Jan Piňos, tiskový mluvčí Hnutí Duha v článku „Za uprchlíky poděkujme“ tvrdí, že Češi nesou odpovědnost za utrpení běženců…

6. Srpen, 2015 – 12:39

Ptá se: „Myslí si čeští v míru a pohodlí žijící občané, že je normální zahnat zpět lidi, za jejichž utrpení neseme zodpovědnost, zpět do nelidských podmínek, zatímco budeme dál zvyšovat konzum a globální sociální nerovnováhu…?“

Tak, jak je to? Neseme zodpovědnost za vlnu uprchlíků , nebo ne? Byl pan Piňos, co se rád nechává přivazovat v šumavským stromů, aby ho okusovali kůrovci, které hájil a hájí do roztrhání těla i dnes. A k tomu si nyní přidal též běžence z Afriky a Blízkého východu.

Komik Piňos svůj článek korunuje vyznáním, když se zařadil mezi ty mnohé české publicisty a intelektuály, jež zastávají názor, že dnešní uprchlická krize připomíná pád Říše římské, neboli „analogie s pádem říše římské je na místě“. Sranda; Římskou říši přece nevyvrátily „statisíce zbědovaných lidí prchajících před válkami a bídou“, jak píše Piňos, ale statisíce války chtivých dobyvatelů, kteří chtěli nová území a vše římské nahradit svými bohy a svými představami o životě, jak tvrdí jeho oponent Stanislav Křeček, zástupce ombudsmanky .

Co říct o panu Piňosovi a nalhat? Na začátku devadesátých let stál u zrodu Greenpeace Československa, později tam působil jako ředitel kampaní. Pracoval také na kampaních Hnutí Duha, nyní zde působí jako tiskový mluvčí. Téměř deset let žil na Broumovsku a pečoval o tamější krásnou krajinu jako vedoucí správy CHKO a předseda občanského sdružení, které oživovalo kulturní a historické dědictví, komunitní život a česko-německo-polské partnerství. Z desítek tamějších projektů si váží nejvíc Kříže smíření, památníku obětem násilí na Broumovsku, který vyvolal nacionalistické spory i mezinárodní ohlas. Podílí se na práci občanského sdružení Potala, které pomáhá Tibetu a tradičním kulturám v Himálaji.

Kolikrát byl pan Piňos v Pásmu Gazy, aby viděl, jak tam mrhají desítkami miliard dolarů za nákupy cementu, aby mohli stavět pašerácké tunely? Pokud by lokální Arabové, co si říkají Palestinci z Pásma Gazy využili miliardy, které k nim proudí ze západních zemí, na výstavbu domů a bytů a budování infrastruktury, místo na výrobu raket a kopání tunelů do Izraele, mohla už jejich zemička být bohatá jako Hongkong. Nepoznal jsem jinou zemi, které by se dostalo tolik „rozvojové pomoci“. Což tak oslovit Hamás , pane Piňosi, a zeptat se ho, co udělal s těmito financemi? Zjistil by, že je to jejich volba , nikoli volba českých občanů.

Kolonialismus? Každý ví, že jakmile bývalé kolonie získaly nezávislost, do roka bylo v jejich věznicích několikanásobně více politických vězňů než v době kolonialismu. Pokud jde o příliš malou pomoc rozvojovým zemím, pak problém není pouze v její výši, ale i v tom, jak je s touto pomocí nakládáno, tj. v čích kapsách končí. Marně jsem se Palestinské autonomii či v Tibetu rozhlížel, zda pana Piňose někde v Pásmu Gazy či ve Lhase nebo v tamních klíšterech spatřím… nestalo se. Tak mu alespoň vzkáži, co se děje v těchto kourech světa. Kromě Jordánska a Egypta nikdo ze států Ligy arabských zemí nesmí Palestince přijmout, aby si z ruku nevyrazili trumf nazývat Izrael okupantem, jenž údajně způsobil uprchlické tábory v Gaze.

Kdyby si ropní magnáti OPEC odpustili pouhý denní zisk za prodej své ropy (denně těží kolem 27 milionů barelů) a darovali ho těmto svým bratrům, mohla by každá jejich rodina už dávno mít vilu i s bazénem někde v Dubaji. To by ale pokrytecký arabský svět přišel o své “gazansko-uprchlické” trumfy při plivání po židovském státu… Ale mají přece Evropskou unii a satana USA. Nemalé finanční sumy byly cílem další jednodenní dárcovské konference 17. prosince 2007 v Paříži. Pomoc Palestině poskytne 68 států a více než dvacet mezinárodních organizací. Palestinci během ní získali od západních zemí dar ve výši 7,4 miliardy dolarů, jež byly použity na „realizaci snu“ palestinské samosprávy o Palestinském státu.

Nejvíce peněz věnovala navzdory vlastnímu dluhu Evropská unie – 650 miliónů dolarů. Následovaly Spojené státy s 555 miliony dolarů a Saúdská Arábie s 500 miliony dolarů. Velká Británie poskytla 490 miliónů dolarů, Francie 300 miliónů a Německo ve stejné době 290 miliónů. Japonsko dodalo dalších 150 milionů dolarů. (United Nations Relief and Works Agency), která je součástí systému OSN a poskytuje pomoc Arabům v Judeji, Samaří a Gaze. USA jsou největším samostatným dárcem agentury a peníze jsou dalším příspěvkem k miliardě dolarů, které Palestinské správě darovaly státy Evropské unie. UNRWA uvedla, že peníze jsou určeny pro školy, na potraviny, budování krytů a pracovních míst. A sotva první miliony dolarů už ke “zbídačelým” lokálním Arabům dorazily, bylo třeba si nakoupit pořádné zásoby. Kde jinde, než v Egyptě…

Statisíce Palestinců proto pronikly ve středu 23. ledna 2008 na egyptské území. Neznámá skupina v noci u ochranné zdi u Rafáhu, jediného hraničního přechodu mezi Pásmem Gaza a Egyptem, odpálila sedmnáct bomb a způsobila v zátarasech trhliny, kterými se davy Palestinců vydaly do Egypta nakoupit zboží, které se na jejich území v důsledku sankcí za rakety kassam na Sderot ze strany Izraele nedostává. Český Tuzex v egyptském provedení. Jen se nenakupovalo za bony. Palestinci se vraceli s taškami plnými jídla a cigaret a plastovými nádobami s benzínem. Pak se vydali na další nákupní výlet – bylo třeba ještě magnetofony, pneumatiky či pytle s cementem.

Egyptský Tuzex prostě jel na plné obrátky. Představitelé sinajského města Al Ariš oznámili, že gazanští Arabové ve městě od prolomení hranice utratili na 480 milionů dolarů, tj. okolo 8,6 miliardy korun – cca 500 USD na osobu. Měli z čeho rozhazovat, jejich západní satanové se totiž praštili přes své kapsy a prkenice. Odhaduje se, že do Egypta během tří březnových týdnů přišlo z Gazy 700.000 lidí, což je polovina obyvatel Pásma. Většina útraty byla za stavební materiál, zejména cement. Jeho cena v Al Aríši vzrostla ze 430 egyptských liber za tunu na 1.200 liber. Obyvatelé Sinaje už začali dávat najevo svoje rozhořčení z extrémního růstu cen, způsobeného omezeným množstvím zboží a přílivem Arabů z Gazy. Vypukly jejich střety se sinajskými Beduíny, kteří se pokusili vyhnat gazanské Araby ze svých měst.

Cement je důležitý pro stavbu pašeráckých tunelů. A takový tunel, to není jen obyčejná díra v zemi. Musí se napřed vybagrovat do hloubky deset i více metrů, pak udělat dřevěné obložení na “šalunk”, aby se dalo betonovat. Těžká práce a hlavně pěkně drahá. Jeden tunel stojí přes 60 tisíc USD. A k vybudování takové pašerácké chodbičky je zapotřebí alespoň dvacet dělníků, kopáčů, zedníků a betonářů, ale rovněž pašeráků. Dělník dostává plat 300 dolarů měsíčně, pašerák mnohonásobně víc. Průměrný zisk už z fungujícího tunelu činí měsíčně více než 50 tisíc USD.

Už se zase těšíme, na Ježíška, copak nám asi nadělí…. Snímek Břetislav Olšer

Pro majitele i “obchodníky”. A zájem o “dodávky” zboží je veliký. Skoro všechno, co se prodává na tržištích Gazy, jde do Pásma právě přes tunely, částečně po moři, ostřelovanými “rybářskými” čluny. Město Rafah, které bývalo nejchudším městem Pásma Gazy, se postupně stává městem milionářů. Gazou už prý zdomácnělo přísloví: „Chceš-li být milionářem – kopej tunel!“

A co Tibet? Pan Piňos patří jistě mezi ty uvědomělé české občany, co vyvěšují tibetskou vlajku v den výročí čínské okupace Tibetu, resp. jedinečné pomoci zcela zchátralému koutu na střeše světa. Když  v roce 1901 přijeli do Tibetu britští studenti, přirovnali tento kout mezi horstvy Himaláje k rozpadajícímu se feudalismu, o který neměl nikdo zájem. Až se po půl století Čína rozhodla vyčistit tento Augiášův chlév, podobný vsetínskému “cikánskému pavlačáku” ve velkém, a přesto si dnes Češi připomínají výročí „okupace“ Tibetu čínskými vojáky vyvěšováním tibetské vlajky… Proč si nepřipomínáme třeba vpád Tibeťanů do Číny, nebo Mongolů či Nepálců do Tibetu? Také britská invaze do Lhasy byla v roce 1903 úspěšná. Britové postříleli na tři tisíce tibetských obyvatel, vyhráli všechna vojenská střetnutí, ke kterým v průběhu invaze došlo .

Feudální život Tibeťanů před příchodem Číňanů…

V současnosti hlavní aspekty tibetské kultury jako literatura a hudba zažívají renesanci a opět se rozvíjejí. Za tímto vzestupem stojí nová generace tibetské elity, která si osvojila plynulou mandarínskou čínštinu. Roste počet tisíců mladých Tibeťanů, kteří jsou vzdělaní, nepovažují se za zaostalou menšinu a vyžadují stejné zacházení jako zbytek Číny. Tibetská literatura se rozvíjí společně s tibetskou blogerskou komunitou. Tibeťanky vznášejí feministické otázky týkající se své role ve společnosti a ve Lhase účinkují tibetské rockové kapely. To vše jsou daná fakta, záměrně “ochránci lidských práv” opomíjena. Když v prosinci 1903 překročila tato moderně vyzbrojená expedice o síle 3 000 vojáků a 7 000 šerpů tibetské hranice, uvědomili si tibetští generálové britskou vojenskou převahu a usilovali o dohodu o neútočení, s níž britský plukovník Younghusband předběžně souhlasil. Přesto si tato „malá válka“ vyžádala život několika tisíc Tibeťanů, vojáků i civilistů.

A obraz situace z dob temného feudalismu, kdy tibetští nevolníci a otroci představovali drtivou část populace, přirozeně neměli žádnou osobní svobodu a zacházelo se s nimi jako s věcmi? Vlastnili je buď vládní úředníci, aristokraté nebo vysocí lámové. Po generace byli připoutáni k půdě patřící feudálním pánům. Čím více měl pán nevolníků, tím byl bohatší. Mohl je půjčovat, dávat jako vklad do hry, zastavovat na hypotéku, darovat je či prodat.

V případě, že nastávající manželé patřili různým pánům, musel být jejich sňatek schválen oběma pány. Někdy si nevolník musel svou manželku od pána koupit. Jakmile se nevolníkovi narodilo dítě, stalo se majetkem pána. Lichva, robota a vysoké daně tvořily pilíře režimu. Většina nevolníků byla zadlužena či zatížena dědičným dluhem. Zatímco ve starém Tibetu nebyly žádné školy, v současnosti má Tibet čtyři univerzity.

Inu, je nutno počítat s tím, že čím víc přijmeme běženců, tím dříve to bude v Česku vypadat jako v zemích, odkud uprchlíci přicházejí. Ať se to Janu Piňosovi líbí nebo ne… Brzy se ho zeptám, jestli už za uprchlíky poděkoval…? A co by řekl  na… Slova představitele Republiky Kongo u Organizace spojených národů (UN, OSN), Serge Boreta Bokwanga…

Majdan a přízrak černobylské havárie; tikající časovaná bomba…?

Je opravdu islám jen trochu jiná cesta k Bohu, že by zkrátka zkratka? Slyšel jsem a šel do kolen, po přečtení textu Daniela Hermana i do mdlob…

Co je rentgen klíční kosti a prohlídka genitálií proti prověrce běžence Voskovce senátorem Josepfem McCarthym, zda není komunista…?

Epidemie, ebola, cholera, malárie, HIV, paraziti. A můj známý Josef Škvorecký říkal… Spisovatel Olšer promluvil o přínosu uprchlíků Evropě

Bude vrcholem sametové revoluce návrat železné opony, krále Šumavy, hraničních zátarasů a pohraniční stráže…?

Přirozenou součástí kapitalismu už nejsou jen krize, ale teď i vysoké zdi, ploty z ostnatých drátů a železné opony…

izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-

Reklama:
  1. 3 reakce na “Jan Piňos, tiskový mluvčí Hnutí Duha v článku „Za uprchlíky poděkujme“ tvrdí, že Češi nesou odpovědnost za utrpení běženců…”

  2. Jan Piňos je jeden z mnoha bláznů sluníčkářů.
    V posdstatě je dobře že tyhle idioti jsou,protože nám připomínají že se sem hrne opravdu velké množství barevných imigrantů.Také to že mnoho lidí na vedoucích místech je vítají a jsou v podstatě také pro ekologizmus a multikulturalismus.Takové idioty jako je Piňos potřebujem aby lidem připoměli že takové zvrhlé myšlenky doopravdy jsou.

    od Rytíř v Srp 7, 2015

  3. Správná volba…

    od olser v Srp 7, 2015

  1. 1 Trackback(s)

  2. Srp 19, 2016: Břetislav Olšer – blog, Olser.cz » Blog Archive » Proč Afrika nechce zpátky své běžence, jimž jsme měli otevírat svá srdce a poděkovat za ně; že by měl Serge Bokwango z OSN pravdu, že jde o vyvrhele a odpad, kterého se j

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *