Heydrich – Lidice, Pankrác, Ležáky..

27. Květen, 2017 – 8:03

Jsem unavený s Milionů šašků, nechtěl jsem už psát o Andhropoidu; synonymu umučených  obyvatel Lidic a Ležáků: Nejstarší oběti z Lidic bylo 84, nejmladšímu 14 let, resp. Ležáky a zastřelení všech 33 lidí starších 15 let

To, že jsem zase prožíval ty zbytečné a nelidské  masakry vlastně způsobila Mgr. Martina Lehmannová, co je od 1. dubna 2017 je ředitelkou Památníku Lidice a předsedkyně Českého výboru Mezinárodní rady muzeí ICOM. Byla též u toho, když 24. června 2019 uplynulo 77 let od vypálení a vyhlazení osady Ležáky.

Ležáckou tragédii nepřežilo padesát jedna obyvatel Ležáků. Třicet tři žen a mužů z Ležáků bylo zavražděno nacisty 24. června 1942 nedaleko pardubického Zámečku. Sedm osob z Ležáků a dalších více než čtyřicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942.

Jedenáct dětí z Ležáků našlo smrt v plynových vozech ve vyhlazovacím táboře Chelmno nad Nerrem. Konce války se dožily pouze dvě ležácké děti – sestry Marie a Jarmila Šťulíkovy vybrané na převýchovu do Německa. Osada byla vyrabována, vypálena a kompletně srovnána se zemí.

A právě Mgr. Martina Lehmannová pro ČT24 řekla, že kdoví, jestli by se nezměnila historie 2. sv. války, nebýt hrdinství našich parašutistů z akce Andhropoid… Dne 27. května totiž uplynulo rovněž 77 let od likvidace Reinharda Heydricha. Kdyby prý nedošlo k tomuto atentátu, český národ by zmizel..

Jak to tedy bylo s našimi hrdinnými exilovými vlastenci? Naši generálové a exilová vláda se poplácávali po zádech, jak zachránili čest údajného kolaborantského Československa, kdy tak hrdinsky zlikvidovali strůjce židovského holocaustu, přičemž Heydrich s vyvražďováním židů; plynovými komorami a krematorii neměl prakticky nic společného.

Vše začalo až po jeho smrti v čele s Adolfem Eichmannem… Nechystali hrdinové na padácích a s poruchovými zbraněmi Anthropoid číslo dvě, aby odstranili také Kurta Daluegeho a K. H. Franka…? http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Novým zastupujícím říšským protektorem se totiž stal Kurt Daluege, který s Hermanem Frankem jako odplatu za Heydrichovu smrt vypálili české vesnice Lidice a Ležáky Během Daluegeho vlády si Frank upevnil postavení do té míry, že byl fakticky nejmocnějším úředníkem v protektorátu, když byl jmenován německým státním ministrem pro Čechy a Moravu (Deutscher Staatsminister für das Protektorat) a byl povýšen do hodnosti SS-Obergruppenfuhrer und General der Polizei v Praze…

 „Bylo to strašné, když přišli a pažbami pušek vyráželi dveře, noc opravdové hrůzy. V každém okně bylo vidět světlo, ačkoliv normálně by všude byla tma, protože se vypínala elektřina. Nahnali nás do budovy školy. Staré ženy a děti plakaly, když je uprostřed noci vzbudili. Ráno nás odvezli ve dvou nákladních autech. Byla to noc.“ Vzpomíná Anna Nešporová, pamětnice hrůz z Lidic… 

Lidičtí muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny gymnázia.

Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny…

 A pak přišlo časné odpoledne 24. června, kdy obklíčilo Ležáky 150 mužů pardubické roty 20. záložního policejního pluku „Böhmen“ pod vedením gestapa. Němci shromáždili obyvatele Ležáků i z okolí, kde se právě zdržovali, a odvezli je do pardubické vily Zámeček, kde policejní pluk sídlil a za heydrichiády popravoval. Následně domy vyrabovali, a kolem páté zapálili; všech 33 obyvatel starších 15 let bylo po deváté hodině večer zastřeleno u Zámečku.

Vypálení Ležáků, podobně jako Lidic, v roce 1942 přišlo jako trest za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Všichni obyvatelé osady Ležáky byli popraveni, přežily jen dvě dívky, které nacisté poslali do Německa na převýchovu. Nacisté ztrestali vesnici proto, že podle zjištění gestapa měli parašutisté odtud udržovat vysílačkou spojení mezi domácím a zahraničním odbojem. Všechny naložili a odvezli je do Pardubic. V Pardubicích je postříleli a v krematoriu pak spálili. V Pardubicích v Zámečku se najdou sloupy, jak k nim byli uvazováni a jak je tam stříleli. Pět lidí střílelo do každého jednotlivce

Většina vězňů se před popravou chovala velmi statečně a klidně. Jen někteří, když je předával státní návladní katovi omdleli. V takovém případě byl odsouzenec ve mdlobách odnesen na prkno u sekyry a sťat….

(A byly zde též Kobylisy… Byl Miloš Havel homosexuál, kolaborant či zachránce českého filmu?)

Začněme však zradou západních mocností v Mnichově, když už tehdy v očekávání 2. světové války se Československo připravovalo na svoji obranu. Celkem mělo být na hranicích postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých bunkrů, pevností a tvrzí. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let. Náklady by dosáhly skoro jedenáct miliard korun. Suma na tehdejší dobu astronomická.

Do odstoupení pohraničí se stihlo proinvestovat pouze jednu pětinu částky. Postaveno tak bylo jen 226 pevností, mělo stát i 17 tvrzí. Z plánovaných 15 463 objektů lehkého opevnění se podařilo dokončit necelých 10 tisíc, vydaných nakonec bez jediného výstřelu. Dne 23. září 1938 byla mobilizace, povoláno bylo 1 250 000 mužů do zbraně.

A zde vstupuje do našeho děje Edvard Beneš a to hned v několika dimenzích, resp. v akci a reakci. Napřed se předvedl jako muž hrdina, když prorocky řekl: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, muži, ženy. Ale budeme se bránit do posledního dechu. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Ale budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál neopouštět a bít se až k smrti, to já jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a padnu s nimi.“Výsledek obrázku pro foto prapor pěšího pluku 8 – Slezský frýdek místek. beneš

To pronesl ten statečný muž 26. září 1938 a pět nejvyšších českých generálů u prezidenta Edvarda Beneše mu přitakalo a pak 28. září 1938 v rámci ní přísahali: „Musíme do války, ať jsou důsledky jakékoli. Západní velmoci budou nuceny nás následovat. Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit.“ bili se do svých hrdých hrud…í

Slova se však vedou, činy ovšem ne vždy odpovídají nastalé skutečnosti; o týden později jsme totiž byli donuceni po Mnichovské dohodě hraniční bunkry a obranné objekty odevzdat nacistům. „Máme doma hodně kolaborantů a náš průmysl je největším a nejhorlivějším dodavatelem zbraní do Německa. S tím je potřeba něco rychle udělat!“ řekl Jaromír Smutný, důvěrník prezidenta Beneše. A tak se také dělalo…

Po dvouletých zkušenostech se rozhodně ukázalo, že dosazení silné říšské ústřední moci, podřízené pouze Vůdci, je pro české oblasti naprosto správné.(K.H.Frank)

A máme tady Beneše, který  nechal svůj národ sám sobě a odletěl do Londýna, kde se statečně postavil do čela exilové československé vlády a i přes protesty domácího odboje, tedy toho národa nechaného v hrůze Protektorátu Böhmen und Mähren, naplánoval v Anglii akci na Heydrichovu likvidaci – Anthropoid. Musel se nějak rehabilitovat za své plané řeči o svém válečnickém odhodlání a dokázat Spojencům odhodlanost a bojeschopnost Čechoslováků.

Zde je však nutná vsuvka, jelikož dle pražské kavárny Beneš neměl mít ani zdání o akci parašutistů; domluvili to bez exilové vlády v Londýně, což nesvědčí o její důvěryhodnosti, generál Moravec s britskou vojenskou rozvědkou. Když se o tom Beneš dozvěděl, nesouhlasil s odvoláním na souhlas domácího odboje. Nechal se údajně zlomit jen s podmínkou, že Francie a Británie odvolají své podpisy na Mnichovské dohodě, což se též stalo, ale obyvatelům již několik let fungujícímu Protektorátu Böhmen und Mähren to bylo platné jako mrtvému kabát…

Nejhorší bylo, že šlo jen o osobní účty Moravce, který se chtěl Heydrichovi pomstít na popravu českých generálů a vojáků; nepřipustil si, že každý voják jde do vojny s vědomím, že může padnout; to si nemohly říct stovky českých civilistů, kteří byli umučeni následkem atentátu v rámci akce Anthropoid… http://www.rukojmi.cz/clanky/3879-dve-polopravdy-co-se-mely-stat-pravdou-usa-osvobodily-evropu-od-hitlera-a-vlasovci-prahu-od-nacistu-kde-to-mel-zaridit-hitleruv-podrztaska-general-vlasov-jeho-komitet-pro-osvobozeni-narodu-ruska-a-ruska-osvobozenecka-armada

Vraťme se ale do časů, kdy 27. května 1942 v Praze provedli atentát na Heydricha dva parašutisté vyslaní z Velké Británie – Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Spolupracovali však s dalšími výsadkáři i s některými příslušníky domácího odboje. Po důkladné přípravě akce Anthropoid, kterou vedlo britské oddělení pro zvláštní a nestandardní operace SOE, selhal v rozhodující chvíli Gabčíkův samopal, ale Kubiš hodil na vozidlo bombu plněnou plastickou trhavinou a s velmi citlivým nárazovým zapalovačem upraveným z protitankového granátu…

Heydrich byl zraněn a svých zraněním v nemocnici podlehl, čímž dle Spojenců, jimž dnes přitakává i amatérský badatel Padevět, nastala tím hvězdná hodina našich moderních dějin… Celý svět si povídal, jak jsou ti kolaboranti v Protektorátu stateční… Ten samý svět však mlčel, když u nás začaly popravy, jak na běžícím pásu a začal krutý teror. Okamžitě bylo vyhlášeno stanné právo a začalo se s masivním zatýkáním. Jistý si nemohl být nikdo.

Hlavně ti, kteří měli shodná jména s atentátníky (Gabčík – Kubiš), byť jinak s nimi neměli (kromě příjmení) nic společného. Německá pomsta se nezastavila před ničím. Ani před nízkým věkem. Nejednou se stalo, že byl zastřelen chlapec mladší 17 let. Popravy bez řádného soudu, likvidace celých rodin a každodenní vyhláška se jmény popravených, což mělo fungovat jako psychologický strašák a účinný nástroj ke každodenní depresi. Každý si měl uvědomit, že zítra může být na vyhlášce jeho jméno. A v té době stačilo málo.

Třeba stará zášť, spojená s udáním, znějícím „Schvaloval atentát!“. Důvody a hlavně důkazy byly pak bezpředmětné. Byla jen smrt. Mnozí si takto vyřídili své účty. Mnozí se stali obětí nedorozumění. A mnozí byli jen ve špatnou dobu na špatném místě. Kobyliskou střelnici sloužící jako popraviště poznalo v té době mnoho vlastenců, stejně jako nevinných civilistů. Mezi nimi i bývalý předseda vlády generál Alois Eliáš. Ten byl na přímý rozkaz K. H. Franka, Heydrichova nástupce, popraven den poté, co byli v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje zabiti atentátníci. Ano, cesta k nim vedla rovněž přes udání.

A ještě jedna kariéra se v tom  čase odehrávala v ovzduší před tzv. heydrichiádou. Po známém výroku prezidenta Beneše v roce 1937: „Raději Hitler než Habsburk!“, se Milada Horáková stává obdivovatelkou „německého národního socialismu“. Fascinuje jí Hitlerova schopnost vyhladit nezaměstnanost a obrovský podíl žen v institucích nacistického Německa. Ovšem, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava její nadšení opadá. Neúprosně zjišťuje: To, co bylo dovoleno německým ženám v říši, neplatí pro okupované oblasti Evropy…

Jde o tu samu Horákovou, která byla později byla Gottwaldem popravena na základě skutkových podstat vyzvědačství (§ 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb.) a velezrady (§ 1, odst. 2, lit. c, zákona 231/48 Sb.). Na magnetofonovém záznamu zanechala po sobě osobní závěť, kterou komunisté nikdy nezveřejnili a která byla odhalena až po „sametové revoluci“:

Předtím si však žila na vysoké noze. Jako jednatelka Ženské národní rady (ŽNR) začínala rebelovat. Nastává totiž jakýsi paradox: Židé a české ženy se nesměli stát členy některých nacistických organizací. Hlavně se jednalo o Národní souručenství a Vlajku. To Horákovou připravuje o klidný spánek: Postavit Češku na úroveň Žida!? To je pro ni neslýchaná drzost! Apeluje na K. H. Franka a Emanuela Moravce.

Není to nic platné. Předsedkyně ŽNR, Františka Plamínková, jí nepodporuje – bojí se. Po válce byla ŽNR vydávaná jako buňka protinacistického odporu. Šlo však pro masového občana pouze o upravenou legendu neodpovídající historické skutečnosti.

Související obrázekŽNR byla legální organizací protektorátu, odpovídající nacistické osvětě. Její předsedkyní byla Plamínková (též zvaná „strašpytel“) a jednatelkou Horáková (nacisté jí vedli pod krycími jmény „Králová“ a „Pěkná“). Hlavní pracovní náplní předsedkyně ŽNR nebyl údajný “odboj“, nýbrž nicnedělání a to bez výjimky. Plamínková neměla ráda Heydricha, neboť onen bezohledný nacistický pohlavár a kariérista na ní vyžadoval konečně nějakou činnost.

Proto schvalovala atentát na zastupujícího protektora a byla za to 30. 06. 1942 popravena. Zde však šlo o nedorozumění. Plamínková neschvalovala atentát jako takový (k tomu by se neodvážila), nýbrž si slibovala od tohoto aktu, že nástupcem nebožtíka se stane K. H. Frank se kterým, ve svém libovém „nicnedělání“, výborně vycházela. Mýlila se však. Nástupcem se stal Kurt Daluege. Ten žádal angažmá ve prospěch Protektorátu Čechy a Morava.Výsledek obrázku pro Bar 'Boccaccio

Milada Horáková ovšem ruce v klín neskládala. Bojovala houževnatě o to, aby umožnila českým ženám členství v nacistických organizacích protektorátu. Zatímco jí K. H. Frank celkem s úspěchem ignoroval a vyhazoval, zavěsila se na Emanuela Moravce. Tam se to zdálo být průchodnější. Scházela se s ním ve vládním baru „Boccaccio“ v Grand Hotelu Steiner: Milada Horáková byla totiž údajně bisexuální a více než muži jí zásadně zajímaly ženy. Hlavně mladé dívky.

Lída Baarová v jednom rozhovoru pro Rozhlas Svobodná Evropa v roce 1970 ve Vídni prohlásila: „Ano, byla lesbická. Do ‚Boccaccia‘ chodila, ale poměr měla pouze s mladou ženou ministra Moravce, Jolandou Moravcovou. S ním nikdy. Jednoho dne se obě o něčem pohádaly. Jolana byla důvěrnou agentkou Gestapa. Výsledek byl ten, že Miladu za něco udala. V srpnu 1940 Gestapo zatklo celou rodinu Horáků a odvezlo je do Pankrácké věznice…“ (“Bar ‚Boccaccio‘ – České milenky nacistických pohlavárů 1938 – 45“, blog iDnes.cz, 11. 07. 2011).

Zde se Lída Baarová poněkud mýlí. Gestapo nezatklo „celou rodinu Horáků“, nýbrž pouze Miladu a jejího manžela. Okolnosti „zatčení“ jsou přesto obestřeny záhadou. Prý k tomu došlo ve čtvrtek 02. 08. 1940 v 10:00 hod. v Horním Bradle u Nasavrk, okr. Pardubice. Důvod „zatčení“ měla být pracovní činnost Horákové v ŽNR. Jinak se neuvádí nic konkrétního. Ovšem ve čtvrtek v 10:00 hod. by se měl manžel Bohuslav nacházet v zaměstnání a Milada v kanceláři ŽNR a ne někde na nějaké pustině u Nasavrk…

Spíš než na „zatčení“ vypadá komplot na konspirativní schůzku. V Nasavrkách se nachází zámek. V té době patřil Josefu Trautmannsdorfovi a sloužil jako místo setkávání důstojníků německé Státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst). Spolupracovníkem Gestapa nebo Abwehru mohl být kdejaký hlupák, ovšem zahraniční spolupracovníci pro SD byli vybíráni velmi opatrně a to z obzvláště spolehlivých kruhů… Projevila snad SD o manžele Horákovi zájem a pozvala je do Nasavrk na konspirativní schůzku? Okolnosti by tomu nasvědčovaly.

Posléze dochází pro normálního vězně k neobvyklým postupům. V letech 1940 – 1942 je Horáková “vězněna“ na Pankráci a Karlově náměstí “současně“ – podle potřeby pendluje sem a tam. Sdílí cely se skutečnými odbojáři a ty po čase opouští, aby se opět do nich vracela. Něco takového se praktikuje pouze za účelem zpravodajské činnosti… Pobyt jejího manžela a důvod jeho „zatčení“ nelze zjistit.

Každopádně v uvedeném časovém úseku nebyli oba z ničeho obžalováni a nikdy nestanuli před soudem. To byla tehdejší praxe v nacistické justici a exekutivě velmi neobvyklá. V roce 1942, po atentátu na Heydricha se opět oba společně náhle objevují v terezínské Malé pevnosti, kam byli jinak hromadně dopravovány protinacističtí odbojáři. Manželé Horákovi získávají dvě samostatné cely hned vedle sebe ve vězeňském traktu pro prominentní vězně. Ostatně, Bohuslav tam nebydlí a má svojí vlastní garsoniéru mimo koncentrační tábor…

Milada, údajná “vězeňkyně“, získává v malé pevnosti vedoucí zaměstnání jakési „provozářky“. Je kompetentní pro rozdělování potravin a léků. Navíc kontroluje provoz gastronomie a nemocničního zařízení. Může se neomezeně pohybovat po táboře, opouštět ho a zase se vracet. O její chrup se stará zubař, jinak kompetentní pouze pro Wehrmacht a jednotky SS. Někdy přespává mimo – v bytě svého manžela. Do svojí cely v malé pevnosti si čas od času vodí dámské návštěvy. Věra Vacková vzpomíná:

„Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zazpívat, pokud k tomu byla příležitost… A pak po dozpívání jsme vždycky zůstávaly v objetí dlouho a beze slov. Bylo mi 18 a Miládce 42. Dr. Sailer se pohyboval prakticky po pevnosti neomezeně; chodil s různými léky, které měl i ze zásob SS-lazaretu; s dobrým čajem zásoboval pravidelně Miládku i protityfovými tabletami, jimiž jsme byly všechny pak vybaveny…“

Zpravodajský důstojník si nyní musí položit otázku: Čím si ona „vězeňkyně“ koncentračního tábora vydobyla tak obrovskou důvěru nacistické státní bezpečnosti SD, že má přístup k lékařským zásobám příslušníků SS, fasuje od nich léky a podle vlastního uvážení je rozdává vězňům? Podle jaké logiky se lékař Wehrmachtu a SS stará o její zdraví? Jak je to možné, že “vězeňkyně“ podezřelá z “velezrady“ rozhoduje o rozdělování potravin a gastronomické vyzásobování vězňů celého tábora? Tady něco nesouhlasí!Výsledek obrázku pro “Milada Králová“ a “Milada Pěkná

Ostatně, vězňové z Terezína vypovídající po válce a svých kontaktech s “JUDr. Horákovou“ v prostorách koncentráku, sotva mluví pravdu, protože dotyčná osoba tam figurovala pod krycími jmény “Milada Králová“ a “Milada Pěkná“ a toto nekompromisně dodržovala. Nemohli tedy logicky vědět, že mluví s JUDr. Horákovou.

V letech 1940 – 1944 nedošlo pro manželé Horákovi k žádnému obžalování, což je krajně neprůhledné. Navíc se to dělo v době, kdy jinak nacisté s odsouzením spěchali a vynášely i rozsudky během 24 hodin. I kdyby byla Horáková zatčena za svou (ne)práci v ŽNR – jak vždy později sama tvrdila, proč se u toho pořád plete její manžel a „sedí za mřížemi“ vedle ní, ačkoli prokazatelně za nic nemůže!? Tak se též stalo, když je v létě 1944 oba odvezli do Drážďan k trestnímu soudu.

Častá oficiální tvrzení, že ona byla odsouzena k trestu smrti, který nebyl vykonán, a on dostal 25 let těžkého žaláře, jsou absolutním nesmyslem. Rozsudek zněl pro Miladu 8 let s tzv. “vycházkovým režimem“ (to znamená, že ve vězení pouze přespávala) a její manžel 4 roky “domácího vězení“, přičemž mu byly započteny léta 1940 – 1944 jako „vazební“, takže měl zaražené vycházky pouze na cca 14 dní a poté byl na svobodě… Skutková podstata pro oba zněla „pokus o zradu“. Jak a kde se měli o tu tzv. “zradu“ pokoušet, není v rozsudku uvedeno.

Milada Horáková a Alois Štůla (druhý zleva) doprovázejí britského ministra zdravotnictví v Masarykových domovech, 1937

Jak se to jeví, o žádný klasický soudní rozsudek nešlo. Německá SD zřejmě potřebovali manžele Horákovi na rychlo „uklidit“. Patrně v Terezíně hrozilo nebezpečí nějakého prozrazení. Jejich transport do říše jim zaručoval bezpečí a rozsudek trestního soudu jim dodal alibi “politických vězňů“. Oba zůstali v Bavorsku. Bohuslav si odpykával “trest“ v Ebrachu v klášteře cisteriánů s přilehlým kostelem.

Tento objekt zčásti sloužil od roku 1851 jako domácí vězení pro neposlušné mnichy. Miladu umístili do prominentní ženské věznice v Aichachu: cely s ústředním topením a sprchami. Možnost stravování mimo oblast věznice byla zaručena…  https://berwidbuquoy.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=400662Výsledek obrázku pro URV ÁLEK

Pak přišel na tragickou scénu Josef Urválek (1910 – 1979), prokurátor a soudce. Justiční vrah, který měl 1945 – 1952 na svědomí desítky poprav katolíků, socialistů a nakonec i komunistů… Iracionální popravou Horákové chtěli komunisté vytvořit odstrašující příklad. Ve své ideologické tuposti však dosáhli pravého opaku. Z průměrné a ničím nezajímavé, socialistické fanatičky, vybudovali celosvětovou politickou kapacitu. Ještě navíc z ní nechtěně vymodelovali „hrdinku“ a tím jí postavili věčný pomník.Parašutisté Jan Kubiš (vlevo) a Jozef Gabčík na poštovní známce

 Parašutisté Jan Kubiš (vlevo) a Jozef Gabčík na poštovní známce… FOTO: Profimedia.cz

Inu, je to pravda, že atentát na Heydricha byl největším hrdinským činem českého odboje z Londýna, resp. parašutisty akce Anthropoid na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který prý byl hvězdnou hodinou československého válečného odboje i celé domácí historie 20. století. Už v tu chvíli prý vstoupili do evropských dějin, ovšem v jakém tragickém světle, o tom už propaganda mlčí; jako by žádné Lidice, Ležáky či Kobylisy a desítky zabitých ani nikdy nebyly… http://www.lidice.cz/obec/historie/komentar.html

http://www.rukojmi.cz/clanky/2399-neco-malo-o-tom-jak-se-syn-sefa-policie-a-cs-protektoratni-vlady-za-treti-rise-richarda-bienerta-ozenil-s-evou-peroutkovou-dcerou-publicisty-ferdinada-peroutky-co-pry-nebyl-antisemita

http://www.rukojmi.cz/clanky/1640-zulove-diky-ameriko-v-plzni-dostalo-trhlinu-pry-prirodni-neduh-ale-spis-trest-za-lidskou-nadutost-lez-ma-zkratka-kratke-nohy-a-tomu-odpovidajici-defektyIn

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *