chanan ron…

26. Březen, 2017 – 20:24

Válečný příběh – Jan Hanuš Rosenbaum z Ostravy, alias Chanan Ron, jenž se později stal na dvacet let radistou nejprestižnější výzvědné služby světa – Mossadu…

Příběh jeho strastiplné cesty z nacisty obsazené Ostravy do internace na Sibiři až po návrat s vojáky generála Ludvíka Svobody z Buzuluku až na vítěznou přehlídku do Prahy, je dalším pokračování Válečných příběhů mých přátel – moravských židů v Izraeli…

Přestože na Haifu dopadaly rakety teroristů Hizballáhu z Libanonu, přišel mi z tohoto těžce zkoušeného města optimistický vzkaz: „Na kaťuše Hizballáhu pro mě bude nejlepší Voříškovo Misa solemis. Byl bych ti vděčný, pokud bys mi tuto skladbu pomohl v Česku sehnat…”

V šestnáctém patře výškového domu v okrajové části Tel Avivu zvané Holon, na ulici Brazzaville Street, je skromně zařízený čtyřpokojový byt a v něm velká fonotéka. Od Haydna a Dvořáka, až po Beethovena a Šostakoviče. Přibudou k nim i skladby Jana Huga Kožíška. Nejvíc však upoutá osud majitelů tohoto bytu, nenápadné dvojice lidí, kteří žijí v Izraeli skoro šedesát roků.Fotka uživatele Břetislav Olšer.

Další ostravský rodák Jan Hanuš Rosenbaum, hebrejsky Chanan Ron, zvaný Honza, se svojí německou manželkou Ruth. Dvě jejich děti už čas odvál z rodinného hnízda. Izraelští důchodci mají život spokojený i po sedmdesátce. Byť je za nimi krušná cesta drásavým trním nevybíravých válek. I když – která válečná řež je vlastně vybíravá.

Narodil se v roce 1928 na Hviezdoslavově ulici č. 23 v Ostravě jako druhorozené dítě, když už měl pětiletou sestru, nyní žijící v USA. Rodiče vlastnili velkoobchod s jízdními koly a šicími stroji. Když v březnu 1939 přišli do Ostravy Němci, musel otec Rosenbaum prchnout do Prahy. V Německu se děly věci; dne 15. září 1935 byly přijaty Norimberské zákony (Nürnberger Gesetze), zavádějící rasistickou politiku zaměřenou přímo proti Židům.

Nacisté dávali Židům za vinu chudobu, nezaměstnanost i prohru v I. světové válce. Norimberskými zákony bylo Židům mimo jiné zakázáno vykonávat svobodná povolání. Židovské obchody byly bojkotovány. Každý, kdo měl třeba jen jediného židovského prarodiče, byl zbaven německého občanství a v souvislosti s tím i základních občanských a lidských práv.

Pod souhrnným názvem Norimberské zákony se rozuměl Zákon o říšském občanství (Reichsbürgergesetz), Zákon na ochranu německé krve a německé cti (Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre, Blutschutzgesetz) a Zákon o říšské vlajce (Reichsflaggengesetz).

Otec Rosenbaum se v Praze ani nestačil rozhlédnout a hned musel dál. K příbuzným do Polska. Hledalo ho gestapo. Pomáhal totiž židovským uprchlíkům z Německa, od kterých se dozvídal o začínajících protižidovských perzekucích. Zákony z Norimberga o výsadách „nadlidí“ už fungovaly. Informace o nich si však Hanušův otec nenechával pro sebe, varoval ostatní, což fašisty zle rozlítilo. Začala štvanice na něho i jeho rodinu.Tak na útěku prožil své jedenácté narozeniny nic nechápající židovský kluk Hanuš Rosenbaum.

Odjeli narychlo do polského Krakova ke strýci. Nemínili tam ale zůstat navždy. Naskytla se jim možnost, dostat se na seznam emigrantů do Anglie. Nebylo to snadné, nebylo to zadarmo. Měli už dokonce lodní lístky. Otec Rosenbaum však byl příliš velký lidumil. Na seznam se nemohl dostat každý. Počet vystěhovalců byl omezen. Tak dali své „vstupenky do ráje“ Židům, kteří na rozdíl od nich neměli kam složit hlavu, neměli peníze a byli ve značné životní tísni.

„Je to nepsaná židovská solidarita, snaha pomoci chudobnějšímu. Odjakživa bohatí Židé pomáhali těm míň solventním. Je tomu i dnes v Izraeli. Nedávno byl v televizi uveden příběh tří hladových dětí židovských přistěhovalců z Ruska. Otec alkoholik, matka prostitutka. Šok pro Židy. Každý se přece po válce zapřísahal, že jeho potomci nebudou mít nikdy hlad. A teď, na konec druhého tisíciletí, má nějaký Žid prázdný žaludek. Do týdně bylo na kontu pro tyto děti přes 250 tisíc dolarů,“ doplňuje Chanan Ron své povídání o krutostech holocaustu malým odbočením.Fotka uživatele Břetislav Olšer.

Když se německá vojska přiblížila také ke Krakovu, vzali si jen to nejnutnější. Bylo nutné znovu utíkat. Britské „jistotě“ po mnichovské dohodě velmocí nevěřili. Vydali se proto na východ. Provázely je německé bomby, přesto se dostali až do Lublina; do místa, v němž se brzy měly míjet transporty Židů, odvážených do koncentráků. Následně dorazili do Lvova…

„Žili jsme z toho, že moji rodiče pozvolna prodávali svoje drahocenné šperky. Památeční rodinné klenoty. Mohli jsme si tak na čas pronajmout malý pokojík. Židé tenkrát takto dopomohli mnohým Polákům k velkému bohatství. Práce pro otce nebyla, takže jsme jen živořili. V červnu 1940, kdy se Němci blížili ke Lvovu, měli Rusové obavy ze všech cizinců na svém území, proto uprchlíky deportovali mimo jiné do Kazachstánu, Uzbekistánu i na Sibiř. Abychom nespolupracovali s německou armádou,“ vzpomíná Chanan Ron.

„Moje rodina se tak dostala do Jakutské republiky k městečku Aldána. Pěšky i na nákladních autech. Nejbližší železniční stanice odtamtud byla vzdálena asi osm set kilometrů. Byli jsme v lágru, pověstném „gulagu“, kde byla většina Židů, a který byl přísně hlídaný, protože tam byli také ruští vězni – vyhnanci. V lágru mně bylo čtrnáct a byl jsem s ostatními dětmi dán na sovětské přeškolení. Tloukli nám do hlavy, že Stalin je hrdina hrdinů, Trockij že je zase velký zrádce. A tak podobně. Bydlel jsem v internátu asi osm kilometrů od tábora. Mělo to i výhodu – dvakrát denně jsme dostávali jídlo. Ne moc, ale víc než v lágru, kde bylo na osobu 150 gramů chleba denně a kilo mouky na měsíc. V létě jsem chodil sbírat borůvky a hřiby, v zimě nás zachraňovali Jakuti, kteří přijížděli na saních se soby a prodávali nám chleba, mléko,“ pečlivě artikuluje svojí dobrou češtinou. Na cizí jazyky je expert, i když na „lekce“ ruštiny nemá dobré vzpomínky.

„Rodiče museli pracovat v ruských lesích kolem lágru. Naštěstí bylo všude kolem dost dřeva, takže jsme si v našich barácích o obytné ploše kolem dvaceti metrů čtverečních pro pět osob mohli alespoň dobře zatopit. To se líbilo též parazitům. Všude bylo plno vší. Nebylo možné se jich zbavit. Můj otec navíc nikdy nebyl žádný atlet, neuměl manuálně pracovat. Proto v květnu třiačtyřicátého z těžké fyzické dřiny dostal infarkt a za týden ve svých čtyřiapadesáti letech zemřel. Nebylo lékařské pomoci, žádné léky…“

Na rozdíl od většiny svých židovských přátel měl malý Hanuš přece jen velké štěstí – neskončil v koncentráku. Na Sibiři se po několika letech strádání ke konci roku 1944 dozvěděli o údajné snaze české vlády v Moskvě organizovat pro uprchlíky z naší vlasti sociální výpomoc, kterou měli dostat v Kujbyševě. Když tam ale dorazili, řekli jim, že žádná sociální péče nebude, ale mají prý šanci se uživit, když se vydají do Buzuluku, kde vznikala Československá armáda. Byla to jejich jediná možnost přežit. Ke Svobodovi narukoval zbytek Rosenbaumovy rodiny – pětačtyřicetiletá matka, dvacetiletá sestra i on jako patnáctiletý.Fotka uživatele Břetislav Olšer.

„Ve svých patnácti jsem se stal zpočátku „pucflekem“, později jsem byl zařazen do výcviku radistů. Po jeho ukončení jsem byl přidělen k 5. dělostřeleckému pluku, který působil v rámci 4. ukrajinské fronty. Pak jsem se stal rozvědčíkem a než skončila válka, byl jsem jedním z nejmladších svobodníků v naší armádě. Neměl jsem tenkrát ještě ponětí, jak Němci vyvražďovali Židy. Do chvíle, než jsme obsadili město Kamenec Podolský na Ukrajině. Tam jsme odkryli hromadný hrob s mnoha stovkami mrtvol. Dozvěděli jsme se, že fašisté v těch místech postříleli všechny místní Židy. Němečtí zajatci je potom museli vykopat, aby mohli být důstojně pohřbeni…“

Takové bylo dětství ostravského Hanuše Rosenbauma, dnes izraelského důchodce Chanana Rona. Po vítězné cestě se Svobodovci a vojsky maršála Koněva od Buzuluku přes Duklu až do Čech se mu dostalo „zasloužené odměny“ – český antisemitismus se ho snažil z jeho rodné vlasti vystrnadit. Stačil si ale v Ostravě udělat maturitu. Zrychlené osmnáctiměsíční studium pro vojáky, kteří bojovali v zahraničí. Současně se hudebně vzdělával na ostravské konzervatoři.Výsledek obrázku pro foto olser izrael chanan ron

Bylo to složité, připadal si jako analfabet, vždyť od roku 1942, kdy mu bylo dvanáct, se nikde učit nemohl. Židé měli dovoleno jen zemřít. Po návratu z koncentráků a války se v Ostravě obnovila aktivita židovské mládežnické organizace Macabi Hacair. Vůdčí osobností v ní byl nejmladší podporučík nové Československé armády – patnáctiletý Petr Bachrach, který se právě vrátil jako partyzán ze Slovenska.

Když začaly v Palestině boje o židovský stát, rozhodl se tehdy ještě Hanuš Rosenbaum s ostatními kamarády Židy, že emigrují, přestože jeho matka dostala otcův obchod zpátky. Setkal se navíc s židovskými aktivisty, kteří přijeli z Palestiny vysvětlovat, proč má vzniknout židovský stát. Tak se v roce 1948 vystěhoval do rodícího se Izraele, kde žije už přes půl století.

„Společně s Petrem Bachrachem jsme v dubnu 1948 odjeli z Ostravy. Měsíc a půl jsme byli na cestě, než nás vylodili nedaleko Haify. Oba jsme měli už za sebou nějakou vojenskou zkušenost, tak jsme se přihlásili jako dobrovolníci na obranu Jeruzaléma. Dva roky jsem byl na frontě. V civilu jsem se pak stal spojařem u meteorologů. Pracoval jsem v poušti Negev i na letišti v Tel Avivu, kde jsme dostali první byt. V roce 1953 jsem se totiž oženil. Náš domov tvořilo sice jen jeden a půl pokoje, když WC a umývarna byly venku, ale pro nás to byl hotový zázrak. Od roku 1956 jsem začal pracovat jako spojař u speciální jednotky ministerstva zahraničí, později u tajné služby Mossadu v zahraničí. Tak jsem prošel s vojsky od Svobody až po Ben Guriona,“ s nostalgií vzpomíná

Hned v den vzniku Izraele byl tento stát okolním arabskými zeměmi napaden. Jejich úmysl Izrael zničit byl jasný. Proto museli Židové reagovat. Potřebovali využít židovské bystrosti. Založili organizaci, která měla bdít dnem i nocí nad bezpečností státu. Pro své přežití museli vést také přísně utajenou válku a znát dokonale své nepřátele. Vědět o každém jejich kroku dřív, než byl uskutečněn. Tak vznikl Mossad. Jeho ústřední heslo zní: Neexistují žádná pravidla.Výsledek obrázku pro mossad

„Moje práce pro Mossad se začala rýsovat v roce 1957. Jako radista jsem pak pro něho pracoval řadu let. Uměl jsem dobře nejen hebrejsky, ale také anglicky, německy, zvládl jsem i ruštinu a francouzštinu. Ale to už je jiná kapitola…“

Ještě nedávno by se nemohl ani zmínit o tom, že pracoval u nejlepší výzvědné služby světa. Dnes už je všechno jinak. Bývalí šéfové Mossadu píší o svých akcích celé knihy. Prozrazují věci, které byly ještě nedávno přísně střeženým státním tajemstvím.

„Samozřejmě, že vám neřeknu co, kdy a kam jsem posílal za zprávy. Čím se oddělení, v němž jsem dělal, přesně v dané chvíli zabývalo. Ale o případech, které jsou dnes všeobecně známé, nemá smysl pořád mlčet,“ říká Chanan Ron, který se do Izraele vystěhoval před šedesáti roky z Ostravy, jediný Moravan, kterého přivedli vojenské zkušenosti až do Mossadu. Výsledek obrázku pro mossad

„Zřejmě nejúspěšnější akcí Mossadu byl v roce 1960 únos Adolfa Eichmanna, nejvíc hledaného válečného zločince světa, který se ukrýval po válce v Argentině. Jako by byl Mossad založený jen proto, aby byl dopaden vrah miliónů Židů. V Izraeli byl tento čin přivítán  s velkým nadšením. Všichni jsme to brali jako velkou satisfakci,“ pokývá hlavou Chanan Ron a v jeho očích je zvláštní lesk, co se objevuje pouze u vítězů, nebo alespoň u těch, kteří neradi prohrávají. Aniž to vyslovuje, vím co se mu líhne v jeho provokativně sebevědomé mysli; jak si na mazanou židovskou hlavu nikdo jen tak nepříjde.

„Kde jste tenkrát pracoval vy?“ ptám se toho subtilního muže, který má za sebou svízelnou cestu ze sovětských gulagů až po slovenskou Duklu, kde bojoval po boku své matky v řadách vojenské brigády generála Ludvíka Svobody. „Každý měl své úkoly. Plnili jsme si jen své povinnosti. Eichmann mohl být všude. Třeba v Kongu nebo ve Švýcarsku. Moje oddělení ale kromě jiného mapovalo rovněž nálady obyvatelstva v dané zemi vůči Izraeli. Každý den se musely přečíst všechny místní noviny, i ty nejmenší plátky. Číst mezi řádky bývá někdy moc prospěšné. Zvláště před státními návštěvami našich politiků v tom či onom státu. Nebo těch arabských u nás,“ vysvětluje.

„Je jasné, že když přijel Kadáfi, nemuseli jsme mít obavu, že udělá někde atentát. Na to měl své lidi. Bylo ale třeba sledovat s kým se stýká, o čem se na těchto setkáních hovoří. Premiér Ben Gurion měl před půl stoletím jen dva tělesné strážce, Ehud Barak už skoro desetkrát tolik. Po zabití Jicchaka Rabina je kolem ochranky státníků hotová hysterie. Bylo to strašlivé pochybení boodyguardů. Ale stává se to i jiným, CIA nevyjímaje,“ kroutí hlavou bývalý pracovník Mossadu. Výsledek obrázku pro mossad

„Byli jsme v každé zemi v podstatě součástí velvyslanectví Izraele, měli spoustu svých diplomatických i jiných kontaktů. Někdy by se zdálo, že pravidelné návštěvy barů byly jen ubíjením nudy. Ne vždycky tomu tak muselo být. To samé platilo o recepcích, kde se scházeli nejen diplomaté,“ usmívá se. Je jasné, že pro diplomatické služby byl jako stvořený.

„Co znamenalo být radistou Mossadu?“ představuji si dobrodružné romány. Doktora Sorgeho či sličnou vyzvědačku Mata Hari. „Nic zvláštního. Prostě rychlé spojení s jinými pracovnami této organizace. Nebo s ministerstvem zahraničí, národní obrany či s kanceláří prezidenta. To už nebyly válečné zákopy a vysílání během přímého boje. A protože se jednalo většinou o tajné zprávy, u nichž nebyl zájem, aby se dostaly do novin, bylo nutné používat kódů. Klasický postup. Tenkrát nebyly počítače, mobilní telefony či jiné modernější způsoby komunikace. Pokud jsme posílali domů výtahy ze zahraničních novin, což též patřilo k našim povinnostem, na to šifry potřeba nebyly.“ Výsledek obrázku pro FOTO olser ŠARON

Zprávy radistů Mossadu přebíral též kdysi i generál Ariel Šaron na pozici ministra obrany Izraele, na snímku Břetislava Olšera již na postu izraelského premiéra.. …

Dva roky byl v Rumunsku, o něco víc v Německu, pak následoval Leopoldville v africkém Kongu, poté byl několik let v Římě. V roce 1970 se vrátil zpět do Izraele. Nabídku další služební cesty do Jižní Ameriky už ale z rodinných důvodů odmítl. Mezitím zplodil syna a dceru, vystudoval teorii a historii hudby, která se stala jeho životním koníčkem. Už se mu nechtělo poslouchat – jeď tam a tam. Pochopil, že je třeba nabrat jiný směr života. Jeho syn měl už patnáct, potřeboval jistotu rodiny, chodit do školy. To bylo pro něho podstatné.

Dnes má civilní tajná služba Mossad, tento David mezi Goliáši světových výzvědných služeb, jen něco přes dvanáct stovek příslušníků. Z každé tisícovky zájemců o práci vyzvědače, většinou z řad pohraniční stráže nebo námořního komada, jsou po náročných psychologických, fyzických a inteligenčních testech a prověrkách přijati jen asi tři budoucí agenti.

A zatímco u podobných jednotek v jiných zemích je patriotismus a vlastenectví vítaným kladem špióna, při výběru lidí pro Mossad je až fanaticky oddaný vztah k vlastní zemi hlavní podmínkou přijetí. V tom je síla Mossadu. Jeho členové jsou odhodláni k čemukoli pro ochranu Izraele. Fotka uživatele Břetislav Olšer.

Vzpomínka na službu v Kongu… Snímky Břetislav Olšer

„Špióni Mossadu musí ovládat vše, co každý jiný vyzvědač. Liší se především tím, že dělají akce, nad nimiž zůstává rozum stát. Člověk by řekl, že si počínají jako blázni. Proto se jim říká, že jsou „mešuge“, hebrejsky šílení. V jejich nepravděpodobných nápadech je ale moment překvapení pro nepřítele, který něco podobného prostě neočekává. Já bych to nenazýval „mešuge“, ale „kreativní fantazie“. Prostě mimořádná představivost. Příslušník Mossadu musí ovládat několik jazyků, aby se mohl podle potřeby okamžitě stát občanem země, v níž má výzvědná služba úkol. Musí se umět také převtělit do mnoha profesí, které je nutné dokonale ovládat. Mossad je skupina odborníků na cokoli,“ tvrdí Chanan Ron a pak přidá něco o největším maléru Mossadu….

„Na podzim roku 1988 rozpoutala v kanadském Ontariu aféra s Viktorem Ostrovským, zběhlým agentem Mossadu (Ha-Mosad le-modi’in u-le-tafkidim mejuchadim) – Institutu pro výzvědné a tajné operace, neboli prestižní civilní výzvědné služby Izraele….“Výsledek obrázku pro FOTO mossad VICTOR OSTROVSKÝ

Kdo to byl Viktor Ostrovský?

„Narodil se 28. listopadu 1949 v Edmontonu v Kanadě, pak se vypravili do Izraele, kde jeho otec velel, jako dobrovolník osvobozeneckého boje na letecké základně Sede Dov v Tel Avivu. Jeho matka se narodila v Palestině a jako řidička kamionu dopravovala v britských službách zásoby z Tel Avivu do Káhiry. Aktivně se zapojila do vojenských operací Hagany a poté se jako učitelka přestěhovala zpět do města London v kanadském Ontariu.,“ vypráví mi Chanan…

Pak se dozvím, že Viktor sloužil povinné tři roky v izraelské armádě a jako nejmladší důstojník v hodnosti podporučíka bojoval o Suezský kanál a Golany i v oblasti Jordánu. Po nástupu do válečného námořnictva byl v hodnosti kapitána náčelníkem zbrojní služby a sloužil též na ponorce. Když úspěšně absolvoval nábor do Mossadu, měl pocit, že se mu splnil klukovský sen. Po více než dvaceti letech vyzvědačství však prý poznal, že se mýlil, dezertoval a vrátil se do Kanady jako její občan.

„Byl z toho náramný poprask, zvláště když oznámil, že napsal obsažný rukopis o všem, co se v Mossadu šustlo za jeho působení u této prestižní organizace. Napřed zaznamenal, jak se dělají do Mossadu nábory „kaců“, tedy velmi mazaných agentů, kteří se řídí ve své práci „Lstí a klamem“, což byl i název Ostrovského velmi kontroverzní literatury faktu? „směje se Chanan a dodává, že součástí knihy byly i zpráva o struktuře dánské výzvědné služby či popis stupně připravenosti syrské armády, tedy materiály, které byly výsledkem mnohaleté činnosti agentů Mossadu a jejich přísně tajných operací v Evropě, USA a hlavně na Blízkém východu.Výsledek obrázku pro FOTO VICTOR OSTROVSKÝ LŽÍ A KLAMEM

Kniha „Lstí a klamem“ se rázem stala nejrychleji rozprodaným titulem amerického nakladatelství St. Martin´s. Z původního nákladu 32 tisíc výtisků byl během několika dnů náklad přes 300 tisíc a překlady do třiadvaceti jazyků světa. Ostrovského dílo se dostalo na první místo v žebříčku bestsellerů v USA i Kanadě. Akce vyvolala samozřejmě i reakci a jeruzalémský kneset si předvolal ředitele Mossadu, aby mu osvětlil, jak se na základě obsahu knihy změní vztahy mezi Izraelem a USA.Výsledek obrázku pro FOTO VICTOR OSTROVSKÝ LŽÍ A KLAMEM toronto

Nakonec podal v říjnu 1990 premiér Šamir, resp. stát Izrael, na Viktora Ostrovského žalobu, v níž požadoval, aby byla kniha „Lstí a klamem“ stažena z prodeje, a aby žalovaní, tedy kromě Ostrovského i vydavatel Stoddart Publishing CO.LTG., a spoluautor Claire Hoy, zaplatili veškeré zisky z prodeje knihy; vyzvídám.

„Žaloba též vinila Ostrovského u soudu v Torontu z nedodržení pracovní smlouvy, kterou při svém nástupu podepsal s Mossadem, když měl přístup k přísně chráněným informacím, které si zapisoval do svého deníku a ten si ponechal. Byl vinen i tím, že si přisvojil organizační schéma Mossadu, plán Akademie Mossadu, výcvikové pomůcky, včetně map a další dokumenty, které neodevzdal, ale naopak je použil v inkriminovaném rukopisu, čímž porušil své smluvní závazky vůči žalobci….“

Omlčí se, aby vše zakončil ledabylým konstatováním.. „Původní obvinění, že kniha ohrozila životy agentů Mossadu anebo jejich kontaktů byla v tichosti zapomenuta a celá aféra vyšuměla do ztracena… Jsou zkrátka už pryč tajnosti o Mossadu. Ostrovský už všecko popsal a ještě si řadu věcí zřejmě ve zlém úmyslu přimyslel, takže je konec tabu. Ale i negativní reklama je reklama…“ směje se můj izraelský hostitel…

Inu, takový byl nadmíru pestrý a bouřlivý život ostravského Jana Hanuše Rosenbauma, dnes izraelského důchodce Chanana Rona. Po vítězné cestě se Svobodovci a vojsky maršála Koněva od Buzuluku přes Duklu až do Čech se mu dostalo „zasloužené odměny“ – český antisemitismus ho  z jeho rodné vlasti vystrnadit…. Dnes s devíti křížky na svých bedrech však spokojeně přes 70 let žije nedaleko Tel Avivu a pořád se přátelí s kamarádem mu nejbližším Peterem Bachrachem, který bojoval v sedmi válkách; o něm bude následující válečný příběh…

http://www.rukojmi.cz/clanky/1343-je-dnesni-vrazdeni-v-bruselu-pouze-dalsim-z-tragickeho-dedictvi-utoku-z-11-zari-2001

Proč ještě nemá Izrael svoji Ústavu a prý je Blízký východ díky zbraním z ČSR centrem terorismu…?

http://www.rukojmi.cz/clanky/3193-cesky-novotvar-zvany-izraelizace-je-alibismus-populistu-vyzyvani-k-nakupu-zbrani-a-prenaseni-odpovednosti-na-civilisty-signalizuje-ze-vlada-ztraci-kontrolu-nad-bezpecnosti-svych-obcan

http://www.rukojmi.cz/clanky/1688-tenkrat-pred-pul-stoletim-bojoval-izrael-s-teroristy-a-meli-jsme-ho-za-militantni-stat-dnes-mame-evropu-v-klestich-neodhadnutelnych-bezencu-a-jen-krcime-bezradne-rameny-ze-uz-je-pozde-bycha-honit

http://www.rukojmi.cz/clanky/2361-je-ministryne-skolstvi-cr-nevzdelana-nebo-jen-zbabela-kdyz-nevi-ci-nechce-vedet-ze-jerusalajim-je-vecne-hlavni-mesto-izraele-zalozene-kralem-davidem-uz-roku-1004-pr-n-l

http://www.rukojmi.cz/clanky/1408-proc-se-dnes-stydim-ze-jsem-kdysi-zesmesnoval-izraelsky-boj-proti-terorismu-ktery-zacal-o-70-let-driv-nez-kdyz-ho-halasne-vyhlasily-usa-az-po-11-zari-2001

http://www.rukojmi.cz/clanky/1343-je-dnesni-vrazdeni-v-bruselu-pouze-dalsim-z-tragickeho-dedictvi-utoku-z-11-zari-2001

Izraelská armáda jako jediná na světě ohlašuje předem své útoky…

Proč ještě nemá Izrael svoji Ústavu a prý je Blízký východ díky zbraním z ČSR centrem terorismu…?

Izrael před soud do Haagu pro zločiny na palestinských dětech…?

Až budou v bazilice Sv. Petra močit a souložit Femen a Pussy Riot

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *