Anne Franková – Šibenik – zrušení výstavy…

26. Leden, 2017 – 14:19

Píše se rok 2017 a v mnohých částech Chorvatska pořád vládne zvrhlý pohled na minulost země, zvláště na vraždění Ustašovců. Ředitel střední technické školy v Šibeniku Josip Belamaričovič totiž zakázal výstavu o životě Anny Frankové proto, že na panelech jsou dokumenty o tom, že prý Ustašovci vraždili víc než jugoslávští partyzáni…

Napřed si však řekněme, kdo byla Anne Franková. Narodila ve Frankfurtu nad Mohanem v židovské rodině bankovního úředníka Otty Franka. Když jí bylo pět let, utekla i s rodiči před nacistickým režimem v Nizozemsku; celá rodina se v červenci 1942 ukryla v tajných místnostech amsterodamské kancelářské budovy firma Opekta založené otcem Ottou Frankem.

Zaměstnanci firmy jim tam nosili jídlo a všechno co potřebovali. Jen ti o nich věděli. Jednoho dne je však zatkli a odvezli do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Anna se sestrou Margot zemřeli asi 2 týdny před koncem druhé světové války. Přežil jen Otto Frank, který deník vydal. Protože Anne chtěla být spisovatelkou, dostala ke svým 13tým narozeninám deník a rozhodla se, že bude psát imaginární kamarádce, co jí trápí a naopak co ji dělá šťastnou. V deníku popisovala, jak „žili“ v úkrytu, co se tam dělo a jak to tam všechno probíhalo. Psala i o první lásce, problémy s matkou a podobně…  http://gloria.tv/media/YXzAeEg86os

„Máme strach a v našich tvářích se zračí napětí a zoufalství. Jak dlouho ještě budeme v této tíživé, čím dál drtivější atmosféře žít? Ať už se brzo něco stane. V nejhorším ať se střílí, ani to nemůže být horší než tato nejistota,“ zapsala si zoufalá Anne 26. května 1944. „Život v ilegalitě nebo ukrývání jsou teď tak obvyklé pojmy jako tátovy bačkory, které musely stát u kamen. Je obdivuhodné, jaká spousta lidí s nasazením vlastního života pomáhá jiným a zachraňuje je…“

Dnes jsem v šoku, že Anne Franková nesmí být prezentována, přestože její deník jako kniha vyšel poprvé v roce 1947 (česky prvně v 1956) a stala se literární událostí. Byla přeložena do více než 55 jazyků, prodalo se jí na 25 milionů výtisků a inspirovala řadu her a filmů. Dům na amsterodamské ulici Prinsengracht, kde se Anne s rodinou ukrývala, navštíví ročně kolem 800 tisíc lidí…

Při nezapomenutelných setkáních s Dr. Rajko Dolečkem jsem se dozvěděl něco z jeho vzpomínek z období, kdy žil v Srbsku a předzvěst toho, o čem nyní píši: … „Jedno odpoledne roku 1939 mě tatínek odvezl před naše velvyslanectví v Bělehradu. Naše elegantní velvyslanectví obléhaly snad tisíce lidí. Na můj dotaz mi tatínek odpověděl, že se v těchto dnech hlásí tisíce Srbů jako dobrovolníci, kteří půjdou bránit v československé armádě své české bratry proti hitlerovskému Německu. Udávalo se, že se v té době hlásilo kolem 50 tisíc Srbů v různých částech Jugoslávie, aby bojovali proti Němcům jako dobrovolníci v Čsl. armádě. Na četných mnohatisícových manifestacích pro Československo bylo základní heslo BRANIĆEMO ČEŠKU! ŽIVEO BENEŠ ! (Budeme bránit Čechy! Ať žije Beneš!)…

Během války v bývalé Jugoslávii počátkem 90. let jsem měl možnost mluvit ve Vela Luce s pobočníkem admirála chorvatského vojenského námořnictva Zoranem Pavlovičem, středoškolským profesorem ze Zagrebu, který dobrovolně narukoval do armády. “Nejhorší je, že mnohé důstojnické pozice v chorvatské armádě pořád ještě zastávají Srbové. Původně padl návrh, abychom jejich děti a ženy internovali a tím je přinutili k rezignaci. Tento krok se však zdál nehumánní a tak jsme Srby prostě vytlačili z armády i pohraniční oblasti Krajina a byl klid…”

Pak jsem několikrát navštívil většinu míst, kde se v rozpadající Jugoslávii bojovalo. Od Šibeniku, přes Zadar, ale též Srebrenicu, také Knin, Vukovar,  až po na jihu Dubrovník či na opačném konci Maslenicu. V Umagu jsem se setkal s posledním jugoslávským prezidentem Stipe Mesičem. Bylo to pro mě velmi zvláštní situace; byl jsem v zemi, v níž právě probíhala krutá válka; čekal jsem, že schůzka z prezidentem se odehraje někde v hotelu, který bude strážen vojáky. Obdobně jako v Litvě, kde jsem rok před tím uskutečnil rozhovor s tamním prezidentem Vytautasem Lansbergisem; ve vilniuském parlamentu obehnaném betonovými zátarasy…

Omyl, žádná válečná autenticita; zavolali, že se máme sejít na tenisových kurtech v Umagu. V rozhovoru, který mi v rychlosti poskytl mezi jednotlivými sety i s raketou v ruce, mimo jiné řekl: “Kdy skončí válka? Až rozhodnou Američané a rozdělí peníze, které patří Chorvatům, Slovincům, Černohorcům a Srbům. Jako v každém jiném rozvodu. A Ustašovci…?“

Poslední prezident Jugoslávie Stipe Mesič v Umagu… Snímek Břetislav Olšer

Pan prezident ani nemusel přemýšlet: „Nepříjemná minulost Chorvatska, ale dnes už nejsou nebezpeční. Kdo z nich přežil, je už starý a neškodný. Horší je, že mnohé důstojnické pozice v chorvatské armádě pořád ještě zastávají Srbové… Možná je budeme internovat, aby se vzdali svých funkcí kvůli svým ženám a dětem…” Připomnělo mi to černou anekdotu, kdy mladík, co brutálně zabil své vlastní rodiče, požaduje od soudu shovívavost, jelikož je přece opuštěný sirotek…

Zvedá se mi tlak zvláště při vzpomínce na Jasenovac – největší vyhlazovací koncentrák v Chorvatsku, který byl během druhé světové války třetí “nejproduktivnější” tábor po Auschwitzu a Treblince. Byl jsem ve všech třech. Jednalo se o komplex, rozprostírajících se na ploše přes 240 kilometrů čtverečních. V noci 29. srpna 1942 Ustašovci podřízli hrdla 1 360 vězňům. Používali řeznické nože, zvané “srbosjek” nebo „podřezávač Srbů“. Bylo uspořádáno klání; vítěz soutěže byl nazván “králem podřezávání hrdla”. Odměnami byly zlaté hodinky, smažené sele a sud vína… Utrpení Srbů však neustalo…

Když v září 1918 nastal průlomu Soluňské fronty a srbská vojska osvobodila Bělehrad, napsal tehdejší ministr zahraničí USA Robert Lansing: …”Když se budou psát dějiny této války, nejslavnější kapitola těch dějin bude mít nápis: SRBSKO. Srbská armáda vykonala divy udatenství a srbský národ vytrpěl neuvěřitelná strádání. A tato obětavost a vytrvalost nemohou zůstat nepovšimnuty – je nutné je odměnit…“ Ne ale tak, jak je zrádně „odměnily“ USA, Veliká Británie, Francie – prostě Západ a NATO – koncem 20. a začátkem 21.století.

Nezávislý stát Chorvatsko byl ve skutečnosti jen vazalem nacistického Německa – Foto: Licence Public domain CC0

Předtím, než se Alexandr I. stal samovládcem, byl Pavelić poslancem Skupštiny (parlamentu) za nacionalistickou Stranu práva. V onom roce 1929 Pavelić volil emigraci do bulharské metropole Sofie a o rok později za jeho přispění vzniká v Itálii hnutí Ustaša (pomsta). Nejednalo se o nic jiného, než o teroristickou organizaci. V roce 1933 se Ustaša pokusila vylodit na jugoslávském pobřeží, pravidelná armáda je však odrazila. Ustašovci si spravili chuť o rok později, když v Marseilles spáchali atentát na Alexandra I. Další obětí se stal i francouzský ministr zahraničí Louis Barthou (1862–1934), který prosazoval francouzské spojenectví s Československem… http://epochaplus.cz/?p=15883

Hitler a Pavelić.

 V roce 1941 Jugoslávie přistupuje na přímé politické spojenectví s Hitlerem. To ovšem vyvolává rozsáhlé nepokoje a regent princ Pavel, který k paktu přistoupil, je nucen odstoupit. Armáda provedla převrat a hodlala provádět politiku neutrality, což byla v té době poněkud naivní představa. Bělehrad ujistil Berlín, že změna vlády není namířena proti němu, leč Hitler odmítal přistoupit na to, že by si Jugoslávie mohla dělat vlastní politiku. Odpověď nacistů však byla rychlá a zdrcující. Jugoslávská armáda vyzbrojená především zbraněmi československé výroby byla vnitřně zcela rozleptána. Chorvaté masově dezertovali, když se dozvěděli, že jim Hitler dovolí mít svůj vlastní stát. Režim však ovládal jen asi dvě třetiny země. Proti ustašovcům vystupovali především komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Tita (1892–1980)…

Šlo o ty samé partyzány, kteří v první polovině roku 1944 slavili Titovi partyzáni značné úspěchy jak doma, tak v zahraničí. Jejich největším spojencem se stala Velká Británie, která poskytovala jugoslávským partyzánům značnou pomoc; 22. února 1944 pronesl Churchill před britským parlamentem projev k situaci v Jugoslávii. Velmi kladně v něm zhodnotil Titovo hnutí a označil ho za jediného představitele jugoslávského odboje: „Partyzáni maršála Tita jsou ovšem jediní lidé, kteří nyní (v Jugoslávii) vedou nějaký účinný boj proti Němcům.

V Jugoslávii se nacházela německá skupina armád „F“, které velel polní maršál Maxmilián von Weichs (pod jeho velení spadala i skupina armád „H“ soustředěná ve Středomoří a Řecku), čítající počátkem září 1944 22 divizí o síle 270 000 mužů, z nichž bylo více než polovina soustředěná v Srbsku. Ve Vojvodině bylo soustředěno 30 000 Maďarů ve 3 divizích a v Makedonii a Srbsku 100 000 Bulharů v 6 divizích. V Makedonii bylo 8000 četníků a příslušníků milice, v Srbsku 70 000 četníků, milicí a příslušníků Ruského ochranného sboru, v Černé Hoře, Sandžaku a Hercegovině 7000 četníků a v „Nezávislém státu Chorvatsko“ na 55 000 domobranců, ustašovců, četníků a milicí. Celkem měli Němci a jejich spojenci v Jugoslávii asi 540 000 vojáků…

Během 2. sv. války padlo v  Jugoslávii na půl milionů vojáků, celkem bylo více než milion obětí; ví o tom a zrůdách z Ustaše ředitel střední technické školy v Šibeniku Josip Belamaričovič, jenž zakázal výstavu o životě Anny Frankové jen proto, že na panelech jsou dokumenty o tom, že prý Ustašovci vraždili víc než jugoslávští partyzáni…

Inu, není ani dnes vhodné si účelově zaměňovat důsledek za příčinu, kterou byl i fakt, že v noci 29. srpna 1942 Ustašovci podřízli hrdla 1 360 vězňům. Používali řeznické nože, zvané “srbosjek” nebo „podřezávač Srbů“. Bylo uspořádáno klání; vítěz soutěže byl nazván “králem podřezávání hrdla”. Odměnami byly zlaté hodinky, smažené sele a sud vína… http://www.rukojmi.cz/clanky/1609-prof-mudr-rajko-dolecek-drsc-po-bombardovani-srbska-jsem-prestal-byt-priznivcem-zapadu

http://www.rukojmi.cz/clanky/1358-havel-mravni-rad-musi-byt-vychodiskem-nalety-nato-na-srbsko-jsou-ale-vylucne-humanitarni

http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/1817-soud-v-haagu-nepotrestal-mirumilovne-muslimy-za-vrazdy-znasilnovani-a-nelidske-zachazeni-s-civilisty-svoji-zemi-branici-srbove-dostali-mnohalete-tresty-a-dozivoti

Albánci zdravé Srby zabili a jejich orgány prodali překupníkům…?

Popraviště aneb Zpověď volyňského Čecha; vraždění pokračuje…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *