Narodil ve vsi Staryj Uhrinyv u města Ivano-Frankivsk, které patřilo do Rakouska-Uherska. Od mládí byl členem OUN (Organizacija ukrajinskich nacionalistiv). Poláci ho roku 1934 odsoudili k smrti za spoluúčast na pokusu vraždy polského ministra vnitra. Po odvolání byl trest změněn na doživotí. Důvodem mnoha podobných teroristických akcí, ve kterých měl prsty, nebo o nich aspoň věděl či mohl vědět, bylo nekompromisní stanovisko ukrajinské nacionalistické mládeže, která nekompromisně požadovala vlastní stát, což bylo pro Polsko nepřijatelné. V září 1939, když bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem, byl Stepan Bandera z vězení propuštěn. Důvodem byla jeho pozdější role partyzánské páté kolony na ukrajinsko-sovětské frontě.

Zůstal v Krakau – Krakově, který se stal hlavním městem okupovaného Polska. Pár dní po přepadení Sovětského svazu vyhlásil Stepan Bandera samostatný ukrajinský stát. To však neměl dělat! Stát sice fakticky neexistoval, ale přesto Němci pochopili, že UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) založená na partyzánském principu je odhodlaná bojovat nejen proti Stalinovi, ale také Hitlerovi, stejně jako před tím proti Polákům a Židům. Gestapo ho tedy velmi rychle zatklo a uvěznilo jako prominentního vězně v táboře Sachsenhausen, který se jim může ještě někdy hodit. Že byla německá tajná policie nejlepší na světě, se ukázalo koncem 2. světové války. Její analytici vytáhli Štěpána Banderu z koncentračního tábora a dodali pravidelné armádě Wehrmacht, aby ho v září 1944 vysadila na frontu, která v tu dobu probíhala západní Ukrajinou. Jeho úkolem bylo, aby dělal co uměl nejlépe – se  svými partyzánsko-teroristickými bojůvkami před i za frontou rozptyloval pozornost hlavních sil Rudé armády.

Dařilo se mu to v rámci omezených možností velmi dobře. Jeho tzv. sotně (základní vojenské jednotky) budily strach armády i dalších bezpečnostních jednotek. V době pětiletého pobytu Stepana Bandery v Sachsenhausenu nechalo Gestapo většinu bojovníků UPA na svobodě, ačkoliv o nich vědělo. Nechalo jim volnou ruku, aby rozvinuli vnitřní válečnou frontu s Poláky a nechalo je se vyvražďovat mezi sebou s tím, že Němcům ušetří práci, až bude po válce se Sovětským svazem a na Halič přijedou nový osadníci z Německa. Důsledkem byla etnická čistka v oblasti přibližně mezi Lvovem a Tarnopolem, při níž přišlo o život podle různých odhadů deset tisíc až sto tisíc osob, převážně civilistů. Mnohdy nebyla jasná ani jejich národnost, kvůli které zemřely, protože už staletí se zde protínaly polské, ukrajinské, ruské, židovské a také německé vlivy a tedy i geny.

Příznačné bylo, že samotný Stepan Bandera se dostal po skončení 2. světové války tajně na Západ do Bavorska, ale teroristické aktivity UPA v SSSR byly definitivně potlačeny až v polovině padesátých let. Boje s banderovci, kteří se snažili projít a někdy i probít na Západ, probíhaly také v Polsku a v Československu. Ačkoliv u nás měli jediný zájem – dostat se k Američanům a utéct Rusům – byly proti nim nasazeny policejní pluky doplněné dobrovolníky, kteří je spíš honily po lesích, než že by s nimi opravdu bojovaly.