Robert Šlomo David…

19. Březen, 2017 – 20:50

Válečné příběhy – Robert Šlomo David; přežil ghetto Terezín, tyfus i odvážení popelu z mrtvol do tamní řeky Ohře…

Zdálo se, že osud Bobbymu Robertu Davidovi přiřkl jako domov na celý život ostravské Vítkovice, kde se v roce 1932 narodil. Jeho dědeček tam byl řezníkem a uzenářem, otec a matka měli drogerii na Jiráskově náměstí a na Nádražní ulici u dnešní pasáže Vesmír…

Robert chodil do školy, měl své kamarády, hrával fotbal, koupal se v řece. Žil své bezstarostné dětství. Asi by za pár let jako obchodník dostal do vínku nemalé dědictví. Možná uzenářství, třeba obchod s drogerií a velký dům. Koho by při oslavě jeho sedmých narozenin napadlo, že za pár měsíců bude muset zapomenout na své dětství, na lidskou důstojnost a že smyslem jeho života bude jen boj o přežití.

„Otec jako drogista vyučený v Rakousku nebyl zvyklý manuálně pracovat. Přesto musel dělat v roce 1941 v mraze nádeníka s krumpáčem. S ostatními Židy, označenými žlutou hvězdou, dřel u stavební správy při regulaci řek Ostravice a Odry. Méněcenní museli dělat ty nejtěžší činnosti. S mámou jsme vždy ráno přivázali na sáňky dvě mlékárenské konve a vozili tátovi k Odře horký čaj. Aby nevychladl, obalili jsme nádoby peřinou…“

Robert Šlomo David se svojí manželkou Alizou v Tel Avivu… Snímek Břetislav Olšer

V zimě jedenačtyřicátého mimořádně silně mrzlo a kopáčská práce byla utrpením. Židé nesměli nic, ani jezdit uvnitř tramvaje, povolenu měli jen jízdu na otevřené tramvajové plošině. Bobbyho otec své vyčerpání nepřežil…

„Pětadvacátého října 1942 jsem se jako desetiletý ocitl v Terezíně,“ popisuje Bobby. „Jako dítě jsem tam musel odklízet mrtvoly. Každý den zemřelo asi sto lidí. Tenkrát to bylo městečko se zhruba 5 tisíci obyvateli a několika stovkami vojáků. Pak původní občany vyhnali a udělali z něho židovské ghetto, v němž žilo asi 60 tisíc Židů. Tajně se také rodilo. V Terezíně přišlo na svět na tři sta židovských dětí. Celkem žilo v tomto ghettu asi dvanáct tisíc dětí. Zpočátku byli zemřelí Židé pochováváni, pak ale nebylo už kde, tak je Němci začali spalovat. Když ve čtyřiačtyřicátém přijela komise Červeného kříže ze Švýcarska, aby zkontrolovala, jak Hitler naplňuje svoji propagandu, že o Židy pečuje, museli jsme urny s popelem vysypávat do Ohře, aby se nepřišlo na to, kolik tisíc Židů v Terezíně zemřelo hlady a nemocemi…“

Terezín, místo, jež se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí. Proudily sem tisícové transporty Židů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska. Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 140 000 mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě na 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Na 35 000 vězňů zde v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek zemřelo.

Bohužel, jak transporty do ghetta přicházely, tak také postupně odcházely – do neznáma. Od října 1942 směřovaly téměř všechny právě do Osvětimi – Birkenau, nejstrašnějšího z vyhlazovacích táborů; spojení osudů přímo pupeční šňůrou nacistické nenávisti. Z Terezína na „Východ“ bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odešlo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození 3 800. Tragický byl osud terezínských dětí. Ze 7 590 nejmenších vězňů deportovaných na východ se osvobození dožilo jen 142. Jen ty děti, které zůstaly po celou dobu v Terezíně, měly šanci se zachránit. Ke dni osvobození se v Terezíně nacházelo kolem 1 600 dětí ve věku do 15 let. O jejich životě vypovídají verše, deníky, ilegálně vydávané časopisy a tisíce kreseb – často to jediné, co po nich zůstalo.

“Všechno nazpaměť. Každé učivo jsme si zopakovali bezpočtukrát. Dodnes si ho pamatuji. Kdybych to nedělal, nic bych nevěděl. Žádné poznámky jsem neměl. Jen to, co mi utkvělo v hlavě z to neustálého opakování toho, co nám učitelé povídali. Všechno jsme se učili česky,  hráli jsme i divadlo, často Brundibára…“ řekl mi Bobby David. A trpce dodal, jelikož na tuto „humanitu“, že dal Židům celé město, Hitlerovi naletěl i Červený kříž…

Ten den v roce 2003 v židovském státu mi zůstane natrvalo v paměti. s přispěním Bobbyho jsem  jsem se setkal s izraelským premiérem Arielem Šaronem. Zatímco jeho politická strana Likud oslavovala své vítězství v mimořádných volbách, první izraelský kosmonaut Ilan Ramon, který před několika hodinami pozdravil z Vesmíru Izraelce, brzy poté tragicky zahynul. Šestnáct dnů trvala vesmírná pouť prvního izraelského kosmonauta v americkém raketoplánu Columbia.

Při sestupu doplatila posádka na startovní poruchu v keramickém obložení raketoplánu, který se v atmosféře silným žárem rozpadl a všichni kosmonauti zahynuli. (Viděl jsem to v přímém přenosu v izraelské televizi v telavivském baru.) Shořela i kresba „Měsíční krajina“ českého židovského chlapce Petra Ginze, jenž ji nakreslil inspirovaný Juliusem Vernem pár hodin předtím, než zemřel v koncentračním táboře Osvětim.

Po návratu z Izraele jsem se vydal do Terezína, kde jsem mohl vzdát hold i Petru Ginzovi, s nímž se setkal v ghettu před lety i Bobby David. Dokladem neobyčejné fantazie´Petra Ginzi byl i obrázek „Měsíční krajina“ – a právě tuto kresbu vybrali pracovníci jeruzalémského muzea Yad Vashem, aby spolu s prvním izraelským kosmonautem Ilanem Ramonem se dostala do vesmíru s raketoplánem Columbia. Tragický osud raketoplánu otřásl celým světem. Ilan, tak jako ostatní členové posádky, výzkumný let nepřežil. A s ním i Ginzova kresba…

Každý dnes ví, že v Terezíně byla tzv. budova L417, kde učily jako vězni ty největší osobnosti světové vědy, kultury a umění. Zde jsou někteří velikáni tehdejšího kulturního života v ghettu: spisovatelé Karel Poláček, Norbert Frýd, hudba – Karel Berman, David Grünfeld, Ada Hechtová, Karel Ančerl, Rudolf Franěk, Karel Reiner, Viktor Ullmann, Gideon Klein, Pavel Haas, Hans Krása, F.E. Klein, divadlo a kabaret – arch. František Zelenka, Gustav Schorsch, Vlasta Schönová, Karel Švenk, Zdeněk Jelínek, Ota Růžička, Kurt Gerron, Hanuš Hofer, Leo Strauss, výtvarné umění – Bedřich Fritta, Otto Ungar, Leo Haas, Ferdinand Bloch, Karel Fleischmann, Petr Kien, Adolf Aussenberg, Charlota Burešová, Rudolf Saudek, Jo Spier, Arnold Zadikow…

“Pošlete mi arabskou gumu, nějaké sešity, lžíci na jídlo, nádobu, chleba a pár rytin…” psal domů Petr Ginz,  který jel po nemoci na podzim 1944 jedním z posledních transportů z Terezína do Osvětimi-Březinky. Tam byl podle očitého svědectví na osvětimské rampě přidělen ke skupině určené do plynových komor…

Bobby se jim vyhnul; přežil, ale nic dobrého jej  v životě po válce nečekalo…

„Přišli jsme v Ostravě o majetek a rozhodli se pro vystěhování do Palestiny. Britové však Židy na Blízkém východě nechtěli. Použili jsme lsti. Pro anglickou armádu platil zákon, že každý její voják se mohl nastěhovat i se svojí rodinou do země, v níž byl v aktivní vojenské službě. Moje matka se domluvila s anglickým vojákem, dala mu 400 dolarů, aby se s ní oženil a stal se formálně mým otcem. Tak jsme dostali vízum a v roce 1946 se mohli stěhovat…“

Stal v Tel Avivu členem podzemní organizace, která paradoxně bojovala proti anglické armádě. Všechny tyto skupiny podléhaly velení vojenského hnutí Židovské agentury. Jejich protivníkem byla Britská centrála kriminální policie v Jeruzalémě.

Zapomněli na Balfourovu deklaraci, moc toho o ní ani nevěděl, vlastně to byl pouhý dopis z 2. listopadu 1917, který Lord Rothschild pohotově zveřejnil v jednom z deníků a možná neuvážený slib se změnil v zásadní dokument, jež v překladu zněl:

Arthur James Balfour (foto: George Grantham Bain)

Ministerstvo zahraničí
2. listopadu 1917

Drahý lorde Rothschilde,

S velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva, následující prohlášení sympatií k židovským sionistickým aspiracím, které bylo předloženo kabinetu a jím schváleno.

„Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a použije svého nejlepšího přičinění, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, při čemž se jasně rozumí, že nebude učiněno ničeho, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině, či práva a politický statut Židů v jakékoliv jiné zemi.“

Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci.

Upřímně Váš
Artur James Balfour

Když se Bobby učil v zemědělské škole nedaleko Tel Avivu, pomáhal zde plnit nákladní auta potravinami, vodou a municí. Celé kolony takto vybavených vozidel pak směřovaly do Jeruzaléma, aby zásobovaly židovské vojáky.

Jeruzalém – Západní zeď (Zeď nářků)… Snímek Břetislav Olšer

„Jejich nákladní prostor jsme vyplnili po okrajích pytli s moukou, cukrem a solí. V takto vytvořeném opevnění jsme nechali otvory pro kulomety, uvnitř pak byly zásoby potravin, vody, munice a čtyři vojáci. Vpředu byli řidič a střelec,“ říká Bobby.

Britům se však v tomto koutu světa zalíbilo. Měli zde přece skvělou strategickou polohu a levnou naftu. Přišli už o Indii i jižní Afriku. Věděli, že pokud vznikne židovský stát, tato jejich výhoda padne a nezbude jim ani Blízký východ. Proto začali příliv Židů omezovat. Jak se blížila izraelská nezávislost, arabské násilnosti sílily: vybuchly tři náklaďáky vezoucí výbušniny na jeruzalémské ulici Ben Jehuda zničily budovy a zabily 56 Židů; o další dva týdny později explodovala další automobilová bomba u budovy Židovské agentury v Jeruzalémě a zabila 13 lidí.

Bobby se po vzniku Izraele v roce 1948 přihlásil do vojska, ale odmítli ho, jelikož mu bylo teprve patnáct let. Pak byl v Palestině také svědkem napjaté atmosféry toho dramatického dne, kdy Organizace spojených národů měla koncem roku 1947 na programu hlasování o vzniku státu Izrael a tím rozdělení Palestiny, jejíž arabští i židovští obyvatelé bedlivě sledovali rozhlasové vysílání. Byly to přímé přenosy z jednacího sálu v budově OSN v New Yorku.

Izraelští vojáci a vojačky… Snímek Břetislav Olšer

Napětí vrcholilo, každý věděl, že rezoluce musí být přijata dvoutřetinovou většinou hlasujících delegátů. A jak mělo vypadat území židovského státu? Na západě, na pobřeží Středozemního moře, to byla bahnitá nížina Sharon, na jihu kamenitá poušť Negev a na severu Galilea. Jeruzalém měl být otevřeným městem pro Araby i Židy pod dozorem OSN:

,,Hlasování předcházela zdivočelá protižidovská kampaň ze strany Arabů. Nejvíc nenávistné bylo Rádio Damašek, které tvrdilo, že vyhlazovací tábory Židů v Evropě vůbec neexistovaly. Všechno měl být pouze náramně vymyšlený a mazaný plán sionistických satanů, aby na svoji stranu přilákaly sympatie světa, který jim tak povolí židovskou invazi do arabské Palestiny,“ nastiňuje mi Bobby atmosféru těsně před vyhlášením státu Izrael.

A potom už Jeruzalém, Haifa, Tel Aviv a hlavně kibucy, vystavěné poblíž arabských vesnic, ztichly. Každý počítal na dálku hlasy v New Yorku. Napřed zabouřily palestinské kavárny, kde se kolem radiopřijímačů tísnily stovky Arabů, zuřivě bafajících z vodních dýmek. První hlas byl pro ně; bratrský Afghánistán byl proti vzniku Izraele. Pak se jásání v arabských krčmách změnilo v řev nadávek.

Jedna země za druhou byly pro Izrael, počínaje Austrálií, Belgií, Bolívií, Běloruskem a Brazílií, přes Československo, Dánsko a Dominikánskou republiku, Kostariku, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Panamu a konče Polskem, Ukrajinou, Jihoafrickou Unií, SSSR a USA. Hlasování se zdržela Velká Británie a Jugoslávie. Proti byly kromě Jordánska a dalších arabských zemí také Sýrie, Egypt, Jemen, Irák a Turecko.

Třiatřicet delegátů bylo pro židovský stát, třináct proti a deset se hlasování zdrželo. Thajsko se hlasování nezúčastnilo…

Založení státu Izrael bylo schváleno a brzy poté, 15. prosince 1947, 2. Tevet 5708, obklíčila Arabská legie Jeruzalém a izolovala jeho 100.000 židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. V březnu 1948 bylo město zcela odříznuto a v květnu Transjordánsko zaútočilo a okupovalo východní část Jeruzaléma. Poprvé v historii došlo k rozdělení města a tisíce Židů musely uprchnout ze svých domovů.

Arabové zničili všech 58 synagog v Židovské čtvrti a židovské náhrobní kameny z Olivové hory používali na stavbu silnic a latrín. Západní zeď (Zeď nářků) byla Židům nepřístupná, navzdory smlouvě o příměří, která zaručovala svobodu přístupu ke svatým místům. K Západní chrámové zdi mohli Židé opět až po izraelském vítězstvím v Šestidenní válce roku 1967, osvobození východního Jeruzaléma a znovusjednocení města.

Dnes žije Robert Šlomo David dny spokojeného důchodce, amatérsky tančí, hraje bridge a občas dělá průvodce. Historii Izraele zná pozpátku. A nezapomíná ani na Ostravu, i když jeho vzpomínky mají hořkou příchuť.

Inu, pořád v Tel Avivu a stále se přátelí též s Janem Hanušem Rosenbaumem, který má od příchodu do Izraele jméno Chanan Ron. O jeho strastiplné cestě z Ostravy do internace na Sibiři až po návrat s vojáky generála Ludvíka Svobody z Buzuluku až na vítěznou přehlídku do Prahy bude příště v dalším pokračování Válečných příběhů…

http://www.rukojmi.cz/clanky/164-jako-mladik-svedcil-v-procesu-s-adolfem-eichmannem-jemuz-se-pry-pri-spatreni-pece-krematoria-podlomila-kolena

Nutil dvojčata k souloži, aby zjistil zda zplodí zase dvojčata…

Ubohý biskup Williamson: “Nevěřím, že existovaly plynové komory“

http://www.rukojmi.cz/clanky/2438-herman-nazyva-landsmansaft-ceskymi-rodaky-pisalek-vondracek-dostal-sudetonemeckou-cenu-za-film-o-zabijeni-po-cesku-panek-jeste-dnes-tvrdi-ze-ma-sve-spolupracovniky-v-ceskych-sudetech

Z mého románu: Černá krev: Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – I. část

Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – II. část

Píchli mu drogu a jako opilého stevarda ho propašovali do letadla

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKnihav elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *