Chvíli Tolstoj, chvíli trpaslík Šmudla…

27. Srpen, 2008 – 20:05

Šternberk – město hodinek a naivistického malíře Libora Vojkůvky. Narodil se uprostřed žhavého léta 1947, první den ve znamení Lva v Rychnově u Bystřice pod Hostýnem.

„Když jsme se přestěhovali do Oskavy, tak tam děcka na výběr, čím by chtěla být, moc neměla. U mě se rozhodlo, že půjdu na zahradníka, což znamenalo na učiliště v Zábřehu na Moravě. Dva roky školy, třetí rok praxe, kterou jsem absolvoval ve Velkých Losinách. Zahradníci byli saláti, zemědělci zase hnojaři. Okopávali jsme stromy, pěstovali zeleninu, vozili hnůj a podobně,“ mimoděk se otřese jakoby ucítil i po letech pověstnou vůni domoviny, protože mu hnůj nikdy nevoněl. „Byla to moje chyba, že jsem k té škole neměl dobrý vztah, protože zahradnické řemeslo je krásné.“article_photo

Musel nakládat a vozit také hnůj, což jeho citlivou povahu značně deprimovalo. Nepatřil k těm potencionálním rolníkům, kteří viděli v močůvce příští bohatou úrodu. Když se vrátil z vojny a koupil si malý motocykl, vydával se do okolních galerií, kde se snažil kopírovat klasická zátiší. Pak se na Rabštejně seznámil s brněnskou horolezkyní a také amatérskou výtvarnicí Ivankou Šišmovou, která mu jako pracovnice jedné brněnské knihovny věnovala příručku Bohuslava Slánského. Ta se jmenovala „Technika a restaurování malby“.

„Byla to velká pomoc. Do té doby jsem nevěděl, jak to namalovat, aby mi malba nepraskala,“ nechtěně prozrazuje, že ještě než začal pořádně malovat, už chtěl, aby jeho obrazy co nejdéle vydržely. „Bylo to ale těžké se podle této knížečky naučit malovat, protože to bylo spíš o restaurování, chybělo mi vedení někoho, kdo už to uměl, ale zvládl jsem to. Je určitě dobré, když má někdo výtvarnou školu, ale nepřikládám tomu velkou váhu,“ odmlčí se jakoby přemýšlel, jestli jsou jeho argumenty pořád ještě v mezích soudnosti.article_photo

„Většina z těch nejlepších kumštýřů od van Gogha, přes Rouseaua až po Gauguina se naučili malovat sami, všem jim nejlepší školou byl život sám. Kunzhistorici mi radili, abych nestudoval a dál zůstal tím starým dobrým naivním naivistou,“ krčí Libor Vojkůvka rozpačitě rameny. „Byli také skvělí amatéři i v jiných oborech, třeba Schliemann, který nebyl vzdělaný a uzemnil všechny studované archeology objevem Homérovy Tróje. Chuť, zájem, pracovitost, nadšení, a sny, to jsou nejdůležitější věci. Sedět od rána do večera na prdeli a malovat jak šílený, to je makačka jak sviňa…“

Maloval jen pro sebe, o možnosti prodeje svých obrázků pořád neměl tušení. Možná i měl, ale chyběla mu odvaha pomyslet, že by mu za ně dal někdo peníze. Možná se styděl je někomu prodat. „Na mých prvních obrázcích se vyskytovalo hodně koček. Mám k těmto zvířátkům vztah už z dětství, kdy jsme doma měli asi pět koček, další cizí se k nim přidávaly,“ vzpomíná. Snažím se z jeho slov vyčíst, jestli je v nich alespoň náznak nostalgie. Zdá se, že je v této niterné sféře nad věcí. Neuvědomuji si, že bych ho přistihl při melancholii, s níž by se vracel ke svému mládí.

„Mým oblíbeným motivem byl také chlapec s kytarou a krásnýma vousama, který hraje půvabné dívce a ta mu za to háže z balkonu růži,“ směje se. „A protože jsem byl starý čundrák, měl jsem rád i motiv tuláka se záplatami na gatích. Jednou měl narozeniny kamarád Franta Korcina, co vedl Rabštejn. Dal jsem mu svůj obraz. Moc se mu líbil, ukázal ho ve Šternberku chlapovi, co dělal ředitele muzea v Olomouci. A ten mi nabídl místo zahradníka na šternberském hradě. Byl jsem ale víc než zahradník spíš takový poskok.“

Začátkem roku 1980 se nastěhoval do podhradí šternberského hradu. Staral se o zahradu, ale protože pár dnů nato zemřel hlídač zdejšího hradního objektu, začal dělat práci i za něho a dostal velký byt.

„Pár měsíců po mně se do podhradí za mnou nastěhovala i moje žena Alenka,“ říká zjihle. Ejhle, konečně krapet dojetí. „Čekala už děťátko, které se za týden poté tady v září narodilo. Byla to naše dceruška Alenka. Kromě radostí přibyly hned i nepříjemné věci, protože v té době někdo vykradl zdejší hodinářské muzeum a město tak přišlo o sto dvacet vzácných kusů starodávných hodin.“

Zahradnictví mu nikdy nepřirostlo k srdci, zřejmě mu nešlo pod vousy organizovat rostlinkám život, přistřihávat jim hned v rozletu křidýlka.

„Rád bych zahradničil, když by to byl můj koníček a kdybych si mohl vybrat, co budu pěstovat,“ tvrdí vehementně. „Nějaké katusy, sukulenty, skleníček k tomu a pak se v tom hezky vrtat, to by bylo něco, ale když jen vytrháváte plevel a ještě vás honí ekonomika a nemáte co do huby, to je na prd,“ tváří se kysele a otráveně si uhlazuje vousy.

„Naštěstí mi přišel pomáhat nějaký pan Knop ze Šternberka a to byla radost pohledět, jak mu šla zahradnická práce od ruky. Měl trombózu na nohách, oteklá kolena, ale on si zpíval a makal a makal od rána do večera, prostě boží člověk. Klobouk dolů před takovýma lidma.“

Jako u všech výtvarníků, také u naivistického šternberského malíře Libora Vojkůvky mají velký podíl na inspiraci ženy. Nikdy si ale sám do ateliéru modelku nepřivedl. Není to v jeho stylu. Je světák, ale paradoxně ostýchavý. Jedinou modelkou mu byla jeho žena Alenka.

„Jednou za mnou přijel parádní fotograf a přítel Vladislav Galgonek, že by si mě chtěl vyfotografovat se dvěma nahatýma modelkama,“ pohladí si rozpačitě pleš. „Hned se to dozvěděla manželka a měl jsem co vysvětlovat, ale pan Galgonek s těma fotkama vyhrál velkou fotografickou soutěž. A stejně to byly takové tuberkulózníma dietama vyzáblé ženské,“ říká nepříliš taktně. „Já mám rád, jako všichni pořádní malíři, tlusné baby. Vemte si Rembrandta, Tiziána nebo Mánesa, všecky jejich modelky byly krev a mlíko. Když maluju macaté baby, spotřebuju víc barev a hned ten obraz stojí víc,“ vtipkuje a potichu dodává, aby to neslyšela paní Alenka, že největší poprask v domě byl, když si jedna z těchto modelek zašla za jeho ženou s prosbou, jestli by jí nepůjčila depilátor na chloupky na nohou.

„Ženy hlavně z Bible maluju často. Třeba Judita byla fantastická baba. V různých podobách jsem ji maloval asi šestkrát. Ženy jsou věčné a vděčné téma pro malíře. Namaloval jsem je na obrazech Adam a Eva, Ráj, Zuzana…“

Když je řeč o ženách, trochu ho pokouší jiné téma, chtěl by namalovat rovněž něco o čarodějnicích, k čemuž ho inspirovaly krajové zvěsti o bosorkách na Jesenicku.

„No jo, to je jasné jak facka, na hoře, kde se říká Petrovy kameny, je bývalá přistávací plocha pro čarodějnice,“ pokyvuje vážně hlavou. „A když na ně nějaká inkvizice přišla, hned s nima na mučidla a potom na hranici a spálit. To se odehrávalo také ve Velkých Losinách, na které mám i já rozličné vzpomínky,“ zlověstně se zašklebí.

„Ta první je smradlavá, protože jsem tady jako žák zahradnického učiliště utopil v hnoji traktor i s vlečkou plnou jonatanů. Druhá je mokrá, protože jsem v losinském potoce chytal načerno pstruhy. Třetí strašidelná, protože jako kluk jsem byl u zdejšího natáčení filmu od Kaplického „Kladivo na čarodějnice“. S čarodějnicemi tady byly velké procesy.“

Patrně si to krásné a malebné Velké Losiny nezaslouží, aby dostávaly čarodějnický nádech, protože je tu nádherný zámek s galerií, skvělí a nadaní lidé i jedinečná výrobna ručního papíru. Ale proč by vlastně měla dnes někomu vadit dávno překonaná, i když mírně temná minulost tohoto městysu.

„Dodnes mi připadá, že každá baba, co tu jde po ulici, jakoby něco z těch čarodějnic v sobě měla,“ znalecky mlaskne. „Bývala tu prý šílená dopravní frekvence, když odsud na Petrovy kameny a zpátky na koštětech ty bosorky létaly a sírou to tady čpělo jak hrom. Kdoví, jak by to dnes dopadlo, kdybych některé z krásných losinských dívek do ucha zašeptal zaříkadlo, kterým se kdysi vyháněly zlé čáry z těl těch krásných bab: Vyjdi, ty zlý duchu, plný křivd! Vyjdi, hladový vlku, vyjdi, černý démone, rohatá nestvůro…“

Někdy si pro inspiraci musí pořádně daleko. Na jeho obrazech je to znát. Některý příběh ho napadl v Thajsku, jiný na Filipínách, další v Indii. Zní to divně, ale také tropická nemoc je mu inspirací. Proto chce namalovat rovněž jeden ,,malarický“ obraz, který postihuje jeho stav, když měl po návratu z Afriky záchvat této nemoci.

„Jestli si nějaký chlap moc potrpí na baby, ať jede Thajska. Jinak nejkrásnější jsou v Indii nebo v Nepálu. Tam jsou krásné šlank baby, nejkrásnější babice jaké jsem kdy viděl. A i když maluju těmi nejkrásnějšíma a nejkvalitnějšíma barvama, pro namalování těchto ženských půvabů ani ony nestačí a blednou závistí před takovouto krásou…“

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 14, 2016: hampton bay fans

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *