Nečiň jinému to, co tobě nemilo, aneb Židovský extrémismus pod lupou

16. Prosinec, 2008 – 8:48

Psal jsem o tom už mnohokrát, navzdory zasvěceným úvahám, že se zabývám zásadně islamistickým terorem; židovský extrémismus však existuje, v každém druhém blogu z Blízkého východu jsem to připomínal a vždy dodával, že v podstatě brání mírovým snahám Izraele vůči Palestincům…

Nemá příliš smysl si klást otázku, co bylo dřív, jestli vejce nebo slepice, kdo vlastně odstartoval spirálu teroristického vraždění…

Možná vše už vrcholilo po holocaustu, kdy Židé, kteří přežili strašlivé hrůzy německého nacismu, mysleli jen na jedno: Nesmí se zapomenout a pomstít umučené!

V Polsku se proto vytvořila šedesátičlenná židovská skupina „Mstitelé“ z bývalých vězňů koncentráků, z partyzánů, válčících na východní frontě, odbojářů z ghett a podzemních aktivistů.

Pod vedením litevského básníka a revolučního sionisty Abi Kovnera si vytýčili obludný cíl; za kolektivní vinu Němců v II. světové válce jich musí zemřít několik milionů v největších městech Německa.

“Našim cílem je dostat se do vodáren v Norimbergu, Mnichově a Berlíně, kde otrávíme vodu ve vodovodní síti. Pak bude stačit, když si někdo jen umyje tvář nebo očistí zuby a zemře…” měl svůj plán Abi Kovner, který se také snažil prudce jedovatou substanci v konzervách kondenzovaného mléka propašovat do Německa.

“OSN každým dnem schválí vytvoření židovského státu, když to uděláte, bude našim snům konec, stejně jako naší žádosti o reparace od Němců,” slyšel Kovner a jeho přátelé námitku, vyznívající v zákaz celé akce.

Kovner se svými druhy však nemínil upustit od svého hrůzného činu. Byli proto zrazeni vlastními lidmi – členy Hagany, zatčeni na lodi. Museli zvolit jiný plán – otrávit arsénem několik stovek důstojníků SS, vězněných v bývalém koncentračním táboře Dachau.

Nechali se zaměstnat v pekárně, zásobující německé vězně chlebem. Bochníky poté natřeli směsí arsénu a ten pak byl Němcům podáván. Efekt byl však velmi slabý. Jen pár z nich se otrávilo, další pouze trpěli bolestmi. Z velké pomsty nebylo prakticky nic.

Židovský odpor se pak přenesl na Blízký východ, kde byl po vytvoření státu Izrael většinou jen bezvýchodnou sebeobranou a pochopitelnou reakcí na stovky zavražděných Židů a židovské pogromy spáchané islámskými radikály, při netečnosti britské armády…

V roce 1940 odpadli z ozbrojené židovské skupiny Irgunu nespokojenci s jeho údajně malou protibritskou militantní aktivitou a Abraham Stern vytvořil skupinu Stern, která ihned v Egyptě zavraždila britského ministerského zástupce na Blízkém východě lorda Moyna a poté osm důstoníků jeho britského veličenstva krále Jiřího VI.

Irgun se chtěl „polepšit“ a podnikl 22. červnu 1945 atentát na hotel King David v Jeruzalémě, kde byli ubytování britští důstojníci a štábní jednotka. V sedmi máselnicích ukryli nálože, po jejichž odpálení zůstalo 91 mrtvých, dalších 45 bylo zraněno…

Do konce roku 1946 zabili Irgun a Stern 373 osoby, z toho na 300 civilistů. Velká Británie rezignovala, situace v Palestině se jí vymykala z rukou a v únoru 1947 raději svěřila svůj blízkovýchodní mandát právě založenému společenství OSN…

Jedna česká muslimka, které diktovala Islámská nadace v Brně do pera zaručená fakta, se naivně ptala, co by řekli Češi, kdyby se začali Keltové ucházet o středoevropskou kotlinu, kde údajně kdysi žili, a co kdyby chtěli sudetští Němci zpátky do českých Sudet…

Připomeňme si moji reakci: Srovnávat Kelty s Židy je absurdní, zvláště když už žádný skutečný Kelt neexistuje, natož jeho stát, jazyk ani hmatatelné slovesné památky, kromě popelnicových polí.

(Na Valašsku se říká, že jediný pravý Valach je míšaný Valach. V těchto moudrých slovech je obsažena pravda, že přes střed Evropy se během věků přehnaly hordy Římanů, Tatarů, Turků, Francouzů, Švédů, Rusů, Habsrbuků a jiných národů, takže o genově-rasové čistotě by se dalo dosti smlouvat…)

Za pravlast Keltů je považováno území od Francie přes Německo, Švýcarsko, Rakousko, Čechy a Moravu až po západní část dnešního Slovenska. Jejich působení u nás trvalo od 4. do 1. století před n. letopočtem.

A byli to zřejmě „skuteční“ příbuzní Čechů;antičtí řečtí a římští spisovatelé popisují Kelty jako áríjsky plavovlasé a modrooké bojovníky. Byli prý velcí a měli jemnou pleť. Muži si s oblibou pěstovali knírek pod nosem, který si někteří na koncích natáčeli, stejně jako své řasy…

Němečtí řemeslníci byli českými králi povoláni do pohraničí země České koruny, aby toto území osídlili, nikdy se však české Sudety nestaly součástí Německa, kromě doby nacistické Třetí říše…

Šedesát roků krvavých střetů na Blízkém východu říká jasně: Ne násilí! Tvrdohlavost a fundamentalismus muslimů v tzv. Palestinské autonomii však mírovým řešením také zrovna nenahrává.

Židé by však měli být nadále trpěliví, mít pevné nervy, i když vydržet válečné napětí šedesát roků, plus pro mnohé i dětství v koncentrácích či sovětských gulazích, je asi příliš utopický požadavek.

Přesto by se měli jako značně duševně vyspělejší národ snažit jako první ukázat vlídnou tvář, i když to Palestinci považují za slabost a ne za vstřícné gesto smíru.

„Jako Žid jsem stydím za scény, kdy Židé střílejí na nevinné Araby v Hebronu. Není jiné definice k popsání toho, co jsem viděl, než pojem ‘pogrom’. Jsme synové národa, který ví, co se myslí pogromem, a já toto slovo užívám až po hluboké úvaze.”

Tato slova vyřknul v minulých dnech Ehud Olmert, izraelský premiér v demisi, když reagoval na stupňující se hysterii, která odsuzuje „pogrom“, páchaný židovskou menšinou v Hebronu proti arabské většině poté, kdy byl izraelskými vojáky vyklizen židovský osadnický Dům míru – Bejt HaŠalom…

Smrtelné existenční riziko tak už nehrozí židovskému státu pouze zvenčí, ze strany arabských sousedů. Možná stejně zákeřný je vnitřní nepřítel. Ultraortodoxní antisionistická skupina Neturei Karta (aramejsky Strážci města) nedávno odsoudila „současné sionistické masakry“ v Gaze.

Tito „chasidim“ vyzývají světové velmoci, aby „obnovily práva Palestinců v historické Palestině“ a cílené údery proti teroristickým uskupením v Gaze označují za „etnickou čistku“. Prohlášení končí zvoláním: „Sionistický režim je zatracený! Svatá země bude navrácena Palestincům! Otázkou není „zda“, ale „kdy“…!“

Podle zpravodajského serveru Arutz Sheva vznikla Neturei Karta v roce 1935, s cílem být opozicí proti vytvoření a existenci židovského státu dříve, než přijde Mesiáš. V současnosti požadují mírovou likvidaci Izraele s tím, že židovský stát může vytvořit pouze Mesiáš.

V nedávné minulosti se členové Neturei Karta ve své nenávisti k sionismu nezastavili ani před spoluprací s íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem. Delegace „chasidim“, vedená lžirabínem Friedmanem, se účastnila konference „Svět proti sionismu“ v Teheránu.

Za toto otevřené se postavení proti lidu Izraele odsoudily členy Neturei Karta ostatní chasidské skupiny, které Stát Izrael sice také neuznávají, ale odmítají podporovat nepřátele židovského lidu.

Šestadvacetiletý vrah Jigal Amir se podle svého doznání na vraždu Jicchaka Rabina 4. listopadu 1995 důsledně chystal; 22. ledna 1995 se měl Jicchak Rabin v muzeu holocaustu Yad Vašem zúčastnit obřadu na počest výročí osvobození Osvětmi Sovětskou armádou.

Kvůli atentátu na autobusové zastávce Beir Lidu u Netanje, kde zahynulo po explozi sebevražedného atentátníka dvacet devět izraelských vojáků, však svoji účast odvolal. Jigal Amir čekal marně. Musel premiérovu vraždu odložit.

Další pokus naplánoval na 11. září, kdy se Rabin chystal zahájit provoz nové křižovatky u Kfar Šmarjadu. Fanatik Amir se však nestačil protlačit davem a tak mu zbyl pokus o hrůzný čin během mírové manifestace 4. listopadu 1995 v Tel Avivu…

Jigal Amir byl odsouzený na doživotí, ve vězení i ve své cele je pod dozorem jedenácti kamer, což mu nebrání, aby pečlivě studoval Tóru. Izraelská veřejnost byla šokovaná, když se tento vrah stal otcem.

Po dlouhé právní bitvě získal totiž možnost návštěv své manželky, včetně manželského sexuálního styku ve věznici. Kdoví, jestli i při této reprodukční činnosti ho sledoval kamerový systém.

V Roš Pina, městě na severu Izraele, se počátkem roku 2005 sešli extremističtí rabíni židovských osad, kteří nesouhlasili se Šaronovým vystěhováváním z okupovaných území Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy, a uvrhli na něho kletbu smrti jménem pulsa denura (aramejsky „šlehnutí ohněm“.

Když prý zemře, stažení nebude. Stažení se však v roce 2005 přece jen uskutečnilo a Ariela Šarona pár měsíců poté stihlo „šlehnutí ohněm“, neboli mozková mrtvice, a podnes leží v jeruzalémské nemocnici v komatu…

Tato halachická kletba byla také uvrhnuta na Jicchaka Rabina krátce předtím, než byl zavražděn 4. listopadu 1995. Úkol „nebeské eskadry smrti“ na sebe vzal židovský fanatik Jigal Amir.

Soudní řízení prokázalo, že byl v úzkém kontaktu s aktivisty Kahane-Chaj a pravicově extrémistickými kruhy v Kirjat Arba a Kfar Tapuach, dvou baštách KACHu a Kahane-Chaj. Nové ultrapravicové skupiny se snažily nahradit Irgun a Stern…

Skupina Kahane-Chaj – Kahane žije! (odnož zakázaného hnutí KACH, založená a vedená Kahaneho nejmladším synem Benjaminem) začala svoji činnost tím, že s výkřikem “mavet la-aravim – smrt Arabům“ vhodili její členové granát do obchůdku arabského obuvníka ve Východním Jeruzalémě. Majitel byl zabit, deset arabských zákazníků bylo zraněno.

Dne 25. února 1994 vstoupil do Hrobky patriarchů v Hebronu, přetvořené v mešitu Ibrahimi, osadník Baruch Goldstein, v Americe narozený lékař.

Tento muž, žijící v osadě Kirjat Arba a nadšený příznivec KACHu, vešel ozbrojen samopalem do modlitebny, která byla plná věřících, jako každý pátek ráno.

Na lidi, kteří klečeli na zemi a modlili se, vystřílel několik set nábojů. Zavraždil 29 lidí, 200 jich zranil. Sám Goldstein byl poté muslimy ubit k smrti.

Moudré rčení říká: Nečiň jinému to, co tobě nemilo…

A to se vztahuje nejen na izraelské radikální Židy, ale rovněž na lokální muslimské Araby, jež si říkají Palestinci z tzv. Palestinské autonomie…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay ceiling fans

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *