Bachrach…

20. Duben, 2017 – 14:42

Válečné příběhy – Peter Bachrach, který utekl jako kluk z transportu do Osvětimi a pak bojoval ve Slovenském národním povstání, v Izraeli pak bránil židovský stát a dotáhl to až na podplukovníka…

Peter Bachrach je dalším z mých hrdinů ve Válečných příbězích. Jeho otec pocházel z Hranic na Moravě, matka z Opavy. Narodil se jim v polském městě Bialsko – Biala. Seznámili jsme se v Ostravě před dvaceti roky. Poprvé jsem se setkal s opravdovým Izraelcem, navíc podplukovníkem v záloze izraelské armády, který bojoval v šesti válkách – ve 2. světové válce a pak ještě v pěti arabsko-izraelských konfliktech…

A hned jsem mu tenkrát dal na vědomí, co si o izraelském státu myslím. „Víte, Izraelci mi moc sympatičtí nejsou. Sami jste přežili holocaust, přesto utiskujete a zabíjíte Palestince,“ řekl jsem mu tenkrát bez okolků.

Petr Bachrach se svým nejlepším kamarádem Chananem Ronem…

„Nebudu ti na to nic říkat, jsi inteligentní kluk. Až se vrátíš, řekneš mi, co říkáš na Izraelce…“ usmál se shovívavě a já odletěl do Tel Avivu, poznal židovský stát, byl v Gaze, na Golanských výšinách, v Jordánsku i na hranicích s Libanonem a musel uznat, že kdyby se Židé nebránili arabským nájezdům, mohli by svůj sen o vlastním státu zabalit.

„Máš pravdu!“ sypal jsem si po návratu popel na hlavu. „Byl jsem v Gaze i na Golanech. S lokálnímu Araby, co si říkají Palestinci, to bez aktivní obrany zkrátka nejde…“ přiznal jsem právo Izraele na svoji obranu. Nedávno jsme se setkali znovu na kávě v hotelu Golden Beach v Tel Avivu…

Před vstupem do Libanonu…

“V Polsku jsme žili do konce roku 1939. Když vypukla druhá světová válka, první starostí Němců bylo, jak se zbavit Židů. Měli jsme sice finanční možnosti prchnout na Západ, ale můj táta byl vysokým důstojníkem ještě z dob Rakousko-Uherska a myslel si, že se mu nic nemůže stát. A byl mezi prvními Židy, které vzali už v roce 1939 do transportu z Ostravy do pracovního tábora Niska v Polsku…”

Kolem 1.200 Židů z Ostravska se vydalo se zavazadlem o maximální váze 50 kg přes Bohumín, Krakov, Rzesow do Niska nad Sanem. Při útěku na východ byl Peterův otec zastřelen… Když se Peterova matka dozvěděla o smrti svého manžela, snažila se zachránit alespoň své syny. Proto zařídila, aby byli propašováni na Slovensko, kde žili u známých až do roku 1942. Připravovali se zde k odchodu do Palestiny.

Pak ale začal hon na Židy také na Slovensku. I když to Němci zatím nežádali, Slováci vycítili možnost zbavit se židovských spoluobčanů a sami začali organizovat deportace s úmyslem získat jejich značný majetek.

Jeruzalémská Zeď nářků – Západní zeď…

“V prvním transportu, který skončil v Majdanku, byl i můj bratr. Mezitím se moje matka, která se přestěhovala k příbuzným do Olomouce, ocitla v transportu do Terezína. Už jsem ji nikdy nespatřil. Sám jsem se protloukal na útěku od Liptovského Mikuláše až po Ružomberok. Slováci mě ale chytili a dali do transportu. Udělal jsem si díru ve ztrouchnivělé podlaze vagonu a utekl jsem do hor. Ujal se mě starý bača, který mi umožnil kontakt s partyzány. Stal se jedním z nich, třináctiletým „práčetem“…

S věhlasným izraelským malířem Yehudou Baconem…

Pak se ke konci války jeho oddíl spojil se Svobodovou armádou a s ní se dostal až domů. Po osvobození začal chodit v Ostravě do školy, aby dohnal ztracené učivo. Stále častěji se však ozývaly nepřátelské útoky jeho českých spoluobčanů: Židé, táhněte do Palestiny! Tak se tam s kamarádem Honzou Rosenbaumem, dnes Chananem Ronem, vypravil…

Syn Rami s manželkou…

Nejobtížnější boje Petera Bachracha? Asi když šli nedaleko Nazaretského jezera obsadit Golanské výšiny, z nichž židovské osady ostřelovali Syřané. Nejdřív museli jít v pouštních horách ženisté, za nimi jel buldozer, aby udělal cestu pro tanky, nakonec se přesunovala pěchota. Jestli někoho zabil?Výsledek obrázku pro foto olser golanské výšiny

Nedávno na Golanských výšinách…

“To se nedá v takové válce říct. Nebojovalo se přece v zákopech na bodáky člověk proti člověku. Střílelo se na velké vzdálenosti, takže jsem nevěděl, jestli byl mou střelbou někdo zraněn nebo usmrcen. Vím jen, že jsem jednou zapálil jordánský tank, který byl od mé jednotky asi kilometr. Arabové v Libanonu, Sýrii či Jordánsku byli sice mými nepřáteli, ale dnes jsou pro mne prostě národy stejné, jako je Izrael. Chceme s nimi žít v míru. Jejich matky přece pláčou za svými zabitými syny stejně bolestně jako izraelské mámy…”

Kde je tedy problém? Proč se pořád lidé na obou stranách zabíjejí…? ptám s naivně…

“Chyba je v těch nahoře. Touha po moci. A to jsme zase zpátky u náboženství. Co je náboženství? Proč jsou mrtví v severním Irsku? Proč byly statisíce usmrcených v Bosně a Hercegovině? Jen z náboženských důvodů a z posedlosti dostat se k moci. Náboženská záminka byla po staletí pro paranoidní vůdce vždy tou nejosvědčenější metodou, jak získat vládu. Je ale třeba říct, že výjimka potvrzuje pravidlo. Muslimští fundamentalisté jsou fanatici; přestože společně uznávají jen svého Mohameda, jsou schopni se vraždit sami mezi sebou. Jen si vzpomeňte na válku mezi Irákem a Iránem. Jaké to byly masakry. Stejně to funguje také v Libanonu. Je těžké se dohodnout s Araby, kteří se nechtějí domluvit ani sami mezi sebou…“

Peter Bachrach se v roce 1952 poprvé oženil. Jeho ženě se narodil syn Doron, hebrejsky “dar králům”. Měl s ním své plány, jako většina izraelských mladíků však musel na vojnu. Padl při bojích na libanonské frontě ve válce “Mír pro Galileu”. Někde mezi Bejrútem a Damaškem. “Byl jsem v té době v Bejrútu a odpovídal za přesuny vojáků naší jednotky. Doron narukoval jako výsadkář také do Libanonu. Měl jsem volno, tak jsem za ním zajel na návštěvu. Jeho velitel mi ale řekl, že mu dal dovolenou na 24 hodin. O pár minut jsme se minuli….”

Když se vrátil k jednotce, zavolal si ho na druhý den velitel do své kanceláře, v níž už byli i dva Peterovi nejlepší kamarádi. Pochopil a jen ze zeptal: Který? Rami, nebo Doron? Tak se dozvěděl tu strašnou zprávu, že jeho prvorozený syn byl ihned po návratu zasažen přímo ve svém transportéru…

Tel Aviv…

“Kdybych nepodnikal a nenašetřil si, nevím, jak bych existoval. Měl jsem v Haifě s kamarádem autoservis s šestadvaceti zaměstnanci. Ten kamarád byl Arab- křesťan, dlouhé roky jsme byli dobrými přáteli, než nedávno zemřel.. Z podniku jsem ale odešel v roce 1983, kdy jsem byl po smrti svého prvorozeného syna Dorona bez chuti do života. Můj mladší syn se ale o mne jako generální ředitel velkého gumárenského podniku postaral. Zastupoval jsem jeho firmu na severu země, prodávali jsme klínové řemeny, hadice, pásy na transportéry a další gumové výrobky.“

Nejvíc z rodiny však se zbraní v ruce prožil Peter Bachrach, který bojoval v pěti izraelsko-arabských válkách. Začínal jako voják jednoho z tří prvních praporů izraelské armády, končil jako její podplukovník v záloze. Z čeho dnes žije? Na počátku dostal v České republice důchod ve výši 1.400 korun. K tomu 550 korun za dvěstěpadesátku, tedy za paragraf za odboj. České občanství nikdy neztratil, izraelské získal, takže má nyní občanství dvě…

Snímek Pavla Olšerová

Každý otec v Izraeli, který ztratil ve válce svého syna, má právo svého druhorozeného už do bojových linií neposílat. Záleží pouze na otcově rozhodnutí. Přesto druhý i třetí syn Petera Bachracha si na tátovi vymohli, aby si mohli jít také oni splnit si svoji vojenskou povinnost. A ne někam do skladu nebo jinam do zázemí, ale přímo k tankistům na frontu. Dnes už má Peter tucet vnoučat a pravnoučat. Muži z jeho rodiny jdou ve stopách odkazu svého otce i strýců a jsou jako záložníci povoláváni do boje, které jsou stejně osudové, jako dnešní boj v Pásmu Gazy.

V roce 1990 Peter Bachrach vydal do Polska, aby našel místo, kde je jeho otec pochovaný. Známý mu poskytl nákres, podle něhož hledal otcův hrob. Bylo to jako detektivka. Tam, kde byl před půl stoletím les, tam se prostíralo pole, kde kdysi tekl potok, byla silnice. Bylo to složité hledání, ale nakonec místo posledního otcova odpočinku našel…

“Byl to pečlivě udržovaný hrob s dřevěným křížem. Původně jsem chtěl ostatky otce převézt do Ostravy, ale když jsem viděl, jak se tam o něj starají, nevadil mi ani ten kříž. I můj syn se mu už byl poklonit…”

Po 42 letech života v zemi svých praotců se koncem roku 1990 po infarktu při dovolené ve Švýcarsku vrátil přechodně na patnáct let do České republiky, aby se zde snažil vždy pár měsíců v roce uspořádat jako předseda dění v ostravské Židovské obci. Měl obavy, že horké klima v Izraeli by jeho zdraví neprospělo. Tak se vrátil a dal se do práce při budování nové tváře Židovské obce na severu Moravy a ve Slezsku jako její předseda.Výsledek obrázku pro foto olser haifa

Dnes už opět žije převážně v Haifě a je rád, že má dvě domoviny. Obě jsou mu stejně drahé, přestože z obou byli jeho předkové vyhnáni. I proto si oba tyto domovy zaslouží. Za oba bojoval. Izrael v této fázi své nové existence ještě vlastní armádu neměl a tak si alespoň doma vyráběli zápalné láhve, z Československa dostali v první fázi dvě německá trofejní letadla a nějaké pušky a děla. Takto vyzbrojeni pak odráželi útoky nepřátel, jichž bylo mnohem víc a nechyběli jim ani samopaly, tanky, granáty a dostatek munice. Přesto je odrazili.

“Jako už několikrát se v Izraeli dostávají plynové masky, nahonem se vyklízejí kryty v bytech, které tvoří místnosti s půlmetrovými betonovými stěnami, ocelovými pancéřovanými dveřmi a větráky ve stropě s filtry proti chemickým bojovým plynům,” řekl mi Peter Bachrach, když mě během druhé libanonské války koncem 90.let provázel novým bytem svého syna Ramiho nedaleko Haify, na kterou dopadaly rakety katuša Hizballáhu.

Z velitele tanku, kapitána a poručíka skončil jako 50letý podplukovník v záloze; dnes je Peter Bachrach (89) členem vedení “Yad Labanim – Paměti synů”, což je sdružení rodičů, jejichž děti byly zabity během šesti izraelsko-arabských válek. “Mým úkolem je pouze pozorovat, jak na 32 školách Haify dbají na památku svých studentů, kteří padli na frontě. Je jich jen z haifských školních zařízeních asi 1 800, celkem v Izraeli jich bylo zabito na 26 tisíc. Jen z Vojenské akademie v Haifě je přes tři sta padlých absolventů. Ve škole, do níž chodil i můj syn Doron, je to na padesát obětí… Ve válce Mír pro Galileu poprvé bojovali vedle sebe otcové i jejich synové…”

Komise Paměti synů zasedala v listopadu 2012 v Tel Avivu a rozhodla, že bude iniciovat zavedení předmětu izraelské historie, v níž by se žáci povinně učili, jak absolventi jejich školy bojovali za existenci státu Izrael.

“Když jsem byl v jedné ortodoxní židovské základní škole, šokovalo mě, že její žáci vědí, kdy bojoval Napoleon u Waterloo, či jak zahájil Punské války Hanibal na slonech, ale nemají ani zdání, co je to jomkipurská nebo šestidenní válka, o datu vzniku Izraele ani nemluvě. Ptal jsem se ředitele, co v jeho škole s 29 zabitými vojáky činí pro připomenutí izraelských hrdinů, řekl mi, že na jejich počest postavili novou synagogu. Znám takové alibisty, co tvrdí; vy za nás budete umírat, my se za vás budeme modlit… Na moji otázku, co mají zabití vojáci s náboženstvím, jen zalapal po dechu. Dnes už jsou i v této škole na důstojné nástěnce fotografie padlých žáků a popis jejich statečných činů…“

Haifa je rovněž jediné izraelské město, kde v letním období fungují autobusové linky na pláž i v sobotu, tedy během svátku šabat, během něhož se nesmí pracovat, ani otočit vypínačem, což však dodržuje jen asi 20 procent ortodoxních Židů… “Arabové, kteří v Haifě zůstali, moc dobře vědí, že se v Izraeli mají mnohem líp, než v jakékoliv arabské zemi v okolí,” říká Peter Bachrach. “Ty, co utekli v osmačtyřicátém, nikdo nevyháněl, ale utekli jen proto, že se báli výhrůžek svých arabských bossů, že když zůstanou, stanou se zrádci…”

Lidská nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti. Proto je třeba uchovávat vzpomínky na své přátele, na lidi, jejichž statečný život nebyl zbytečný. Opakování je matka moudrosti, proto není a nikdy nebude zbytečné psát o věcech, které si to zaslouží, třeba tisíckrát. Jen ignorant se tomu alibisticky brání, aby zakryl svoji zbabělost…

Na břehu moře v Haifě postavil Peter Bachrach svému synovi Doronovi obelisk…

Inu, takový je stručný životopis dnes devětaosmdesátiletého Petera Bachracha, malého velkého muže, který už přes šedesát šest roků žije v izraelské Haifě. Všichni z rodiny Bachrachovy nyní chodí pravidelně s pietou na vojenský hřbitov v Haifě i na břeh moře, kde otec učil své syny lovit ryby. Kousek dál stojí žulový obelisk Doronovi s nápisem: “Pokolení za pokolením bude chválit tvoje činy a o tvých hrdinstvích bude vyprávět…”

Když oslavoval svoje 75 narozeniny, seznámil mě na oslavě se svými přáteli; byla mezi nimi i Chana Ringová-Rožanská, kterou před plynem v Osvětimi i zachránil Oscar Schindler, když ji zařadil na seznam pracovníků ve své továrně… A právě o této ženě bude další válečný příběh…

Inu, bývalý šéf Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), brigádní generál Ivo Schwarz, velvyslanec v Izraeli, předal v Tel Avivu Peteru Bachrachovi pamětní medaili na počest 70.výročí ukončení 2. sv. války…

Snímky Břetislav Olšer (8)

Blízkovýchodní paranoia už není stihomam aneb Po upotřebení odložit

Dvě rakety dopadly na Jeruzalém, Izrael v zádech s „pátou kolonou“…

Ženu ani květinou neuhodíš, za mord 21 lidí ji dáš čestnou plaketu

Byla jomkipurská válka zlým snem Goldy Meirové…?

izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *