EET – pohřeb svobodného podnikání, nebo funus svobodné zlodějny…?

7. Prosinec, 2016 – 16:09

Dnešní povídání bude o elektronické evidenci tržeb a na první pohled o jen zdánlivě nesouvisejících izraelských komunách zvaných kibucy. Napřed ale možná patetický úvod; jsem člověk bohabojný a šťastný proto, že jsem nikdy neměl auto ani chatu či bankovní účet; peníze jsou pro mě jako ponožky; stejně smrdí, stejně rychle se dají vyprat a stejně tak brání krevním u oběhu. Na rozdíl od psychopatů pražské kavárny a podvodných havloidů si můžu s čistým svědomím opakovat Masarykovo rčení: „Nebát se nekrást…“

Právě jsem se dozvěděl, že číšníci a kuchaři si zvýšili své příjmy o sedm pro cent, na rozdíl od havířů, jimž zbyl jen oči pro pláč. Kdo z nich nepodváděl a kdo ano? Mám známého, co má už čtvrt století hospodu a tvrdí, že EET je pohřbem svobodného podnikán; tvrdí, že bez EET mohl nakoupit pár kilo masa, udělat z nich o padesát porcí řízků víc, jelikož klient na nějaké to deko nehledí, k tomu ještě navíc ze zbytků masa, šlach a kostí udělal navíc stovku polívek… Koupil  též pár 50litrových sudů s pivem a načepoval z jednoho místo stovky piv o třicet víc… To byl ten pravý tržní mechanismu…

A v tom je zakopaný pes snahy Andreje Babiše, který sice není politik, ale dokonale rozumí podnikání. takže ví, jak čelit zlodějnám, proto zavedl elektronickou evidenci tržeb, s níž jsme už byli v Evropě na jednom z posledních míst… Proč? Počty jsou to opravdu kupecké; není to tak dávno, kdy zaměstnanci odvedli ročně na dani z příjmu fyzických osob 105 mld. Kč, tedy o cca 104 miliardy víc než OVSČ, pro které platilo, že daně měli o 94% nižší než zaměstnanci, sociální pojištění o 70% nižší a zdravotní pojištění o 55% nižší…

Shrnuto a podrženo, jestliže OSVČ konzumují stejné veřejné služby jako zaměstnanci, jestliže chtějí podobné důchody jako zaměstnanci, jestliže chtějí stejnou zdravotní péči jako zaměstnanci, měly by platit zhruba stejné daně jako zaměstnanci a zhruba stejné zdravotní a sociální pojištění jako zaměstnanci…. Resumé:  Babišův Agrofert ovládá více než 230 společností zejména v Česku a na Slovensku, jejich tržby při počtu zaměstnanců přes 28 tisíc dosáhly v roce 2012 téměř 132,5 miliard Kč; jeho firmy za poslední roky odvedly do rozpočtu 19,6 miliardy korun a na dotacích však dostaly jen 1,9 miliardy, tedy desetinu, jako fyzická osoba navíc Babiš odvedl za posledních pět let 214,7 milionu korun…

Vzpomněl jsem si na jinou komunitu, v níž se v rámci lidské přirozenosti nekradlo. Měli jediné parametry své existence: Společná práce, společný život, žádné výplaty, pouze kapesné. Ovšem také žádná kriminalita, bezdomovci či nezaměstnaní. A bez alkoholu a drog… Utopie? Omyl, to vše bylo realizováno v izraelských kibucech, kde měli jediný zájem – vytvořit svůj prosperující stát, který vnikl hlasováním VS OSN v roce 1947, když byla rozdělena Palestina na arabský a židovskou domovinu, na kterou ale zbylo jen asi 21 tisíc kilometrů čtverečních bažin a pouští….

Pozor miny: Další z rizik života kibucníků…

V čem se situace kibuců podobala dnešní EET? V Masarykovu heslu: „Nebát se nekrást!!“ A to chybí mnoha dnešním českým živnostníkům; poctivost a upřímná snaha nepodvádět, přičemž se už sami utvrzují ve filozofii, že oni přece nekradou, jen prostě lidově „po našemu“ obchodují…. Krade se však už několik generací, a to nejen u nás a na všech úrovních, kde je nutné odvádět daně, proto se po celé Evropě rozbíhá elektronická evidence tržeb, aby se prostě nedalo fixlovat jako kdysi.

Jen jedna země měla kdysi své obyvatele z toho poctivého těsta; byl to novodobý Izrael a jeho odhodlaní vlastenci pracující a žijící v komunách zvaných kibucy. Konečně měli zase svoji domovinu, za kterou zaplatili daní nejvyšší – šesti miliony umučených židů během holocaustu… Neměli peníze, jen své ruce a chuť vybudovat nové hospodářství a tomu dobrovolně podřídili svůj život…

Když zapadá slunce nad Hachotrimem…

Všechno v kibucech bylo společné, místo výplat dostávali kapesné a ocitali se na rozpisech služeb ve společných stravovacích zařízeních. Takže i na kibucníka, který byl šéfem významného podniku třeba v Haifě, přišla řada a musel minimálně jednou týdně do veřejné kuchyně, obléct si tam zástěru a škrábat brambory, rozdávat jídlo nebo umývat nádobí či podlahu v jídelně. Své si u kuchyňských dřezů odpracovali i čeští Židé, kteří se před více než půl stoletím přistěhovali do Izraele a stali se kibucníky.

Za třemi z nich jsem ne tak dávno přijel do izraelské komuny Hachotrim nedaleko Haify. David Raz ze Znojma žil v Izraeli přes sedmdesát let, o něco později se vystěhovali do Izraele i Milan Maršík z Prahy a Fredy Wurzel z Ostravy. „Přišli jsme do nevlídného úhoru, postavili strážní věž, kolem ní stany a začali žít,” smál se David Raz a kroutil sám na sebou nedůvěřivě hlavou. „Dřeli jsme, aby se nám něco urodilo a my měli co jíst. Nechápu, jak jsme tu bídu vydrželi…”

Milan Maršík ve společné žehlírně kibucu Hachotrim…

“Naše děti se už narodily do kibucu. Ty si život v něm na rozdíl od nás nevybraly. Jen měly možnost tady zůstat nebo jít jinam. Pokud zůstaly, tak většinou z pohodlnosti. Měly tady mnohem snadnější, byť také skromnější podmínky pro život,” přiznal Fredy Wurzel, narozený v roce 1928 v jednom z domů na ostravské Sokolské ulici.

“Kdysi žila v kibucech drobotina odděleně. Ráno jsme šli do práce, naše ratolesti byly v dětském domově, kde i přespávaly. Když jsme se vrátili odpoledne domů, ve čtyři hodiny za námi děti přišly, byly s námi až do osmi večer a na noc šly zase mezi ostatní děti. Mohli jsme je uložit ke spánku, říct jim pohádku,” objasňoval mi ten zvláštní systém výchovy Milan Maršík. Přežil Terezín, Osvětim i opravy německých vagónů v Gliwicích. V Židovské obci začal pomáhat s organizací vystěhovávání Židů do Izraele. Nakonec se i jako položid vystěhoval s nimi a pro něho i jeho rodinu a děti se stal kibuc Hachotrim osudem.

“V dětských domovech pracovaly kvalifikované pečovatelky, které to s dětmi uměly možná lépe než jejich matky. Těm byla umožněna každé dopoledne tzv. hodina lásky. Když měly mámy své děti moc malé, mohly chodit do domova se s nimi pomazlit. Vždycky ráno mezi desátou a jedenáctou,” popisuje Fredy systém, který byl pro mě zcela nepochopitelný. Poslouchal jsem vyprávění svých hostitelů a šel mi mráz po zádech z toho na první pohled citového odcizení, které podle mne muselo nastat touto oddělenou výchovou.

Jedna z hachotrimských manufaktur…

“V domovech byly i noční služby, pečovatelky děti hlídaly, šly je utišit, když se třeba rozplakaly. Děti z těchto domovů byly otužilejší, skoro nemarodily. Byty se proto stavěly menší, bez dětských pokojů a tedy levněji. Rodiče tak měli možnost si víc odpočinout, vzdělávat se, číst si nebo jít do divadla, čehož jsme dost využívali a potom také odváděli víc práce. Hospody nebyly, alkohol se zde nikdy nepil,” říká Milan Maršík a je vidět, že ho to nemrzí.

“Byla to sice sparťanská výchova, ale moc prospěšná. My jako rodiče jsme neměli zaměstnání, kde se dělalo osm hodin a padla. Všichni jsme dělali všechno, co bylo zapotřebí. Někdy až do noci. Ve velmi špatných klimatických podmínkách. Bylo třeba si také odpočinout, aby se udělalo vše pro udržení kibucu. Vlastně, o které děti jinde na světě bylo tak dobře postaráno od rána do rána a den co den jako během oddělené výchovy v kibucech. A všechno zadarmo. Rodiče nemuseli platit jejich ubytování, stravu ani vychovatelky,” argumentuje.

“Ve vašich městech sice máte děti doma u sebe, ale stejně se o ně mnoho rodičů nestará, další toho příliš nevědí, kde a jak tráví svůj volný čas. Přes den jsou ve škole, potom někde na ulici, večer na diskotékách. Rodiče neví, co dělají, kolik vypijí alkoholu a vykouří marihuany, jestli někde nevykrádají auta nebo je někdo nepřepadne, neoloupí a neznásilní. Nic z toho ty naše děti neznaly, z ničeho takového jsme jako rodiče nemuseli mít obavy.”

Skromné domky jsou v kibucech běžné…

“Všechno tady od začátku bylo společné. Platy neexistovaly. Každý člen komuny dostával roční rozpočet, resp. kapesné. Jeho výše byla určena podle toho, zda žil sám, nebo s manželkou a dětmi,” počítal. “Z toho jsme museli vyjít. Z těchto peněz jsme si platili také snídaně, oběd i večeře, dále elektřinu a plyn. Voda a byt byl zdarma. Z této částky jsem si musel našetřit také na cestu do zahraničí, na auto. Na všechny tyto věci jsem měl asi osmnáct tisíc šekelů, tedy zhruba tisíc pět set na měsíc.”

Zbylo jen poetické vzpomínání, když bylo sklizeno a ze sýpek kynulo pomyšlení. Pluhy znovu zarytě linkovaly zem, hospodář už četl mezi řádky. Snil o příští bohaté úrodě. A počítal, kolik vody musí spotřebovat, aby plody uzrály. Kolik ho to bude stát šekelů, když překročí stejně jako v jiných izraelských osadách svůj vodní limit. Čas otočil list, stromům bylo zas o léto víc. A rána byla jako na trní. V očekávání nové mízy, živitelky nových plodů…

Možná ne každý pochopí, proč jsem vyprávěl o kibucech v souvislosti se zavedením EET v Česku; důvod však byl zcela prozaický; existují totiž též kibucníci, kteří dokázali naplnit heslo T. G. Masaryka „Nebát se nekrást“; co se nebáli ani v nacistických koncentrácích. Nekrást pro ně proto bylo samozřejmostí, na rozdíl od výše zmíněných mnohých živnostníků, co kradou, kde se dá a jen se ohánějí svobodou podnikání, nebo spíš anarchií ve svém kšeftování. Od kibucníků se liší v tom, že postrádají na rozdíl od ních srdce, duši, odvahu, obětavost a čest… Nenažranou svini od plného koryta zkrátka neodeženeš, ani kdyby mlaskala…

V roce 1927 navštívil československou kolonii Bet Alfa president Tomáš Garrigue Masaryk. Zajímal se o uvádění komunismu do praxe, o úspěchy v chovu krav a koní a vyjádřil potěšení nad tím, jak dobře vypadaly děti v dětském domě. Dnes je zde Kfar Masaryk – „Masarykova vesnice“…  V rámci svého masarykanismu, když byl v roce 1990 na oficiální návštěvě Izraele, napsal prezident Václav Havel do kroniky kibucu T.G. Masaryka: „Obdivujeme všechno, co jste tu udělali. Začínali jste z ničeho a jste na tom líp než my doma.“

Inu, kdoví, co by Václav Havel říkal na EET a jestli by ho jako jeho partička z pražské kavárny nazýval „koncentrákem“, zvláště když si pokrytecky upravil heslo Masarykem zavedené husitské „Pravda vítězí“ z prezdenstké vlajky v „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí…“

Snímky Břetislav Olšer (5)

http://www.rukojmi.cz/clanky/2464-trest-pro-babise-za-to-ze-je-uspesny-a-jeho-firmy-za-par-let-odvedly-do-statniho-rozpoctu-19-6-miliardy-korun-a-na-dotacich-dostaly-jen-1-9-miliardy-tedy-desetinu-presto-zarlivy-kalousek-dsti-ohen-a-siru

V islamistické propagandě jasně platí zvrhlé heslo: Žádné mrtvé děcko nesmí přijít nazmar

Click here: Israel

http://www.youtube.com/watch?v=QxaDmAyt84g&feature=player_embedded

http://www.youtube.com/watch?v=70Oqo_wmuGo&feature=channel

http://vit.blog.idnes.cz/c/381130/Kde-se-vzali-Palestinci.html

http://www.youtube.com/embed/RtgbvotqVFE?rel=0

John Kerry–profesionální “kazisvět”; na co sáhne, z toho je fiasko

Kdyby šlo o muslimy, napsal bych: Dva kohouti na jednom smetišti…

Islám není mírumilovný a říkejte mi stokrát, že jsem islamofob…

http://www.youtube.com/watch?v=o37GHxeRqGA&feature=player_embedded

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *