Válečné příběhy – Franzi Lansbergerová, která na útěku před nacisty skočila z lodi Patria pro svoji svobodu do moře u Haify…..

14. Březen, 2017 – 18:47

Válečné příběhy – Franzi Lansbergerová, která na útěku před nacisty skočila z lodi Patria pro svoji svobodu do moře u Haify…

„Naše rodina pochází z Místku. Lansbergerovi se asi před 150 lety přistěhovali z Polska. Maminka byla z Hamburku, kde se také seznámila s tatínkem. Doma se mluvilo pouze německy, maminka se česky nikdy nenaučila. Můj otec měl v Místku textilní továrnu; byla to slezská přádelna bavlny, tkalcovna, bělidlo a úpravna. Zemřel v roce 1931, o podnik a tři dcery se starala moje matka. My jsme byly tři holky: nejstarší Eva, prostřední Mici, která byla o tři roky starší než já a já jsem byla nejmladší,“ vyprávěla mi paní Franzi v Tel Avivu, na jedné ulici, kde žil též můj kamarád Bobby Moše David.

„Ze začátku jsme všechny chodily do soukromé židovské školy, kde se vyučovalo německy. Obě sestry tam dokončily čtvrtý rok, ale já jsem tam byla jen jeden rok, protože bylo málo dětí a školu museli zavřít. Potom jsem šla do německé obecné školy a pak do gymnázia v Místku. To jsem však nestihla dokončit, protože přišel Mnichov a my jsme už nesměli chodit do školy… Obsadili nás nacisté.“ 

Pozoroval jsem tu šedovlasou, milou a nemírně vitální ženu, dávno s osmi křížky za sebou, a snažil se marně si představit utopii toho stavu, jak asi budu v tomto věku vypadat já, jestli vůbec. Byla to jen má vnitřní bláhová a fatální představa člověka, který neměl kdy důvod absolutně naplnit rčení: Co tě nezabije, to tě posílí… Franzi Landsbergerová žila naplno, proto se mohla během strastiplný plavby do neznáma radovat, že ještě vůbec existuje, byť tehdy jen tušila, jak je krutě zacházeno ve vyhlazovacích nacistických táborech s židy…

Můj mindrák byl proto silný; chtěl jsem se o ní dozvědět, co nejvíc, paní Franzi uměla poutavě vyprávět rovněž o své strastiplné cestě po mořích za svobodou do Haify, tehdy ještě ve státě s umělým názvem Palestina. „Když k nám do Frýdku – Místku 14. března 1939 přijeli Němci, začaly se chystat transporty Židů, naši příbuzní v Ostravě a Brně byli Němci zadrženi hned první den okupace. Odjeli jsme proto do Prahy, kde jsem se rozhodla uprchnout do Palestiny. Dostala jsem se ještě do vlaku s židovskými uprchlíky, který odjel do Rakouska 2. září 1940 z pražského Masarykova nádraží…“

Franzi Landsbergerová-Oberlanderová… Snímek Břetislav Olšer

Ve Vídni se nalodili na parníky Melk, Uranus a Schönbrunn. Další Židé na už tak přetížené výletní lodě přistoupili v Bratislavě a v rumunském přístavu Tulcea byli přemístěni na lodě Atlantic, Pacific a Milos. Ty se potápěly už při vyplutí z přetížení, nebylo kde sedět, k jídlu byly jen suchary, které se musely doslova štípat kleštěmi a máčet ve vodě, aby byly poživatelné. Na lodi Milos bylo 740 pasažérů.
„Museli jsme asi měsíc čekat v přístavu, protože na lodi nebylo dost sociálních zařízení pro tolik lidí. Byli jsme mladí, o pronásledování Židů v Evropě neměli tušení. Měla jsem s sebou akordeón, tak jsme hráli, zpívali a užívali si,“ zasnila se Franzi Landsbergerová. “ Řecký kapitán často volal mnohojazyčné „andere Seite, please“. Tím vyzýval pasažéry, aby přešli na druhou stranu a loď se mohla narovnat. Postupně došlo palivo, jídlo i voda.
Během plavby se lidé rodili i umírali. Mrtví byli pohřbíváni do moře. Konaly se i svatby. Dopoledne kapitán oddal šest párů a odpoledne jim rabín rituálně požehnal. Svatební noc probíhala tak, že se nikdo džentlmensky nedíval a neposlouchal.

Na lodi se vyskytovaly různé závady a potřeby oprav. Ti, kteří byli vyučení řemeslníci, utvořili skupiny, které se neustále staraly nejen o opravu lodi, nýbrž i o různé potřeby cestujících, např. úpravy kamen na vaření, sprchy, opravy kajut….

Samotná loď byla upravena tak, aby stačila nouzově pro šest set lidí. Na zadní palubě byla vystavěna dřevěná bouda, sloužila jako nemocnice. Lékaři, kteří na lodi byli, sbírali od pasažérů cestovní lékárničky, aby se utvořila zásoba léků. Též několik dřevěných záchodů s otvory přímo do moře bylo vedle sebe umístěno na zadní palubě.

Topilo se někdy muselo i dřevem, které uprchlíci získávali rozštípáním některých dřevěných zařízení na lodi, protože se zásoba uhlí viditelně zmenšila a dodané uhlí bylo navíc velmi špatné. Takto se plavili přes jeden měsíc a cesta se zdála nekonečná.

Nejedli až po doplutí do Pirea, kde na ně čekalo jídlo, ovoce a uhlí. Vše dostali, ale nesměli vycházet z lodi. Za několik dní vyrazili přes Krétu na Kypr do tamního přístavu Limasolu. Všichni cestující se museli složit na uhlí, aby mohli vůbec plout dál. Nikdo už neměl peníze, tak se dávaly prstýnky a jiné šperky.

Tel Aviv… Snímek Břetislav Olšer

Po plavbě Dunajem, Černým mořem, kolem Bosporu, Dardanel až do Istanbulu, ale Turci už byli spojenci Němců a odmítli jim dát pitnou vodu. Dostali ji až na malém řeckém ostrově. Jídlo jim tam dát nemohli, protože sami neměli dost. Byl zrovna Jom Kipur, a ačkoli bylo na lodi jen asi deset zbožných rodin, řekli si, že když nemají co jíst ani pít, budou držet půst.

Byli v neustálém boji s žízní, hladem, úplavicí a tyfem, ale postupně se blížili k Palestině. Ani tam je nikdo nechtěl. Britové hájili své mandátové panství i pokrytecké přátelské zájmy s arabskými zeměmi a židovská emigrace tuto křehkou rovnováhu mohla ohrozit. Proto britské válečné loďstvo parník Milos zajalo a eskortovalo ho do přístavu v Haifě, kde je čekala Patria, loď pro transporty vojáků. Nalodili se na ni 10. listopadu 1940, zrovna na Franziny 19. narozeniny.

Řekli jim, že na lodi budou v karanténě a pak je propustí. Loď byla obrovská. Měli  mnohem více místa a pohodlí než předtím. Ženy měly samostatné kabiny a muži palandy. Byla v kabině se sedmi děvčaty. Měli dost jídla, dokonce i sladkou vodu ve sprchách. Na Patrii se však uprchlíci vzápětí dozvěděli, že na palestinskou půdu nebudou moci vystoupit a že budou spolu s pasažéry na zbývajících plavidlech Atlantic a Pacific  deportováni na ostrov Mauricius do sběrného tábora.

Ilegální organizace, která na Patrii vznikla, však navázala kontakt s ozbrojenou židovskou skupinou Haganou na pevnině. Na loď se podařilo dostat svářecí soupravu a výbušniny. Všeobecně se už vědělo, co jsou to koncentrační tábory, proto se tomu mauritijskému snažili za každou cenu vyhnout…

Loď Patria…

“Bylo asi 9 hodin ráno 25. listopadu 1940. Ozval se silný výbuch. Loď se naklonila na stranu. Nejdřív jsme se tomu smály, protože na té lodi jsme se takhle houpali stále. Ale lodník nám řekl, že se loď potápí a že musíme skočit do vody. Hagana umístila na loď nálož, abychom nemohli odplout na Mauritius. Když už jsem se chystala skočit, vzpomněla jsem si na svůj akordeon. Vrátila jsem se nahoru a uslyšela jsem miminko. Bylo to dítě, které nám nechala na hlídání jedna mladá maminka, když se chtěla jít vysprchovat. My jsme na něj v té panice zapomněly! Nechala jsem akordeon akordeonem a vzala děťátko. Loď už byla nakloněná skoro kolmo a bylo těžké se dostat i z kajuty…” vzpomíná s dojetím paní Franzi.

“Zábradlí bylo asi sedm metrů pode mnou a já nevěděla, co budu dělat. Ani jsem nevěděla, jak se dítě drží. Tak jsem ho vzala pevně do náruče, sedla na zadek a sklouzla dolů. Když jsem byla dole, začala ze shora padat půl tuna prken, která byla na Patrii naložená. Prkna padala kolem nás do vody, zabila několik plavajících lidí. Seděla jsem a ani se nepohnula. Když prkna přestala padat, nevěděla jsem, co dál s miminkem v náručí. Voda byla asi sedm metrů pod námi. Loď už byla klidná a pomalu se potápěla. V tom jsem dole ve vodě uviděla svou známou, Bertu Bondy z Brna, a křikla jsem na ní: Berto, chytej, a dítě jsem jí hodila. Byla to zdatná sportovkyně. Chytla dítě jako balón a vyplavala s ním na břeh. Jeho rodiče se naštěstí také zachránili…Pak jsem skočila já i se svojí harmonikou, jen jsem se v té hrůze naivně bála, že mi bude vidět pod sukně… ”

Měla štěstí; přes 270 pasažérů Patrie se utopilo…Výsledek obrázku pro foto olšer haifa

Judská poušť…Snímek Břetislav Olšer

“Pak nás na břehu posbírali a odvezli do tábora v Atlitu, kde jsem byla skoro rok. Od Britů dostal každý jednu vojenskou deku, kterou jsme používali v noci jako přikrývku a přes den jsme ji nosili kolem těla. Po propuštění jsem si mohla vybrat jízdenku do Haify, Tel-Avivu nebo do Jeruzaléma. Odjela jsem do Haify. Měla jsem tam známé z Frýdku, u nichž jsem nějaký čas bydlela a pak jsem šla do kibucu Bejt Haschita. Po třech měsících jsem odešla, protože mi nevyhovoval kolektivně organizovaný život. Vrátila jsem se do Haify a pracovala jako číšnice a potom v domácnosti…” odmlčela se, sundala si brýle a dlouze jim leštila sklíčka…

“Mezitím jsem se vdala za Slováka z našeho transportu, který pak šel do československé armády. Byli jsme spolu jen dva týdny, než odešel do Anglie a pak jsme si tři roky psali. Po válce se ženy československých vojáků chtěly repatriovat, ale mně došlo, že se nechci vrátit do Čech, že jsem v Palestině doma a že ten kluk, kterého jsem si vzala, není pro mě. Napsala jsem mu dopis, že za ním nepřijedu. Byla jsem už zamilovaná do jiného, za nímž jsem odjela do Konga. Žili jsme tam spolu půl druhého roku a pak jsme se rozešli a zůstali přátelé. Než jsme se vrátila do Palestiny, chtěla jsem se podívat do Prahy, navštívit sestru. Měla jsem vízum nazpět do Palestiny, jinak bych do Čech nejela. Byl rok 1947 a moje návštěva se trochu protáhla. Známí mi sehnali práci u ČSA a tak jsem zůstala. Musím říct, že jsem se tam méně než za rok naučila všechno, co jsem potřebovala pro práci u aerolinek…”Výsledek obrázku pro foto olšer haifa

Haifa… Snímek Břetislav Olšer

Když byl 14. května 1948 vyhlášen stát Izrael, řekla si, že se vrátí. Nabídli jí, aby pro ČSA pracovala dále v židovském státu. Byly jedinou linkou, která udržovala spojení Izraele s Evropou. Chtěla tehdy jít na vojnu, ale byla  důležitější jako pracovnice aerolinek. ČSA mimo jiné byla u dovozu zbraní pro izraelské vojsko Sahal. Pak se znovu vdala a dnes má příjmení Landsbergerová-Oberlanderová…

Dnes už ví, že to, co všechno přežila za hrůzy, bylo zásluhou její dívčí srdnatosti a hlavně si neustále vzpomíná na hrdiny z Místku, váží si jejich odporu proti nacistům ze 14. března 1939…

Manželé Landsbergerovi... Foto: Břetislav Olšer

Manželé Oberlanderovi… Snímek Břetislav Olšer

Franzi Landsbergerová-Oberlanderová, s devadesátkou na svých bedrech, byla znamenitou hráčkou bridže, který bývá označován jako královská karetní hra. Svět si bridže tak cení, že byl přijat mezi ukázkové olympijské sporty. „Bridž se hraje s 52 kartami čtyř barev a od ostatních karetních karet se liší tím, že jej hrají 2 dvojice hráčů a především tím, že vyžaduje veliké soustředění, dobrou paměť, kombinační schopnosti, logické myšlení a trpělivost…“ pochvaluje si Robert David, který tvořil dvojici právě s paní Franzi; přežil holocaust v Terezíně a v roce 1946 se vystěhoval z Ostravy do budoucího židovského státu Izrael…

Dalším válečným příběhem bude právě jeho strastiplná cesta  z Ostravy do židovského státu…

Liberecko se svým „landsmašaftem“ přirovnává Putina k Hitlerovi…

Jediný český pluk, který bojoval s nacisty už 14. března 1939…

Do Palestiny doplavala „na ouško“ s harmonikou, dnes hraje bridž v Tel Avivu…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKnihav elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *