vzácného šampaňského moku, jemuž jsem rozmnožil promile alkoholu nenápadným dodáním několika větších kapek švestkového moku z nejmenované valašské pálenice.

Tak jsem konečně pochopil, že na světě nejsou jenom křesťané a jejich Silvestr. Že planetě Zemi, na kterou jsem se v tom okamžiku díval zbožně do temnot noci z nadoblačné výšky, ukrajují čas i jiné časomíry, a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno jen pravidly naší povýšenecké křesťanské pošetilosti.

Že na Zemi žije rovněž více než miliarda muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i judaistů, které všechny spojuje jiný fenomén – plynulá znalost angličtiny, na rozdíl od té mé kostrbatě valašské.

Všechny mé dosavadní zkušenosti z oslav časového přechodu z 31. prosince na 1. ledna tak vzaly tím okamžikem za své. Žádné rozčilování nad televizním programy pětapadesáti kanálů, na palubě dávají jen Krokodýla Dundyho.

žádné výčitky svědomí z přejídání a zvýšeného cholesterolu, ani kocovina z přemíry alkoholu a bolesti páteře z pokusů vyjádřit latinsko-americkými rytmy své freudovsky rozervané nitro bodrého Valašiska.

Když si uvědomuji, že zamýšleného deliria nedosáhnu, obracím se uraženě do svého nitra, kde s údivem zjišťuji, že výjimečně nemám důvod pro rekapitulační zpytování svědomí.

Naštěstí je ale nač vzpomínat. Vychutnávám proto plnými doušky alespoň slastné okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát.

Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zuluuských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu.

Proto si nostalgicky v mysli pouštím střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen alkoholem.

Prostě z toho všeho, co mě zasáhlo i těsně minulo a drápkem se do mého infarktu se bránícího srdce zarylo koncem druhého milénia během mých cest po krajině klukovských snů – po Jihoafrické republice, zemi platiny, zlata, diamantů a domestikovaných moravských horníků.

(Ukázka z cestopisu „Češi v zemi zlata, platiny a diamantů“)

Reklama:
  1. 3 reakce na “Silvestr, slivovice a křesťanská povýšenost v oblacích nad rovníkem”

  2. Vzpomíky jsou bohatstvím, které nám nikdo nevezme. Bohatší jimije ten, kdo se s nimi umí rozdělit s druhými. Článek mi dobře připomenul různorodost našich kultur a vyznání a nutnost vzájemné tolerance. Šťastný nový rok nikoliv už v nadoblačné výši, ale v naší přízemní všednosti!

    od Vladislav v Pro 31, 2008

  3. Clovek sam sebe vlaci vsude kam jede a s pomoci slivovice take pocit, ze i v davu je vlastne sam. Moudri mezi nama si alespon uvedomi, kde v tom kterem momentu se nachazi na mape sveta anebo alespon na povrchu teto male planety. Breta, jako vybornemu zurnalistovi se Ti to zdarilo ve mne uspesne vyvolat prave tento pocit prislusenstvi k lidske rase s tajnou nadeji, ze mam pravo tady byt take. Dneska o pulnoci zacina novy kalendarni rok 2009 pro tuto kulturni skupinu. Zide maji novy rok 4x v roce a to jeden pro stvoreni sveta (pred 5769 lety), jiny pro narod, stromy, ovoce, zvirata …. Ja osobne oslavuji Novy Rok kazdy den v roce, jakoby na svete bylo 365 kultur z kterych kazda maji pravo na svuj den. Kdyz je vycerpame, nic nam nezabrani oslavovat dva anebo vice najednou. Jde spise o oslavu zivota a pokud zivot trva tak je nepretrzity a deleni na astronomicke casove jednotky urcite nevyzaduje. S pomoci valasske slivovice a nitroglycerinu si nasi oslavu existence muzeme poradne prodlouzit. Ja se zas ridim podle velice stareho pana, ktereho odpoved na tajemstvi dlouheho zivota se mi nesmirne libila. Rekl, „Cokoliv se kolem mne delo, ja jsem proste zil dal …“.

    Takze Breta hodne radosti do noveho roku a at je Ti kazdy den zacatkem skvele budoucnosti a zdravym duvodem k oslave zivota a Tve skvele tvorby.

    tibor spitz

    od tibor spitz v Pro 31, 2008

  4. Ahoj Tibore, zdravím do USA, držím Ti palce, ať to s tím Obamou nějak zvládnete. A ať ještě bepočet dnů a roků budeš moci oslavovat život… Břeťa

    od olser v Pro 31, 2008

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *