Se slivovicí a šampaňským o půlnoci přes rovník v Nairobi, aneb Silvestr za všecky randy…

3. Leden, 2016 – 9:23

Nastal opět čas zpytování svědomí na konci roku; když ale rekapituluji – dal, měl dáti, nedal –  přepadnou mě výčitky, že jsem ve své křesťanské namyšlenosti opomněl Židy, nebo že jsem se zhurta  pustil do svých kamarádů muslimů….

Pár jich v tom dvoumiliardovém davu mám. A čím míň, tím jsou pro mě vzácnější. Zase bych se s nimi rád proletěl nad rovníkem v Keni. Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsme odlétali na lince směr Londýn 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve, než v té chvíli ukazoval ten středoevropský.

Bylo to matení mé mysli, jelikož jsem ještě nikdy v životě neprožil virtuální výměnu letopočtů ve výšce přes 10 kilometrů v Boeingu 747 letecké společnosti British Airways a zároveň nad rovníkem. Zatím zcela střízlivý jsem očekával s očima na hodinkách silvestrovskou půlnoc. Měla být tou nejbláznivější, jakou jsem doposud zažil. Zastihla mě při návratu z cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deště.

Konec roku byl též ve znamení fárání do platinového dolu v Rustenburgu s přítelem Jardou…

Letěli jsme; posilňoval jsem se slivovicí a zaháněl katastrofické myšlenky vzpomínáním na různé Silvestry, letopočty, kalendáře a k nim přináležející státy. Tím prvním byl frankofonní Vietnam. Bylo to koncem druhého tisíciletí, kdy jsem ještě průměrně poctivě navštěvoval jazykovou školu s výukou francouzštiny, s anglickou konverzací v kapse. Jazyk země galského kohouta mě však uchvátil nejvíc, jedinečný svojí zvukomalebností a latentním erotismem. Obdivoval jsem nejen Napoleona, Victora Huga a Alexandra Dumase, ale i šansony a Edith Piaf, Gilberta Becauda, Belmonda, Delona, de Gaula, nejkrásnější BB… zkrátka, co bylo vynikající, to bylo pro mě v těch časech francouzské.

Měl jsem řadu šťastných období; sice nahodilých, ale přesto rozdělených do milovaných etap. Novinářských. Devatero řemesel, desátá nouze. Hlavní bylo, aby mě to bavilo. Neruda měl pravdu; čím jsem byl, tím byl jsem rád. Kde mě něco zajímalo, tam jsem zkrátka vyrazil na průzkum. S foťákem a magneťákem. Někdy jsem své cesty do jednoho a toho samého, většinou politicky exotického státu, opakoval i čtyřikrát. Dokud jsem nepřišel problému na kloub. To víte, „selský rozum“…

Není možné zapomenout ani na atmésféru černošského Soweta…

Jak asi vypadá země, na níž dopadlo během deseti let války tucet milionů tun bomb a granátů? Tak začala má etapa vietnamská. Pak explodoval reaktor v Černobylu a byla z toho moje další etapa – jaderná. Když se rozpadl SSSR, měl jsem etapu „perestrojkovou“, po ní následovaly cesty do válečné Jugoslávie, romský exodus do Kanady a lety do JAR, když mě rozčílil tamní jihoafrický rasismus, v předtuše blížícího se zla jsem zamířil do New Yorku, abych si alespoň na fotce zachoval „Dvojčata“, a nakonec jsem vyrazil do Izraele, pro tisíc a jednu pravdu ve Svaté zemi…

A jelikož jedna z mých etap poznávání vycházela z jihoafrického apartheidu, vracel jsem se zrovna z jihu černého kontinentu, zatracená floskule. Napřed pod trupem letounu zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplynuly i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se utopil též svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučil s Jižním křížem.

A což chvíle, kdy se peklo a smažilo na vítání Nového roku…

A blažily mě stovky vzpomínek. Byl jsem vděčný, že patřily k časům, kdy bylo skoro vše košer. Než jsme pýchu nazvali zdravým sebevědomím, lakomství zákonem ekonomiky, nestřídmost vyšší životní úrovní, brutalitu a závist bojem za spravedlivost a politickou svobodu, vztek a hněv rozhořčením nad názorem druhých a lenivost filozofickým postojem. Než jsme z korupce udělali provizi, z nezákonné spekulace a protekcionismu lobbink, z hospodářské krize přirozenou součást kapitalismu, z lásky a pravdy nenávist a lež a z naší neschopnosti vládnout anticikánísmus…

Obklopen tímto Ovčákovem, a přesto zatvrzele imunní vůči lidské blbosti, jsem šťastný ve svém světě normálních lidí. Není jich sice moc, ale jsou a vím, že nenaletí žádným hochštaplerům na jejich plané sliby a plagiáty. A tak si žiju z dávných příhod. Třeba i z těch banálních. Viz. můj Silvestr nad rovníkem. Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř třemi stovkami pasažérů na palubě ocitlo blizoučko rovníku, protínajícího asi v polovině Keňu.

Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazovaly výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině. Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli oslavit Silvestra. Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží na tři sta tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i více hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblačnou oslavu Nového roku.

Také doplňování domácích barů bylo víc než aktuální…

Piloti měli určitě dobrý úmysl, byli patrně křesťany a stejně jako já nebrali vážně skutečnost, že v letadle je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností hinduistického, muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých nových evropských domovů. Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž mně se vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo, jako při africké bouři a najednou jsem si uvědomil, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval k Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, byl notně přízemní.

Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostalo řádně zabrat. A tak ve chvíli CH, kdy ručička hodinek přeskočila na půlnoc a pod námi se objevuje Keňa i tušení imaginárního rovníku, skoro protínajícího druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya s 5199 metry nad mořem, nepropuká k mému zklamání v letadle žádné všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu. Místo toho se všude kolem mne ozývá jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů. Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, zřejmě ještě sovětské polosuché provenience, ale je po čertech málo rukou, které po nich sahají.

A ještě na Silvestra dopoledne poslední špacír po Johannesburgu…

“Nový rok a teď?” protírá si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. Překvapený mojí ruštinou mění svoji angličtinu v jazyk východních Slovanů. “Židé slaví Nový rok Roš ha-šana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem…”

Obracím se zmateně s číškou napůl vyprchaného šampusu k asijské pasažérce přes uličku. Těšil jsem se na ten okamžik; sličná dívka si totiž na počátku letu odvážně nahýbala z číšky pravého Napoleona a já to viděl na prima večírek, zvláště když jsem si pro kuráž tajně posiloval džus slivovicovými střiky.

“Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna,” špitá thajská dívka a na jídelní lístek mi píše číslici 543, což má být rok před našim letopočtem, kdy začíná nový rok buddhistům, kdy se narodil Buddha. “Happy new year…” řekla a usnula.

Z ptačí perspektivy nad sloním stádem v Krugerově národním parku…

“Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš Prorok, nadmíru velebný Muhammad, odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib,” zapojuje se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, sedící vedle Asiatky, jenž však na dotaz, odkud pochází, jen mávne rukou a znovu se též ukládá ke spánku.

Konec s valašskou katolickou nostalgií. Konečně jsem byl ochotný si připustit, že na světě nejsou jenom křesťané a jejich Silvestr. Že na naší planetě, na kterou jsem se v tom okamžiku díval zbožně do temnot noci z nadoblačné výšky, ukrajují čas i jiné časomíry, a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno jen pravidly naší povýšenecké křesťanské pošetilosti. Na Zemi přece žijí rovněž skoro dvě miliardy muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i judaistů…

Rozloučení s kamarádkou…

Naštěstí bylo nač vzpomínat. Vychutnával jsem si proto alespoň pomíjivé okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát. Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zuluuských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu. Proto jsem si nostalgicky v mysli pouštěl střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen šampusem, posilněným valašským trnkovým všelékem.

A přání do Nového roku starostlivému tátovi…

A tak uprostřed noci jsem si před přistáním v Londýně začal povídat se svým sousedem, ukrajinským Židem z Birminhgamu. O jeho synovi a vnucích, o Židech a judaismu, až jsem dostal zvláštní chuť na novou etapu mého novinaření – Blízký východ; Izrael, Libanon, Jordánsko, Sýrii, Egypt i formální útvar, který byl zakopaným psem krvavého sporu a dostal od Římanů za trest v roce 135 našeho letopočtu, po porážce židovského povstání, formální pojmenování po největších biblických nepřátelích Židů – Filištinských. Zkrátka po lokálních Arabech, co si říkají Palestinci. Římská anexe ve stylu Protektorátu Böhmen und Mähren. I se stejným pozdravem…

Inu, tak se létá v jedenácti kilometrech o půlnoci na Nový rok přes rovník v Nairobi se slivovicí a šampaňským, aneb Silvestr za všecky randy; a za pár měsíců už jsem seděl v airbusu EL AL na cestě do Tel Avivu. Do největšího města židovského státu, jehož judaistický kalendář tvrdil, že svět byl stvořen 7. října 3671 př. n. l….

Snímky Břetislav Olšer

Nejkrvavější policejní operace v JAR od skončení apartheidu…

V platinovém dole se kouří i fotí aneb Kolik krav stojí nevěsta…?

Za nadávku před soud, resp. „Harassment“ poafricku…?

Lásko, kup mi diamant aneb Golden Jubilee je jen šestinou Cullinamu

Nebaví vás zimní plískanice a břečky? Zaleťte si do Krugerova parku v Jihoafrické republice

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKnihav elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *