„Chleba už nebyl, tak jsme večer dostali hrst žita; po zrníčku jsme ho jedli celý den…“

10. Únor, 2016 – 9:34

Dne 27. ledna 1945, 12. Ševatu roku 5705, osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz (polsky Oświęcim, česky Osvětim). Dnes si ho připomínáme jako „Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti…“

Osvětim přežilo jen asi 7 500 lidí. Zavražděno jich však bylo více než 1,1 miliónu; asi 960 tisíc Židů, 75 000 Poláků, 23.000 Romů a Sintů (Cikánů), dále mnoho homosexuálů a Svědků Jehovových. Byl to konec holocaustu, který vyvraždil mj. přes šest milionů Židů…

Tragédie holocaustu:

Obraz první – Osvětimské nástupiště:

Když Mengele v květnu 1943 vstoupil do hrůzného světa Osvětimi, byl jediným táborovým lékařem, který sloužil na východní frontě, odkud si přivezl vyznamenání Železný kříž. V Osvětimi dosáhl vrcholu; napřed se stal vedoucím doktorem v úseku BIIe – cikánského tábora, poté byl jmenován šéflékařem v ženském táboře v Březince. Svou reputaci bezcitného cynika získal při selekcích na železničních rampách, kde nově příchozí vystupovali z dobytčích vagonů, aby se setkali se svým osudem. Na každého ukázal hůlkou a řekl „napravo“ nebo „nalevo“.

V železničních transportech pátral po dvojčatech. „Zwillinge, Zwillinge, Zwillinge, dvojčata, dvojčata, dvojčata,“ vykřikoval. Jak měl při své zrůdné falši ve zvyku, nasadil konejšivější tón: „Dejte pozor, madam, dítě vám nastydne. Madam, jste nemocná a unavená po dlouhé cestě; předejte dítě téhle paní a později ho najdete v jeslích.“ Chlapce a dívky z dvojčat poté nutil spolu souložit; chtěl splnit Hitlrevo přání, aby Němky rodily co nejvíc dětí; dvojčat, trojčat a dalších x-čat, jež by doplnily jeho zničenou armádu. Jeho poradcům bylo jasné, že i německá žena je těhotná devět měsíců a tak brzy nebude dostatek Němců pro ovládnutí celého světa.

Obraz druhý – matky a jejich dcery:

Pořád ale ještě žijí Židé a Židovky, které ani dnes nezapomínají, jak Mengeleho osobně poznaly. Zachránila se i Ruth Bachrichová z Prahy, dnes žijící v předměstí Tel Avivu. V Osvětimi-Březinky byla svědkem mnoha tragédií. Její spoluvězeňkyni Ruth Eliášové se v lágru narodila dcerka. Byla ještě kojenec, když si na ni počíhal doktor Mengele a rozhodl se dítě použít pro své zrůdné pokusy. mluvil jsem s ní v předměstí Tel Avivu, kde žila i se zmíněnou lékařkou…

„Zákazal matce dítě krmit. Zavázal ji prsa, aby dcerku nemohla kojit. Chtěl prý vyzkoumat, jak dlouho vydrží miminko bez jídla. Tak matka požádala lékařku lágru, aby dítě injekcí usmrtila. Doktorka řekla, že ona to udělat sama nemůže, ale dala tu injekci matce. Ta dcerku injekcí usmrtila,” popisuje Ruth Bachrichová čin beznadějného zoufalství matky. “To děťátko se hlady strašně trápilo. Nakonec by stejně skončilo i s matkou v plynu. Když ráno přišel Mengele pro dítě, ukázali mu, že je mrtvé. Bezcitně tento zločinec ještě nazval zoufalstvím šílenou matku bestií, že byla schopná zabit vlastní dítě. A hned ji poslal do práce…”

Chana Ringová-Rožanská, zemřela v roce 2015 ve věku 84 let, se dlouho nemohla z osvětimského utrpení vzpamatovat. V Březince byla pro vězně jedna hodina věčností. Hančina matka musela na své dceři v noci spávat, svým tělem ji vždy zalehla. Do baráků chodil doktor Mengele, svítil si baterkou a hledal malé děti či dívky pro své zrůdné pokusy na lidech. Proto Hanku máma svým tělem přikrývala. Mengele na některých dětech zkoušel, jak dlouho vydrží bez jídla, jiné zavíral do cel, kde je nahé nechal v mrazu, aby zjistil pro německé vojáky na Sibiři, kolik může člověk vydržet v zimě.

Každý den při apellplatzu Mengele vždycky procházel řady nastoupených vězeňkyň a vybíral ty, které byly staré nebo nemocné a nechal je odvést do plynu. “Stála jsem v první řadě na konci. Mangele prošel, jen si mě úkosem prohlédl a šel dál. Byla jsem mladá, vhodná ještě pro práci. Moje matka stála v druhé řadě za mnou, určitě by ji poslal do plynu. Když se Mengele otočil zády, rychle jsem strhla matku na své místo a stoupla si na to její. Když Mengele přišel znovu ke mně, zastavil se a díval se mi do očí, určitě mě poznal, ale nechal matku žít. Prý zítra je také den…” Stal se asi zázrak. Pár hodin poté byly Hanka i její matka a otec vybráni podle seznamu Oskara Schindlera pro práci do jeho továrny na plechové nádobí…

Obraz třetí – česká stopa:

Tzv. terezínský rodinný tábor byl zvláštní sekcí vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince, do níž bylo z terezínského ghetta v letech 1943 a 1944 deportováno na 17 500 vězňů. Na rozdíl od ostatních transportů, jež přijížděly na rampu osvětimského tábora, nebyli tito lidé při příjezdu podrobeni selekci a nebyli okamžitě posláni na smrt. Mohli si ponechat své civilnější šaty z Terezína, nebyli podrobeni ponižujícímu vyholení hlavy, a především byli členové rodin ponecháni ve stejné sekci tábora (proto tábor „rodinný“).

Charismatický vězeň Fredy Hirsch dokonce prosadil vznik zvláštního dětského bloku, kde vychovatelé mohli dětem – alespoň dočasně – ulehčit jejich osud a částečně je nechat zapomenout na hrůznou realitu, jež je obklopovala. V podmínkách vyhlazovacího tábora nebývalé výhody. I přesto vězňové terezínského rodinného tábora umírali po stovkách. Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni v září 1943, oznámeno, že budou přemístěni do „pracovního tábora Heydebreck“. Místo toho však nákladní vozy zamířily k osvětimským plynovým komorám, kde byli všichni v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděni.Brána koncentračního tábora v Osvětimi

Podle několika svědectví zpívali někteří před svou smrtí jako znak vzdoru československou hymnu, zněla i Hatikva (židovská hymna, která se později stala hymnou Státu Izrael) a Internacionála. Celkem bylo zavražděno 3 791 mužů, žen a dětí. Většina ostatních vězňů z tábora byla poté v Osvětimi-Březince zavražděna mezi 10. a 12. červencem 1944; ze 17 500 vězňů rodinného tábora jich tak přežilo pouhých 1 294. Jen o měsíc později byli na stejném místě vyvražděni vězňové jediného dalšího „rodinného tábora“, v němž byli vězněni Romové, včetně těch deportovaných z českých zemí.

Obraz čtvrtý – ti, kteří přežili…

Nedávno jsem se podílel na natáčení televizních dokumentů podle příběhů moravských Židů z mé knihy „Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi”. Psal jsem o lidech, kteří přežili peklo koncentráků. Jedním z nich byl i akademický malíř Yehuda Bacon, ostravský Žid, jenž prošel útrapami Terezína, Osvětimi i Mauthausenu a jako sedmnáctiletý se vystěhoval do Palestiny. Nacisté mu umučili matku, otce i mladší sestru. Dnes žije v domku na okraji Jeruzaléma, nedaleko rezidence izraelských prezidentů. Přežil holocaust – systematické pronásledování a hromadné vyvražďování milionů Židů a dalších etnických i náboženských skupin či politických odpůrců režimu prováděné nacistickým Německem v době 2. světové války…

Yehuda Bacon… Snímek Břetislav Olšer

“Vyčerpáni, hladem i těžkou prací jsme byli místo koně zapřáhlí do vozu, s nímž jsme jezdili po lágru a sbírali nejrůznější věci, hlavně oblečení po lidech, kteří skončili v jednom ze čtyř krematorií. Jejich pece dokázaly za 24 hodin spálit kolem 5000 mrtvol. Čím byly vyhublejší, kostnatější, tím rychleji hořely…” říká Yehuda. Třeba měl osvětimský kuchař prémie za to, že vytvářel lidské kostry, jen potažené kůží, co se potom lépe spalovaly… http://www.youtube.com/embed/vA_YHAqaV2M?feature=player_detailpage

http://olser.cz/wp-content/uploads/202674-top_foto1-qy3uc1.jpg

Mám spoustu kamarádek a kamarádů, kteří přežili holocaust i Osvětim. Akademický malíř Yehuda Bacon žije v Jeruzalémě. Vystěhoval se z Ostravy, kam ho vrátil do života kazatel Přemysl Pitter, jenž má svůj strom Spravedlivých v jeruzalémském Muzeu holocaustu Jad Vašem. Spravedlivý mezi národy je termín označující lidi nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů. Komise pro rozpoznávání spravedlivých, vedená izraelským nejvyšším soudem, uděluje titul Spravedlivý(á) mezi národy těm, kteří prokazatelně tuto činnost vyvíjeli. Byl udělen více než 21 758 lidem, z toho kolem 120 z Česka.

„Celodenní vězeňská strava měla hodnotu asi 1300-1700 kalorií. K snídani vězeň obdržel zhruba 1/2 litru “kávy” nebo bylinkového čaje, k obědu 1 litr bezmasé polévky často uvařené ze shnilé zeleniny. Večeře sestávala z přibližně 300-350 gramů černého mazlavého chleba, malého množství doplňků (např. 20 g salámu nebo 30 g margarínu, případně sýra) a bylinkové tekutiny či “kávy”,“ vzpomíná s těžkým srdcem Yehuda. „Těžká práce a hlad vedly k úplnému vysílení organismu. Vězni onemocněli hladovou nemocí, která často končila smrtí. Po osvobození, pokud se ho dožili, vážili 23-35 kg…“http://www.rukojmi.cz/clanky/164-jako-mladik-svedcil-v-procesu-s-adolfem-eichmannem-jemuz-se-pry-pri-spatreni-pece-krematoria-podlomila-kolena

Lehce pracující člověk, jenž v normálních podmínkách potřebuje asi 2 400 kalorii na den, měl podle nacistických předpisů dostávat kolem 1 700 kalorii. Těžce pracující potřebuje vice: asi tři až čtyři tisíce kalorii denně. Již z těchto děsivých čísel je patrné, že výživa byla strašlivá. Realita však byla ještě daleko horší.  Ráno před apelem a odchodem do práce muselo stačit půl litru černé kávy (spíš její náhražky) nebo vývar z bylin. Nápoj neměl téměř žádnou kalorickou hodnotu, neboť nebyl doslazován.

Během přestávky na oběd, obvykle mezi dvanáctou a třináctou hodinou se vydávala polévka velmi špatné kvality. Maso, ze kterého se vařila, bylo zcela nevyhovující. Většinou šlo o různé odřezky a zbytky, často zkažené, někdy i hnijící. „Zeleninové“ polévky se převážně vařily z brukve a brambor s jáhlami, moukou a jinými přísadami. Drtivá většina vězňů proto trpěla podvýživou a neustálým hladem. Nevděčníci. Pokud byl někdo odkázán pouze na oficiální příděly, neměl šanci na přežití. Rozmazlení židáci, co by ještě nechtěli…?

“Byli jsme vyčerpáni, hladem i těžkou prací. Dvacet dětí nás místo koně zapřáhli do vozu, s nímž jsme jezdili po lágru a sbírali nejrůznější věci, hlavně oblečení po lidech, kteří skončili v jednom ze čtyř krematorií. Jejich pece dokázaly za 24 hodin spálit kolem 5000 mrtvol. Čím byly vyhublejší, kostnatější, tím rychleji hořely…” vzpomínal Yehuda Bacon, když jsme seděli v jeho jeruzalémském ateliéru. Třeba měl kuchař prémie za to, že vytvářel lidské kostry, jen potažené kůží, co se potom lépe spalovaly…

V únoru 1942 začaly transporty do Terezína. Bedřich Bachner jel v tom třetím s maminkou, protože mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se styděl. Hlavně při převlékání. Když mu bylo dvanáct, začal chodit znovu do školy. Byl to slavný terezínský ústav, v němž přednášeli mnozí slavní židovští profesoři. Umělci i vědci. Uvěznili je v ghettu. Místo přednášek na univerzitách učili školáky matematiku a dějepis. Všechno Bedřichovo vědění, základ jeho vzdělání, vzniklo v té době. Scházel jim zakázaný papír a tužky, tak se učili deset až dvanáct hodin denně…

“Bylo to v polovině ledna 1945, střelba z ruských tanků už byla slyšet až v Osvětimi. Němci vězně rychle naložili do vlaku, aby nás přepravili dál od fronty. Aby Rusové neviděli, jak Židy zbídačili. Ujeli jsme ani ne pět set metrů, když ruská stíhačka zasáhla lokomotivu. Tak jsme šli pěšky až do Buchenwaldu. Kdo nestačil, byl zastřelen. Mrtvoly byly nakládány na vozy…” vyprávěl mi Bedřich Eli Bachner z osady Moledet na severu Izraele, vnuk bohatého ostravského dědy, který nechal postavit obchodní dům Bachner. „Chleba už nebyl, tak jsme večer dostávali hrst žita. To po zrníčku jsme ho jedli celý den. Šetřili jsme si ho…“

Utekli pak z pochodu smrti a když spali na hřbitově, objevili je Američané, vojáci, co měli spoustu jídla, masa, šunky, salámů, ale nám dávali jen chleba a v malých porcích. Vězni byli totálně vyhladovělí; pár hochů to nevydrželo a tajně se nacpalo k prasknutí. Měli z toho zauzlování střev a smrt. Rád na Američany vzpomínám, protože to byli další lidé, kteří mi zachránili život,” řekl mi Bedřich Bachner z osady Moledet na severu Izraele, vnuk bohatého ostravského dědy, který nechal postavit obchodní dům Bachner.

„Vězni dostávali stravu třikrát denně. Ke snídani náhražku čaje nebo kávy a pět gramů cukru. K obědu byla polévka – tuřín, brambory nebo zelí. Vařila se z odpadků po třídění potravin z transportů. Často v ní byly knoflíky, kousky papíru či zápalky. K večeři opět káva nebo čaj, k němu 300 gramů chleba, asi dvě deka uzeniny, stejně margarínu a kávová lžička marmelády. V pátky býval nášup v podobě neloupaného vařeného bramboru,“ připomněla mi Hana Ringová- Rožaňská, která přežila Osvětim tím, že se dostala na Schindlerův seznam. Denní kalorická hodnota necelých 1 500 kalorií. Nicotná dávka pro lenocha, natož pro těžce pracující dítě. Krmili je hladem a napájeli žízní.

Hana Rožanská-Ringová s Liamem Neesonem po natáčení Spielbergova filmu „Schindlerův seznam.,.“ 

“A mám také utkvělý strach z hladu. Moc si vážím jídla. Proto máme kočky, krmíme i ty zatoulané…. Aby se nikdy žádný pokrm nevyhodil do popelnice. A moji synové si zvykli na samé mlsnoty, takže když je jen chleba, nudle nebo máslo a ovoce, tak křičí – jak to, že není nic k jídlu. To mě vždycky rozčílí. Vím, co pro mne znamenal kus chleba. Tak jim říkám: Když je v domě chléb, vždycky je co jíst!“

“Bytost v Osvětimi, těžko říkat “podlidem” člověk, si musela dávat pozor hlavně na svá chodidla. Jakýkoli puchýř či odřenina znamenaly bez ošetření zánět, hnis a krev, tedy konec chůze a kdo nemohl chodit, byl na místě zastřelen. Nejlepší bylo, když se ženy a dívky ostříhaly dohola. Prášek proti vším měly jen “červené trojúhelníky” a na holé hlavě se blechám a vším nedařilo a my jsme měly po starostech se svěděním…” vzdychne Hana Ringová-Rožaňská.

Odpovědi na mé otázky se rodily těžce. Byly pod zámkem v lidech, kteří přežili jako paní Hana svoji smrt. Proč mluvit o nejhorším ponížení? Jak vážit jen třicet kilo, nemýt se týdny, mít na den hrst ječmene a šetřit si ho po zrníčku…? A pár syrových brambor, kousek červené řepy. Potom si oholit dívčí kadeře a být ráda, že na holé lebce se vši neuživí. Zapomenout na ženský rozmar, že kdysi existovala zrcadla a nezešílet při tom bídném živoření. Hlad byl nositelem všeho zlého. Bolela z něho hlava, špatně se hojily rány, hlad pohlcoval svalovinu, takže vězeň byl jen kost a kůže.

Nekonečný hlad bolel, kradl spánek, nafoukl břicho a bránil v přemýšlení, nutil k hrozným věcem. Čím měl Žid v ústech víc zlatých zubů, tím mohl déle žít. Za zlatý zub mohl člověk dostat od kápa až čtyři příděly chleba, skoro půl kila. Za zlatý zub mohl mít člověk pár hadrů do bot, což bylo moc důležité, protože když se vám puchýř na patě zanítil a začal hnisat, byl to začátek konce. Nohy bylo třeba si moc opatrovat. Kdo nemohl chodit a při apelplazu kulhal, šel do plynu…

Bedřich Bachner a část jeho 24členné rodiny žijící v mošavu Moledet… Snímek Břetislav Olšer

V Jeruzalémě byl ještě nedávno i kus Ostravy. Šlo ho objevit v bytě Evy Alterové. Ještě nedávno tvořili s manželem Ariem jeden z nejstarších manželských párů českých Židů v Izraeli. Měli za sebou půl století společného života, když Arie zemřel, loni i paní Eva.

“Ve čtyřiačtyřicátém roce bylo vypraveno z Terezína prvních dvanáct transportů do Osvětimi. Konečná fáze naší likvidace. První z rodiny šel můj otec. Bylo řečeno, že nejdřív půjdou muži. Namlouvali nám, že jedeme na východ do nového lágru. Pak se dostala na řadu i maminka. Dlouho potom jsem si vyčítala, že kdybych nebyla zbabělá a schovala ji někde v podkroví, že bychom to toho půlroku do osvobození nějak přežili,” odmlčí se. Zamyšleně přerovnávala pomeranče v misce na ovoce. “Byla jsem ale mladá a hloupá. A málo odvážná. Když jsme přijeli do Osvětimi, hned na železničním nástupišti byla selekce. Jedni doprava, druzí doleva. Byla jsem vybraná mezi asi dvě stovky relativně zdravých dívek. Na práci. Znamenalo to život. Ostatní šly hned do plynu,” pokrčila paní Eva rozpačitě rameny.

Chanan Bachrich z městečka Ramat Ganu u Tel Avivu, s nímž jsem si povídal u zákusků a kávy v jednom telavivském baru. Vlastně my pili martini a to kafíčko a dobrota byla pro paní Ruth. Zatímco Chanan byl v Terezíně jen dva měsíce, Ruth tam strávila tři roky… Snímek Břetislav Olšer

“Ostříhali nás dohola a oholili všude, kde bylo nějaké ochlupení. Dostali jsme dřeváky, jednu hadrovou košili, kterou jsme si navlékly na oblečení, jež nám ještě zůstalo a nerozpadlo se na nás. Vehnali nás do baráků, deset lidí na jednu palandu. Byl říjen. Zima a dešťová plískanice,” bezděčně se otřásla zimou. S dalšími vybranými děvčaty pak pracovala při přestavbě textilní továrny na výrobnu munice. Bylo zapotřebí tam přivést také elektřinu. Když kopla krumpáčem do země, létaly jiskry. Vše bylo zmrzlé na kost. Jídlo bylo mizerné. Polévka a kousek chleba. A k tomu nakradený tuřín a řepa z nedalekého nádraží, kam chodily skládat vagóny…

Inu, dnes miliony běženců dávají dobrovolně miliardy pašerákům, aby se jimi nechali nacpat na čluny, do náklaďáků a vlaků, aby je jimi odvezli do Evropy, kde do nich investuje EU další miliardy pro usnadnění jejich života…Vidí v tom někdo nějakou souvislost s transporty Židů do vyhlazovacích koncentračních táborů v Osvětimi a stovek dalších…? Nutil dvojčata k souloži, aby zjistil zda zplodí zase dvojčata…

Ubohý biskup Williamson: “Nevěřím, že existovaly plynové komory“

Z mého románu: Černá krev: Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – I. část

Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – II. část

Píchli mu drogu a jako opilého stevarda ho propašovali do letadla

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKnihav elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *