Miloš Havel, homosexuál a kolaborant…?

21. Prosinec, 2016 – 1:47

Miloš Havel se narodil 3. listopadu 1899 jako mladší ze dvou synů majitele stavební firmy Václava Havla. Jelikož se Havlovi léta podíleli na hospodářském vedení Národního divadla, měli úzké styky s řadou osobností kulturního života. Miloš Havel se stal dokonce na čas členem Národní obce fašistické. Havlové v té době vlastnili pět pražských kin a založili filmovou produkční společnost Lucernafilm, v jejímžvedení Miloš seděl od devatenácti let.

  V roce 1934 byla rozpoutána kampaň proti výrobnímu monopolu společnosti A-B a proněmecké orientaci jejího vedení, protože Havel upřednostňoval německé firmy, s nimiž měl – stejně jako se zástupci Říšské filmové komory a německého ministerstva propagandy – výborné kontakty. To ale nebránilo Němcům, aby Miloše Havla po okupaci o ateliéry připravili. Už 16. března 1939 patolízalsky informoval Němce o rezignaci svých židovských ředitelů Levoslava Reichla a Osvalda Koska a o propuštění židovských režisérů Jiřího Weisse a Waltra Schorsche. Marně. Ztratil sice ve firmě majoritu, ale přesto byl za své akciové podíly finančně odškodněn.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí“. V roce 1940 totiž navezli na Barrandov Němci zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Nacisté vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit.

Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů. Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…)

(Joseph Goebbels své komplexy tělesně postiženého člověka neléčil jen “řešením” židovské otázky, ale vytrvalým úsilím o přízeň krásných žen. Úspěšně usiloval o přízeň české herečky Lídy Baarové, která v té době žila s Gustavem Frölichem. Goebbels v té době zval Baarovou, uchvácenou jeho mocí, na nejrůznější společenské události. Pozval ji také do své vily v Bogensee, kde jí vyznal lásku…)

Pamětníci často připomínají Havlovu homosexualitu. Miloš o ženy moc nestál. Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale „spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit. V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám londýnské vysílání poslouchal.

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli „rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni“. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo „vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil“. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, „úkoly však řádně neplnil“. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“

Inu, Na Kloboučku to začal geolog a skončil zachránce českého filmu, pragmatický kolaborant s růžovým šátečkem kolem krku…

 

 

 

 

 

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *