Černobyl – sarkofág

1. Prosinec, 2016 – 14:36

Včera byl zasunut nový sarkofág nad reaktor č. 4 v AE Černobyl, přičemž byly uváděny tisíce obětí radiace, byť za tři měsíce po katastrofě ve Fukušimě bylo do Ticho oceánu vyvržených tolik radioaktivních látek, že převýšily černobylskou katastrofu. Navíc množství radiace udávané Japonci je ve skutečnosti ještě vyšší; stačilo pouhých za pět let a radioaktivní je celý Tichý oceán…

Novinářští nýmandi Štětina a Procházková tak v Kyjevě jásají nad novou kovovou kopulí v odstavené jaderné elektrárně v Černobylu, která konečně zakryla havarovaný čtvrtý reaktor RBMK (reaktor bolšoj mošnosti kanalnyj). Nový sarkofág by měl vydržet nejmíň sto let a měl by zabezpečit, že do atmosféry nebudou unikat radioaktivní látky ze starého sarkofágu z roku 1986. Dnes gigantická konstrukce, váží více než 36 tisíc tun, dlouhá 162 metrů a vysoká 108 metrů, čímž by hravě zakryla i pařížský stadion Stade de France, anebo newyorskou sochu Svobody.

Paradoxně i tuto sochu mají na svědomí Francouzi; darovali ji New Yorku v roce 1886 při příležitosti 100. výročí vyhlášení nezávislosti USA. Černobylská čepice sarkofágu, která je dílem francouzského konsorcia Novarka, je vyprojektována tak, aby vydržela zemětřesení o síle šesti stupňů Richterovy škály, přežila tornádo kategorie tři a zvládala teploty od +45 °C po -43 °C. Stěny jsou dvojité, aby mezera mezi vnitřním a vnějším pláštěm regulovala teplotu a vlhkost vzduchu, mimořádně složitý systém ventilace má zaručit, že radioaktivní popel zůstane uvnitř stěn krytu. Původní sarkofág, který byl vybudován krátce po havárii v roce 1986, již není hermetický. http://fishki.net/2151201-jeto-byl-udivitelynyj-podvig-inzhenerov-samaja-bolyshaja-iz-kogda-libo-postroennyh-peredvizhnyh-nazemnyh-konstrukcij-nakryla-chetvert-jenergoblok-chernobylyskoj-ajes.html

Mezitím ale Fukušima dál pokračuje s vypouštěním do Tichého oceánu děsivých 300 tun radioaktivního odpadu každý den. Zamořování oceánu tak bude trvat neomezeně dlouho, netěsnost totiž nelze odstranit.  Z důvodu extrémně vysokých teplot se do AE nedostanou lidé, ani roboti.  V západní Kanaděvědci zaznamenali nárůst hodnoty záření o 300 procent.

Podle jejich údajů, úroveň radiace v Tichém oceánu roste každým rokem. Proč mlčí hlavní média? Možná, že důvod spočívá v tom, že USA a Kanadské úřady zakázaly svým občanům mluvit o Fukušima, aby „lidé, nepropadli panice?“ V americkém státě Oregon začaly mořské hvězdice ztrácet nohy a pak se zcela rozpadat, když i tuto oblast v roce 2013 dosáhlo záření. Nyní hvězdice umírají v rekordních objemech, čímž ohrožují celý oceánský ekosystém regionu, ryby v Kanadě začaly krvácet ze žáber, úst a očí. V roce 2014 radiace na plážích Kalifornie vzrostla o 500 procent.

Která z jaderných katastrof je nejnebezpečnější v dějinách lidstva? Většina lidí bude díl tvrdit lež zvanou „Černobyl“, přitom v roce 2011 „zemětřesení“ vyvolalo tsunami, které způsobilo zhroucení reaktorů v jaderné elektrárně společnost TEPCO v japonském městě Fukušima. Roztavily se tři reaktory firmy TEPCO, následkem čehož nastal únik radiace do vody, největší v historii lidstva. Pouze za tři měsíce po katastrofě do Ticho oceánu bylo vyvržených tolik radioaktivních a chemických látek, že převýšily objem emisí během černobylské katastrofy.

 Mapa zatížení radioaktivním zářením z AE Fukušima…

Nicméně reálné údaje mohou být mnohem vyšší, protože několik vědců za poslední roky dokázalo, že množství udávané Japonci neodpovídá skutečnosti. Je zajímavé, že TEPCO je dceřinou společností General Electric (GE) – jedna z největších společností na světě, která má významnou kontrolu nad médii i nad politikou. Mohlo by to vysvětlit nedostatek informací o katastrofě v Fukušimě, které jsme svědky v posledních pěti letech?

To však není nic proti faktu, že vyšla postupně série článků o černobylské havárii, ale nikde ani slovo o stejné katastrofě, která se odehrála v USA na ostrově Three Mile Island, když se tam roztavil rektor TMI-2. Když v březnu 1979 došlo k této katastrofě, Dana Drábová, hlavní český dráb přes atomovou energetiku, poznamenala, že „skutečný rozsah destrukce jaderného reaktoru TMI-2 se podařilo ověřit až v roce 1982, kdy úroveň radiace poklesla natolik, aby dálkově ovládaná kamera mohla zobrazit stav reaktoru po havárii; reaktor TMI-2 se z hlediska stavu jaderného paliva a rozsahu poškození aktivní zóny příliš nelišil od původního rozsahu poškození aktivní zóny reaktoru v ukrajinském Černobylu, který havaroval v dubnu 1986…“ Viz. Blogrespekt.cz Miroslava Šuty z roku 2012…

Před rokem jsem napsal reportáž černobylské havárii a není od věci, si jí znovu připomenout. Měla jasné motto: Co je tedy pravda, co politické hrátky a co radiofóbie? Pravdou je, že černobylská elektrárna se nachází pouhých sedm kilometrů od běloruské hranice a sto km od ukrajinského hlavního města Kyjev a že byla uvedena do provozu v roce 1978, když osudový čtvrtý blok byl otevřen tři roky před havárií, v roce 1983. Pravda je rovněž, že tragédie zabila 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut a 40 vteřin na místě 31 lidí, z toho 28 zemřelo na následky silného ozáření, dalších 130 bylo zraněno a 134 vlivem radiace onemocnělo.

Pravda též je, že z okruhu „zóny smrti“ – asi 30 kilometrů kolem Černobylu – bylo během následujícího dne evakuováno přes 120 tisíc obyvatel, z nichž mnozí zemřeli v průběhu příštích let na následky radioaktivního ozáření. Hlavní inženýr Fomin a jeho zástupce Djatlov byli za nedodržení bezpečnostních předpisů odsouzeni k deseti letům vězení; došlo pod jejich vedením k selhání lidského faktoru, stejně tak se stalo na ostrově Three Mile Island. Stavitelé RBMK spěchali, aby splnili své socialistické závazky, jejich kolegové z USA také spěchali, ne však pro americký socialismus, ale aby si vydělali. Provozovatel elektrárny MetEd (Teaching and Training Resources for the Geoscience Community) nechal reaktor zkolaudovat už po třech měsících zkušebního provozu, přestože se během něho objevilo několik závad. Hlavní bylo ušetřit na daních přes sto milionů dolarů.

„Tak se přihodilo, že se zablokoval pojistný ventil, přestaly fungovat chladící čerpadla a reaktor se roztavil. Poté se ucpaly filtry ve větracích komínech a k nebi nekontrolovatelně unikaly radioaktivní plyny. A jelikož se společnosti MetEd „záhadně ztratily“ záznamy z měřících zařízení o průběhu havárie, nelze dodnes přesně vyhodnotit, kolik radioaktivních látek uniklo,“ tvrdí Dr. Ernest Sternglass, profesor radiologie na Pittsburgské univerzitě. „Lidé byli vystaveni mnohem vyšším dávkám, než je oficiálně uváděno,“ říká Dr. Bernd Franke, ředitel Institutu pro výzkum energie a životního prostředí, který prováděl rekonstrukci úniku radioizotopů.

„Teprve po dvou dnech mohly vládní úřady nařídit evakuaci tisíců těhotných žen a dětí. Spolu s nimi opustilo svá obydlí dalších 200 000 lidí, v té době však již byla největší část uniklé radioaktivity rozptýlena daleko za hranicemi evakuované oblasti. Podle našich studií zde počet úmrtí na rakovinu stoupl mnohonásobně proti federálnímu průměru…“

V roce 1985 se podařilo expertům dopravit dálkově ovládanou kameru až na dno reaktoru, kde objevila zatuhlou změť roztavených částí reaktoru a uranového paliva, která konzistencí připomínala ztuhlou sopečnou lávu. Koncem 80. let konečně mohly být zahájeny práce na dekontaminaci zamořeného areálu, které skončily v srpnu 1993… Napadá mě, proč novináři jezdí jen do Černobylu a ne též na břehy řeky Susquehanna u Harrisbergu, aby se zeptali potomků desítek farmářů, kteří zemřeli na leukémii či rakovinu ze zánětu štítné žlázy, jaké to tenkrát bylo, když umírali lidé a hynula stohlavá stáda dobytka. Aby si zjistili, kolik Pensylvánců trpí příčinami selhání Three Mile Island. Proč česká média tradičně připomínají jen Černobyl? Asi že je za humny na rozdíl od Pensylvánie…?

V roce 1992 bylo pro ukrajinské „zelené“ hlavním tématem uzavření AE Černobyl. Zúčastnil jsem se jejich demonstrace, jedním z protestujících byl také doktor matematických věd Vladimír Tichij z kyjevského Institutu jaderné fyziky, který mi dal k dispozici vzpomínky 34letého inženýra elektrotechniky Jurije Jurjeviče Badajeva. Před lety měl 26. dubna 1986 službu v černobylském velínu Skala: „Byl to mozek, zrak a sluch celé elektrárny. Počítač, který sám vykonával všechny nezbytné operace a propočty, jež dodával do řídícího centra. Když Skala vypadla, byl celý velín jen houfem slepých koťat…“

Než nastal výbuch reaktoru RBMK, byl Jurij na svém stanovišti asi třicet metrů od bloku č. 4. Pak se objevilo na počítači, že starší inženýr u řídícího panelu stiskl tlačítko úplné odstávky reaktoru. Za pár vteřin se ozvala jedna exploze, za ní druhá a s ní rachot. Zhaslo světlo, pak se zase rozsvítilo z náhradního zdroje. Počítač fungoval, ale museli ho zakrýt plachtami, protože se na něj ze stropu valila voda. „Když jsme otevřeli dveře vedoucí k reaktoru, neviděli jsme nic, jen spoustu páry, dýmu a prachu. Hnal jsem se obvyklou cestou, ale výtah byl v troskách, na schodišti se válely kusy železobetonových nosníků a popraskané nádrže, Ale hlavně tam nebylo světlo. Z devátého patra tryskala spousta vody. Zakrývali jsme počítač… A viděli jsme, jak už vynášejí na nosítkách jednoho z kamarádů…“

Hledal jsem na tyto otázky odpovědi a byl pro ně několikrát v Kyjevě i černobylské „zóně smrti“, hovořil jsem s lidmi z okolí Černobylu, s expertem Agentury pro atomovou energii se sídlem ve Vídni ing. Jiřím Beránkem, jenž vedl v běloruském Gomelu odborníky zkoumající vliv této atomové katastrofy na životní prostředí, přijal mě ministr životního prostředí Ukrajiny Jurij Ščerbak. Byl to rozšafný brýlatý sympaťák, který mi hned kromě rozhovoru nabídl za sedmdesát dolarů přelet vrtulníkem nad “kukaččím hnízdem” sarkofágu na černobylském reaktoru č. 4.

A radiace po havárii AE Černobyl nad Evropou…

“Kdysi jsem byl odhodlaným aktivistou Strany zelených a bojoval za zrušení Černobylu. Byl jsem dokonce jako lékař při zásahu přímo v elektrárně po havárii 26. dubna 1986. No a pak jsem se stal ministrem a brzy mi došlo, že být aktivistou je jedna věc a být ministrem věc druhá,” smál se ten bodrý chlapík, co napsal knihu Černobyl, v ukrajinské vládě to brzy prozíravě vzdal a stal se velvyslancem v Izraeli. „Jaderná energetika by měla tvořit skoro polovinu celkové energetické produkce Ukrajiny. Země chystá zprovoznit čtyři jaderné elektrárny s patnácti reaktory. V počtu reaktorů tak budeme na desátém místě na světě a pátí v Evropě…“

Zeptal jsem se ho též, jestli se daly okamžitě po explozi přehlédnout desítky houkajících požárních vozů z celé Ukrajiny, když všichni hovoří o tom, že havárie byla komunisty dlouho tajena…?

„Okamžitě po výbuchu se k elektrárně začaly sjíždět požární sbory z celé Kyjevské oblasti, v pohotovosti byly i vozy Čerkaské, Poltavské i Dněpropetrovské oblasti. Postupná evakuace města Pripjať, v němž žili zaměstnanci elektrárny, začala už pár hodin po explozi RBMK. Pravdou je, že se Moskva v prvních dnech snažila hrozivé údaje utajit, nicméně stejně se chovali i Američané v případu Three Mile Island. Informovali o výbuchu až za dva dny, kdy teprve vláda nařídila evakuaci více než 200 tisíc obyvatel,“ potvrdil mi Jurij Ščerbak. Tedy žádné trestuhodné zanedbání v informovanosti obyvatel Kyjeva, potažmo Ukrajiny. „O havárii v AE Černobyl se dnes ví každá podrobnost, o příčinách roztavení reaktoru na ostrově Three Mile Island a následném úniku radiace najdeme jen málo autentických záznamů,“ zněla odpověď.

Jak to opravdu bylo se zamlčováním černobylské havárie? Kdo o ní věděl a kdo ne? Pripjať, ve tři hodiny ráno, 26. dubna 1986; vypráví Ljubov Kovalevská: “Už jsme spali, když k nám vtrhla dívenka od sousedů – Teto Ljubo, všechny vzbuď, začíná evakuace. Rozsvítila jsem a už jsem slyšela kolem sebe dupot, někdo pláče, všichni jsou na nohou. Pak jsme se přesunuli na nádraží Janov, kde staví vlak na Černigov… Nakonec nás dali do autobusu do Poleského, pak dorazili dozimetristé a hlásili – botičky – zamořeno, kalhotky zamořeno, vlasy – zamořeno… Ulevilo se mi, když jsem maminku s dětmi vypravila na Sibiř…”

Kyjev se ihned, doslova pár hodin po havárii, změnil k nepoznání. Všem bylo jasné, co se děje. Ulice byly čisté jako nikdy, vymyté kropícími vozy, u vchodů do paneláků, úřadů a kostelů ležely mokré hadry, každý si poctivě čistil podrážky bot. A nikde žádné děti. Rodiče je odvezli mimo město, k příbuzným, do pionýrských táborů. Rostly fronty u Aeroflotu, na nádraží. Deseti rublová jízdenka do Moskvy stála na černém trhu desetkrát víc a v jednom kupé pro čtyři se tísnilo deset pasažérů. Už nešly na dračku finské pánské obleky a jugoslávské kožíšky, ale kufry, batohy a tašky, byl přísný zákaz prodeje mléka a mléčných výrobků, šťovíku, špenátu a salátu, kontrolou dozimetrů procházely mrkve, ředkvičky a brambory. To vše ze strachu z ozáření, i když radiace v Kyjevě nikdy nepřesáhla přípustnou normu.

Foto: ČTK

V Gomelu jsem měl možnost hovořit s ing. Jiřím Beránkem z Mezinárodní agentury pro atomovou energii se sídlem ve Vídni (MAAE), (předseda Českého jaderného fóra, který byl v roce 2005 po odstoupení Eduarda Gonzalese jednomyslně zvolen v elektronickém hlasování členů prezidentem FORATOMU), jenž nazval psychózu kolem černobylského neštěstí radiofobií: „Od šedesátých let dvacátého století, kdy začaly hromadné jaderné pokusy, stoupla radiace v zemské atmosféře na hodnoty srovnatelné s hodnotami některých zamořených oblastí v bezprostřední blízkosti Černobylu. Pro tento karcinogen naší planety se však dodnes nedělají žádná mimořádná opatření. V některých místech černobylské „zóny smrti“ byla radiace od jednoho do 40 curie na kilometr čtvereční. Zdraví škodí dlouhodobá radiace od 1,5 curie…“

Černobylská exploze vymrštila do ovzduší množství radioaktivních izotopů a rozvála je po celé Evropě, mnozí členové Greenpeace tvrdí, že to bylo až padesát tun smrtících škodlivin…

„Podle měření a průzkumů expertů Agentury pro atomovou energii se jedná o stovky kilogramů a ne o tuny! Nad Moravou, nejvíc nad Jesenickem, byl rozptýlen radioaktivní jód 131, jehož poločas rozpadu je pouhých osm dnů. Podle našich výpočtů se jednalo o množství asi třinácti gramů,“ konstatoval ing. Jiří Beránek.

Mluvilo se také o značném množství úmrtí v Bělorusku a Ukrajině následkem radioaktivního zamoření…?

„Tragédie zabila 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut a 40 vteřin na místě 31 lidí, z toho 28 zemřelo na následky silného ozáření, dalších 130 bylo zraněno a 134 vlivem radiace onemocnělo. Pokud se výrazně zvýšil počet vážných onemocnění, bylo to víc ze stresu, než z ozáření. Šlo o nemoci vysokého tlaku a infarkty. Nejhorší chorobou z radiace je leukémie, jejíž výskyt se povážlivě rozšířil. Také záněty štítné žlázy ovlivnil černobylský únik radioaktivních izotopů, hlavně jódu. Mnozí pacienti ale trpěli těmito příznaky už před havárií, teď se jejich stav sice zhoršil, ne však vlivem zamoření, ale proto, že dřív jezdili do lázní každý rok, nyní jednou za pět let…“

V čem byl hlavní problém reaktoru RBMK 1000?

„Jeho technický nedostatek byl v tzv. teplotním koeficientu reaktivity. Zjednodušeně řečeno, v určitém momentu místo toho, aby reaktor se vzrůstající teplotou zhasínal a jeho výkon klesal, naopak stoupal, což bylo provázeno silným nárůstem tlaku a následnou explozí. Po roztržení hlavního potrubí byl mnohatunový poklop hermetického prostoru tlakovou vlnou nadzvednut a tím došlo k úniku radioaktivity.“

Na tuto potíž se přišlo až po havárii?

„Právě že ne, vědělo se o ní už od začátku, a proto byl zavedený mimořádný režim. Ten trval příliš dlouho, až se v myslích pracovníků velínu SKALA zažil jako běžný režim, čímž jejich ostražitost ochabla a chybovali. Organizační opatření nikdy nevyřeší technický problém!“

O havárii v AE Černobyl se dnes ví každá podrobnost, o příčinách roztavení reaktoru na ostrově Three Mile Island a následném úniku radiace najdeme jen málo autentických záznamů. A jak černobylská tragédie zasáhla Moravu a Slezsko…?

“Na Ostravsku je radiace dlouhodobě dokonce vyšší, než třeba v okolí Temelína a Dukovan, ne však kvůli Černobylu, ale ze zdejší průmyslové a těžební činnosti,” potvrdili mi ostravští znalci, kteří mají na starost zabezpečovací zařízení v našich atomových elektrárnách. “Na nemoci z kouření zemřou ve světě v průměru dva tisíce lidí na jeden milión obyvatel za rok, radiace z atomových elektráren usmrtí za toto období v průměru jen desetinu člověka na milión obyvatel. Výroba elektrické energie z atomu patří k nejbezpečnějším činnostem…Takže ČT uváděných 125 tisíc mrtvých následkem havárie v Černobylu jsou velmi zavádějící informace…“

Řada „znalců“ příčin katastrofy AEČ je ve svém posuzování krajně neobjektivní. Jejich slova o dlouhém a záměrném tajení havárie sovětským režimem jsou tragikomická. Jak by asi bylo možné zatajit výbuch sopky uprostřed aglomerace, jakou byla černobylská oblast? Bylo snad možné přehlédnout, že den po explozi odjížděly z Kyjeva do Černobylu skoro všechny autobusy městské hromadné dopravy, aby pomohly při evakuaci obyvatel městečka Pripjať a dalších míst?

MUDr. Jurij Ščerbak mi zprostředkoval vyjádření, které řekl Nikolaj Andrejevič Volkozub, (54), starší letecký inspektor, pilot Kyjevského vojenského okruhu, vzdušný ostřelovač, plukovník Sovětské armády a mistr sportu ve vrtulníkovém létání. Popisuje to, co se stalo před čtvrt stoletím v Černobylu, popisuje situaci zapojení vrtulníků MI-8: …

„Pripjať byla 27. dubna 1986 už úplně prázdná. Zvláštní pohled. Rozběhl jsem se na štáb, za generálmajorem Antoškinem. Další dva vrtulníky už shazovaly na reaktor pytle plné písku, dolomitického vápence, olova a oxidu bornatého… Když se doletělo nad reaktor, otevřely se dveře a pytle se prostě vystrčily ven. Vyhazovali jsme je až do tmy, Ohlásili jsme shození asi osmdesáti pytlů. Předseda komise Ščerbin řekl, že je to jako plivnutí do moře…

Potřebných bylo přes čtyři tisíce tun… Celou noc ze sedmadvacátého na osmadvacátý jsme si s tím lámali hlavu. Už proto, že MI-8 dokáže na venkovních závěsech uzvednout až dva a půl tuny nákladu. Když jsme propracovali metodiku „náletů“, vyšlo najevo, že posádka musí držet mašinu nejméně dvě stě metrů nad zemí. Níž se rozhodně nedalo, za prvé kvůli radiaci a za druhé tam byl ventilační stopadesátimetrový komín. Takže těch 200 metrů bylo jako o fous. Ale ten komín se nám dobře hodil jako orientační bod…“

Snímek z kyjevské demonstrace proti AE Černobyl… Břetislav Olšer

„Shazovali jsme na explodovaný reaktor RBMK pytle s pískem a oxidem bornatým. Pytle se do vrtulníků MI-8 nakládaly vedle říčního přístavu. Náklad jsme umísťovali přímo do vrtulníků a nad reaktorem jsme jen otevřeli dveře a pytle prostě vystrčili. Celkem jsme tak denně shodili asi 80 pytlů. Bylo to ale moc málo, bylo třeba desítky tun písku s oxidem bornatým. Kvůli radiaci jsme nemohli s vrtulníkem níže než nad 200 metrů. Aerodynamické vlastnosti vrtulníku jsou takové, že viset na místě může buď ve výšce do deseti metrů, nebo nad 200 metrů. Když motory vysadí do výšky 200 metrů, nedá se stroj posadit. Rotor se nestihne dostat do režimu autorotace…,“ vysvětluje.

„To ovšem platí pouze při stání ve vzduchu, ne při horizontálním letu. Autorotace nastává jedině při havarijním klesání z výšky nad půl kilometru. Ohrožovalo nás navíc teplo a radiace z reaktoru. V horkém vzduchu výkon motorů ostře klesal. Museli jsme vědět hodnotu teploty těsně nad reaktorem. Bylo třeba ponořit těsně k reaktoru termočidlo, trubku upevněnou na třistametrovém laně. Viseli jsme s vrtulníkem ve výšce 350 metrů a pode mnou se prudce houpalo třistametrové kyvadlo. Tak jsme na lano přivěsili olověné prstence. Nepomohlo to. Museli jsme závaží připevnit v pravidelných vzdálenostech po celém lanu…“

Posádka ještě vyrobila z olověných plátů ochranu proti radiaci uvnitř vrtulníku. Hlavně na sedadlech a na podlaze. Jen u pedálů muselo být volno. K tomu každý dostal olověnou vestu. Pomáhal jim vrtulník MI-26. Celkově stáli ve vzduchu nad reaktorem 380 sekund. Celkem to bylo v dosahu radiace 19 minut a 40 vteřin. Aby se zabránilo úniku radioaktivních zplodin, musel být reaktor číslo čtyři zasypán pískem, hlínou, množstvím boru, dolomitického vápence a olova. Celkem to bylo více než 4000 tun těchto materiálů, než došlo k zastavení procesu hoření reaktorového grafitu. „Při přibližovacím manévru je třeba dodržovat konstantní rychlost 80 km/hod. Vyhazovali jsme i olověné ingoty na padácích, které se jinak používají při shazování bojové techniky. Večer 7. května 1986 jsme zasypávání reaktoru skončili…“

„Fakt, že radiace nemá ani barvu, ani vůni, ani chuť, otupoval zpočátku pocit nebezpečí. Lidé ji prostě nebrali na vědomí, nevšímali si prachu, větru, prostě ničeho. Jen dřeli ze všech sil. Respirátory měli všichni, jen celé vojenské jednotky, všichni chlapci v nich, kteří nakládali písek do pytlů, měli respirátory posunuté na čele jako motoristické brýle…“ dodává Nikolaj Andrejevič Volkozub

article_photo

Snímek Břetislav Olšer

Pár let poté jsem se ocitl v místech, kde radiace ještě dosahovala hodnotu 100 miliroentgenů za hodinu, takže jsem byl ozářen stejnou dávkou gama záření, jako pasažér letadla při letu z Kyjeva do Paříže. Tak jsem si alespoň mohl uvědomit fakta, která mi sdělil ing. Jiří Beránek. Tedy, že Uran 238 má poločas rozpadu 4,468 miliard roků, Plutonium 239 24 110 roků, Radium “jen” 1622 roků, Cesium 137 zmíněných třicet roků a Radon necelé čtyři dny…

Starý sarkofág je dnes časovaná bomba. Uvnitř sarkofágu zbyl podivný sloup, vytvořený jaderným palivem, jež se v průběhu tragické havárie protavilo skrz několik podlaží budovy. Těžko kontrolovatelná masa se ale začala rozpadat a vytvářela jemný prach. Z obav, že by toto vysoce radioaktivní prašné skupenství mohlo unikat skulinami ven, začali Ukrajinci sarkofág zevnitř kropit vodou. Ta však urychlila korozi, která hrozila zhroucením celé konstrukce. Do rozpadajícího se sarkofágu navíc pronikaly myši, ptáci i déšť a sníh, takže se uvnitř tvořily i sněhové závěje…

Proto zástupci Ukrajiny a francouzského sdružení Novarka v roce 2007 podepsali v Kyjevě smlouvu o stavbě nového sarkofágu nad havarovaným reaktorem, který nyní bude zakrývat plášť z oceli. Peníze poskytli dárci a Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj. Jde o společný projekt Evropské unie, USA a Ukrajiny, který má za úkol “stabilizovat radiační situaci v okolí Černobylu na následujících 100 let”. Nejvíc peněz pochází od EU (zatím se počítá s částkou 110 milionů eur), kromě USA ale přispějí i Kanada, Japonsko a další země.

Starý sarkofág již zcela splnil význam, pro který byl postaven. Posloužil jako velmi dobrá bariéra mezi budovou plnou radioaktivity a jejím okolím. Jeho životnost je však už u konce. Nový kryt je velmi moderní technologický komplex, který by nám měl získat dostatek času pro bezpečné zajištění situace uvnitř. Jakmile bude schválený a nasunutý na čtvrtý blok, začneme s rozmontováváním toho starého, abychom se vyhnuli riziku jeho kolapsu… Na stavbě krytu se pracuje nějakých 180 metrů od čtvrtého bloku elektrárny a po dostavění bude příští rok na místo nasunut po speciálních kolejnicích, což bude prý velmi složitý proces. Celková hmotnost sarkofágu bude totiž činit přes 30 000 tun; pracovalo na něm až 1200 lidí z 27 zemí světa.

Nový sarkofág Černobylu… Foto: Reuters

A ještě jedna připomínka; černobylská tragédie rovněž zredukovala startovní pole cyklistů tehdejšího Závodu míru, jehož prolog se je v Kyjevěl již devět dnů po výbuchu reaktoru v Černobylu. Na startu byla pouze slabá polovina oproti obvyklému počtu účastníků. Jak vzpomíná Jozef Regec, který se závodu účastnil, východní blok byl kompletní, ze západu startovali pouze Francouzi. Za Československo startovalo šest cyklistů – Jiří Škoda, Anton Novosad, Milan Jurčo, Roman Kreuziger, Radovan Fořt a Jozef Regec.

Jak posthla radiace tyto závodníky? Milan Jurčo poté ještě zcela zdráv absolvoval v 1987 Tour de France, v roce 1988 Giro d´Italia, v témže roce znovu Tour de France. Má syna Matěje, jenž je též cyklistou. Jiří Škoda, brněnský rodák, ukončil aktivní kariéru ve 32 letech po dvouletém závodění v italských stájích. Po působení jako kouč u reprezentace nebo ve funkci manažera v „rodném“ Favoritu Brno se nyní živí jako prodejce a distributor cyklistického vybavení. Radovan Fořt provozuje v současnosti v Lanškrouně prodejnu Cyklo Fořt (od roku 2005).

Roman Kreuziger po „černobylském prologu“ zvítězil v roce 1991 v etapovém závodu Kolem Rakouska (Österreich Rundfahrt). V šestadvaceti letech závodní cyklistiku opustil a začal podnikat. V devadesátých letech spoluzaložil investiční společnost, která se zabývala výstavbou a provozem čerpacích stanic. Jejím pozdějším prodejem získal prostředky na investice do developerských i dalších projektů. Také Anton Novosad zvaný Rambo rovněž dál závodil, aniž by zaznamenal nějaké zdravotní problémy

Jediný Jozef Regec měl až dvacet roků po Černobylu v roce 2006 objev nádoru na ledvině, o kterou také přišel… Vlivem radiace z Prologu Závodu míru v Kyjevě…? Nikdy se to neprokázalo. Proč? Protože nádory ledvin u nás představovaly až tři procenta všech zhoubných chorob už před rokem 1986, kdy vybuchl reaktor RBMK v Černobylu. ČR rovněž drží nechvalné světové prvenství v počtu nemocných nádorem ledvin na 100 tisíc obyvatel. Zároveň je na 2. místě v počtu těchto nově zachycených případů – i v počtu úmrtí.

V Černobylu, resp. přilehlém městě Pripjať dnes žijí asi tři tisícovky zaměstnanců elektrárny, kteří se starají o místo výbuchu, odstavenou elektrárnu a podílejí se na stavbě sarkofágu. Kromě nich se do svých starých domů vrátili i někteří někdejší obyvatelé. Je jich několik stovek, podle odhadů snad 500 a úřady je tolerují. Přírodě ovšem vyhlášení třicetikilometrové zakázané zóny prospělo.

Nejnovější příbytky zdejší fauny v oblasti totiž nasvědčují, že v zóně totiž doslova bují život; zejména velkým savcům se v divoké přírodě téměř bez lidí velmi daří, protože v okolí elektrárny mnoho lidí nežije a lov zvířat se kvůli záření nedoporučuje. Fotopasti zachytily obrovské losy, velké smečky vlků či rysí rodinku, kterým jaderná katastrofa evidentně spíše prospěla než uškodila…

Inu, devět dnů po černobylské havárii, přičemž se všichni v Česku třásli o své životy ohrožené radiací, ale družstvo českých cyklistů jelo v tomto radioaktivním ohnisku Prolog Závodu míru bez jakýchkoli potíží na svém zdraví, když Regecovo onemocnění, nezaviněné radiací, má u nás dlouhodobě na tři procenta občanů již před rokem 1986…

PS: Resumé: Tragédie v Černobylu zabila vlivem pochybení lidského faktoru 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut a 40 vteřin na místě 31 lidí, z toho 28 zemřelo na následky silného ozáření, dalších 130 bylo zraněno a 134 vlivem radiace onemocnělo, mnoho jich zemřelo později s údajným radiačním zaviněním.

Jak mi řekl ing. Beránek, pokud se výrazně zvýšil počet vážných onemocnění, bylo to víc ze stresu, než z ozáření. Šlo o nemoci vysokého tlaku a infarkty. Nejhorší chorobou z radiace je leukémie, jejíž výskyt se povážlivě rozšířil. Také záněty štítné žlázy ovlivnil černobylský únik radioaktivních izotopů, hlavně jódu. Mnozí pacienti však trpěli těmito příznaky už před havárií, po ní se jejich stav sice zhoršil, ne však vlivem zamoření, ale proto, že dřív jezdili do lázní každý rok, nyní jednou za pět let…

Útok atomovými bombami na Hirošimu a Nagasaki nepřežilo 200 tisíc lidí, další statisíce lidí zemřely postupně zasažením radiací, další milion nese následky podnes.  http://www.rukojmi.cz/clanky/264-kopilot-robert-lewis-kolik-lidi-jsme-jen-ted-zabili-proboha-co-jsme-to-udelali-aneb-svetovy-mir-dle-usa

Zakryje Fukušimu stejný sarkofág jako v Černobylu…?

Jak zničit tři Los Angeles naráz aneb Raketa RS-24 Jars je jako 67 atomových bomb z Hirošimy

Před pětašedesáti roky bylo spáleno Nagasaki a sto tisíc Japonců…

Putin je Jekyll a Hyde, Truman, Nixon a Obama jsou mírotvůrci…?

Válka je sice vůl, ale její “veletrhy zbraní” jsou skvělý kšeft…

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10262550261-sumne-stopy/210522162350001-jan-letzel/

http://www.youtube.com/watch?v=8b7L5dwGKuc

Proč dnes Asiaté vládnou světu, aneb Šumná Hirošima, děsivý Detroit

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKnihav elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/deta

//www.youtube.com/watch?v=8b7L5dwGKuc

Proč dnes Asiaté vládnou světu, aneb Šumná Hirošima, děsivý Detroit

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKnihav elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/deta

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *