Sebeupálení je nejbolestivější sebevražda; nepředstavitelné utrpení a velmi těžký konec. Jako by lidé, kteří se pro tento druh smrti rozhodli, dávali najevo, že chtějí všem lidem vzkázat, jak je jim náprava věcí veřejných nadevše a stojí i za kruté utrpení. Ne jako zbabělí sebevražední muslimští atentátníci, co chtějí na své cestě za mučednictvím do čtvrtého ráje zabít židovské děti ve školním autobuse a mít do jediné vteřiny vše pozemské za sebou.

Palestinští sebevražední atentátníci se také zabíjejí na protest proti okupaci Palestiny židovským státem…

Psychiatři se snaží studovali osoby, které se upálily. Jedním z nich byl mj.  Swaran Singh z univerzitní nemocnice v Nottinghamu. Ten studoval „altruistické sebevraždy“ 12 mužů a 10 žen, k nimž došlo v Indii v roce 1990. Devět těchto osob se upálilo a ostatní dobrovolně požili jed jako protest proti vládnímu rozhodnutí rozšířit kvóty na univerzitní studium pro lidi z nižších kast… V Británii se v roce 1993 upálil před britským parlamentem již zmiňovaný Graham Bamford, osmačtyřicetiletý bývalý dopravce – podnikatel, na protest proti hrůzám v Bosně. O tři roky později se upálil na schodech baziliky svatého Petra v Římě jeden italský homosexuál na protest proti diskriminaci gayů.

Dne 6. července 1415 byl Jan Hus v Kostnici upálen… Boží služebník z Kaple Betlémské byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, reformátor, kazatel a Mistr na pražské univerzitě. Z duše se mu protivila okázalost kněžského života v mamonu a pýše, kázal o tom a se zlou se potázal. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a v roce 1411 jej exkomunikovala. Pražská teologická fakulta ho navíc odsoudila jako bludaře, vytýkala mu jeho názory v nauce o svátostech a svatých a odpustkách. Vadilo též, že se vzpíral autoritě církve, proti níž stavil osobní výklad Písma svatého a byl vzpurný také vůči papeži, biskupům a kněžím.

Kdyby ale císař Zikmund kazatele Husa neodsoudil, spáchal by služebník Boží sám od sebe sebevraždu s přesvědčením, že tím protestuje proti mamonu a pýše katolické církve, aby upozornil svojí mučednickou smrtí na tyto nepravosti? Měl by v sobě tolik vnitřní síly a odhodlání, aby se sám na protest upálil?

A jak to bylo se smrtí mnicha v Saigonu? V předvečer 11. června 1963 usedl šestašedesátiletý buddhistický mnich Thích Quang Duc do pozice lotosového květu k pravidelné modlitbě. Tehdy už dobře věděl, že se ten večer je jeho poslední. Poté se náhle pohnul, ze záhybu roucha vytáhl sirky a jednou škrtl. Ruku pak volně spustil do klína a během několika vteřin vzplanul. Lidé, kteří jeho počínání viděli, později uvedli, že se ani nepohnul, a dokud mu kouř nevnikl do plic, stále se modlil.

Upálení vietnamského budhistického mnicha na ulici v Saigonu. (11. června 1963)

Přihlížel i americký fotograf Malcolm Browne. Šokovaný okamžitě několikrát stiskl spoušť a fotografie klidně sedícího muže, živé pochodně, záhy obletěly celý svět. Všude vyvolaly rozhořčení, především v Americe, která do té doby režim autoritářského a silně pro katolického prezidenta Diema podporovala. Obrázek se stal symbolem utrpení buddhistů ve Vietnamu a Ducovo počínání v následujících týdnech inspirovalo mnoho dalších mnichů.

Cítili, že je třeba, aby svým mučednictvím upozornili na bezpráví, kterým trpěli vyznavači buddhistické víry v nedávno zřízeném Jižním Vietnamu. Zemi už takřka osm let ovládal člen vietnamské katolické menšiny a korupčník Ngo Dinh Diem. Po odchodu francouzských kolonizátorů a rozdělení Vietnamu na sever a jih se v roce 1955 stal prvním prezidentem Jižního Vietnamu, jejž podporovaly USA, které později vedly deset let děsivou válku se Severním Vietnamem.

V dnešním Ho Či Minově Městě každý zná místo, kde se Thích Quang Duc se stoickým klidem v sedě upálil. Stál jsem v Saigonu na tom místě a bylo mi zvláštně… Podle odhadů ve státě vyznávalo buddhismus až 90 procent lidí, to ale neměnilo nic na tom, že aktivní buddhisté byli perzekvováni. Jihovietnamský režim pod taktovkou US Army je většinou označil nálepkou komunistických štváčů, takže často skončili v žaláři.

Tvrdé postupy proti buddhistům vyvrcholily, když někteří chtěli oslavit jeden z nejvýznamnějších buddhistických svátků Vesak – oslavu zrození Gautamy Buddhy. Devět mnichů tuto provokaci proti režimu zaplatilo svým životem. Prosím, uvědomte si, že nešlo o perzekuci Čínou pro vyvěšování tibetských vlajek, ale nekomunistickým Jižním Vietnamem  za vyvěšování náboženských vlajek na pagody… Škoda, že mezi nimi nebyl Kalousek…

Sebeupálení Jana Palacha spustilo v tehdejším Československu úplnou vlnu podobných sebevražd. Od jeho smrti v lednu 1969 do dubna téhož roku se u nás upálilo dalších dvacet devět lidí, kteří se k Palachovi hlásili. Politické důvody však měl jenom Jan Zajíc. Lékaři tehdy mluvili o “epidemii”. Brutální vrah Josef Mašín si však servítky ani dnes nebere. Tvrdí, že Jan Palach byl „popsán ve dnech předcházejících jeho činu jako člověk trpící depresí. Deprese není normální stav. Byl to čin psychicky nemocného člověka… “

Nalijme si čistého vína; Josefu Mašínovi byl, je a bude Jan Palach vždycky ukradený. Pouze využívá všeho, co by ho mohlo přimět plivnout si na Čechy, do jejichž země se bojí vrátit. Ne proto, že by ho svým protimašínovským postojem urazili, ale protože má strach, jak by se díval do očí těm, kterým zavraždil jejich nejbližší. A i kdyby byl Palach cvok na entou, nikdy by nedosahoval úrovně psychopata Mašína, šmrncnutého sociopatem…¨Ani kdybych nemohl přijít Palachovi na jméno, nikdy bych si nedovolil tvrdit o něm, že byl zbabělec, což klidně mohu říct o Mašínech. A nejen já…