Příznivcem českých disidentů byl příslušník Waffen-SS; prý je hrdina, že to vůbec přiznal

14. Duben, 2015 – 23:09
Günter Grass...

Günter Grass...

Byl jsem nadšen stylem jeho psaní, byl to právě on, jemuž jsem záviděl jeho schopnost empatie, s jakou dokázal dát na papír neuvěřitelné osudy mj. svého veledíla „Plechový bubínek“, za který dostal Nobelovu cenu za literaturu za rok 1999. Nyní, kdy Günter Grass zemřel v Lübecku ve věku 87 let, mám na svém obdivu vůči němu poněkud tmavý stín.

Už jsem totiž věděl, že za druhé světové války pracoval v Gdaňsku jako výpomoc pro německou armádu. V roce 2006 se přiznal, že po angažmá ve Wehrmachtu byl jako sedmnáctiletý rovněž krátce členem nacistických jednotek SS a působil v tankové divizi Waffen-SS. Jako patnáctiletý se chtěl dobrovolně přihlásit k námořnictvu, ale kvůli nízkému věku ho odmítli. Až v zimě 1944 narukoval k jednotkám 10. obrněné divize v Drážďanech.

Byl horlivý jako všichni z jeho ročníku, až na jednoho chlapce, který zbraň bez ohledu na trest pokaždé pouštěl z rukou se slovy: „To my neděláme.“ Když ten kluk jednoho dne zmizel, Grass prý cítil „přinejmenším úlevu“. Jak a proč zmizel, to už ho nezajímalo… Podle svých slov věřil nacistům až do samého konce a nepochyboval o „konečném vítězství (Endsieg)… Byl přidělen k protiletecké obraně, prošel výcvikem a na sklonku války dostal rozkaz, aby se dostavil do výcvikového tábora kdesi v českých lesích. Koncem války byla jeho jednotka rozprášena a on uvažoval hlavně o tom, jak přežít.

Konec války ho zastihl zraněného v lazaretu v Mariánských Lázních a šťastným řízením osudu se dostal do amerického zajetí v Bavorsku. A právě takoví mladí pomatenci Hitlerovou demagogií, co do poslední chvíle fanaticky věřili v “konečné vítězství” a “konečné řešení židovské otázky”, tvořili nacistickou armádu, co zabíjela na frontách, v koncentrácích a plynových komorách. Skoro polovinu židovského národa umučili. Přes šest milionů Židů bylo zlikvidováno, z toho 1,5 milionu dětí. Stačí si zajet do Osvětimi, Dachau, Terezína, Treblinky či Buchenwaldu a pochopit Izrael, který chrání své obyvatele na svém dávném území před dalším holocaustem…

foto: Reuters…

Po dvaašedesáti letech se tedy přiznal, že na konci druhé světové války sloužil u nacistických jednotek Waffen-SS. Přiznal se, nestyděl  se a naopak s vervou psal o Židech, navzdory tomu, že právě nacisté byli odpovědní za holocaust a šest milionů umučených židovských občanů. Byl jsem shodou okolností právě v Izraeli, když šéf izraelského ministerstva vnitra Eli Jišaj prohlásil, že pokud Grass bude chtít „dál publikovat svá překroucená a falešná díla, může tak činit z území Íránu“, kde najde „nadšené posluchače“. Jeho nová báseň: „Co musí být řečeno“, totiž varuje před válkou proti Íránu a je jeho taktickou přípravou na další krok – prohlášení, že v Německu je zakázáno kritizovat židovský stát.

Nobelova cena za literaturu – 1999… FOTO: Jonas Ekstromer, ČTK/AP

„…A přiznávám: už déle nemlčím, / protože jsem znechucený pokrytectvím Západu, a navíc doufejme, / aby se mnozí osvobodili od mlčení, / vyzvali viníka rozpoznatelného nebezpečí, aby se zřekl násilí a / aby zároveň trvali na tom, / aby byla připuštěna neomezená a permanentní kontrola / izraelského atomárního potenciálu / a íránských jaderných zařízení / mezinárodní instancí / vládami obou zemí…“

Největší poprask však bezpochyby v židovském státu způsobila jeho autobiografie „Při loupání cibule“ z roku 2006, v níž se Grass přiznal ke členství ve Waffen-SS. U věčně moralizujícího autora, který celý život tvrdil, že „kdo mlčí, je vinen“, zapůsobila tato informace jako bomba. Za to, že se ke členství v SS přiznal, vysloužil si ostrou kritiku. V Izraeli pak došlo k rozhodnutí prohlásit nositele Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse (tenkrát 84 let), který se narodil roku 1927 v Danzigu, dnes Gdaňsku, za personu non grata. Bylo přijato na základě zákona, jenž izraelskému ministerstvu vnitra umožňuje zakázat vstup do Izraele bývalým přisluhovačům nacistů. Patřil mezi ně i autor románů “Plechový bubínek” “Psí život” či “Kočka a Myš”…

Byl jsem z toho dost rozmrzelý; Hana Ringová-Rožanská mě uklidňovala: „Přežila jsem plynové komory v Osvětimi díky Oscara Schindlera, co mě dal na seznam lidí, aby u něho pracovali v továrně. Zachránil mi život a to se počítá, že byl hochštapler a nacista, to mně nevadilo. Byl na tisícovku Židů hodný, dal nám poznat štěstí a ne plyn a krematoria. Umění Grasse také dalo štěstí z jeho knížek milionům čtenářů. To, že byl jako kluk u SS je možná hrozné, ale určitě to nebyl zlý člověk… V patnácti neměl ještě rozum. Též režisér Spielberg, když točil „Schindlerův seznam“, věděl, že  netočí film o netvoru…“ povzdechne paní Hana. “Byl to pro mě vždycky velký svátek, když jsem ze svého učitelského platu dávala každý měsíc asi čtvrtinu na fond, který jsme mu vytvořili. Byli jsme všichni skutečně šťastní, když jsme to mohli udělat, dali bychom mu s potěšením to poslední, a když zemřel, byl jako katolík pochován na křesťanském hřbitově v Jeruzalémě, my Židé každý rok chodíme s květinami na jeho hrob…”

Mnohavrstevný příběh Grassova „Plechového bubínku“ zachycuje podivínského Oskara Matzeratha, který se jako dítě rozhodl přestat růst a může proto nahlížet svět dospělých z nezvyklé perspektivy, uchvátil v roce 1959 čtenáře na celém světě. A to navzdory tomu, že literární kritici román „Plechový bubínek“ zpočátku nijak nešetřili. Grassovo průlomové dílo, popisující nacismus a válku v maloměšťáckém prostředí, bylo považováno za významný milník německého vyrovnání s minulostí. Jeho filmová verze získala v roce 1979 Oscara za nejlepší zahraniční film…

V „Plechovém bubínku“, podobně jako v novele Kočka a myš (1961) a románu Psí roky (1963), které dohromady tvoří takzvanou Gdaňskou trilogii, ožívají pod Grassovou taktovkou jeho nezaměnitelné postavy a postavičky – většinou malí lidé, čelící velkým světovým dějinám. Lidé, kteří jsou často zbabělí, bojácní nebo skrytě násilní, ochotní slepě následovat jakoukoli ideologii či autoritu. Nejdůležitější je pro ně jejich každodenní idylka, protkávaná drobnými radostmi a malichernými spory, která nenadále a nenávratně mizí ve válečném víru. http://m.ceskenoviny.cz/magazin/zpravy/zemrel-nositel-nobelovy-ceny-za-literaturu-gunter-grass/1203984?utm_source=rss&utm_medium=feed

Grass byl též odpůrcem srpna 1968, ale naopak příznivcem a podporovatelem Charty 77; skutečným disidentem však byl i Miroslav Dolejší, politický vězeň a publicista, známý svou prací “Analýza událostí 17. listopadu 1989”. Kdoví, zdali Grass podporoval též Dolejšího? Ten byl pro vymyšlenou špionáž komunisty napřed odsouzen na 23 roků, prošel osmi vězením a uranovými doly, propuštěný na amnestii. Podruhé dostal za velezradu 11 roků v třetí nápravné skupině. Závažný zdravotní stav, podezření na rakovinu kůže a názor lékařů, že brzy zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Ve vězení tak strávil celkem 19 let… Zmiňuje se také o Pithartovi. Co se počítá; mýty kolem Schindlera nebo 1200 lidských životů …?

Hana Ringova-Rožanská s manželem z izraelského městečka Ramat Hasharon… Snímek Břetislav Olšer

Úryvek z jeho textu: „Chartu 77 řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky. Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových –   Müllerových – Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových-Kantůrkových, Kocábových… atd. Všechny tyto rodiny jsou exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři a jejich potomci.

Dnes jsou členové těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu. Prezident Havel pak nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, který nechal zmizet přes 15 tisíc osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB. Prezident si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).

Hana Ringová- Rožanská se Steve Spielbergecm…

Utěšovalo mě, Pyrrhovo vítězství, že Grass nebyl jediným slavným mužem, jehož „zdobila“ nacistická minulost. Každý třetí muž Rakouska ve věku do 45 let šel ochotně bojovat za svého rodáka Hitlera z Braunau am Inn a jeho Třetí říši. Patřil k nim i Kurt Josef Waldheim, pozdější generální tajemník OSN a prezident Rakouska. Řada zemí ho však označila za „peronu non grata“, včetně Izraele a USA. Vadilo jim jeho členství v Národně-socialistické německé unie studentů a Sturmabteilung (SA). Začátkem roku 1941 byl povolán do wehrmachtu a poslán na východní frontu. V roce 1986 byly zveřejněny dokumenty, že Waldheim byl v roce 1943 nasazen v řecké Soluni, kde byl členem speciální jednotky likvidující tamní partyzánské jednotky… Přesto velel světu i Rakousku.

„Už jednou se Židé postavili proti věhlasnému umělci. To když zakázali, aby se v Izraeli hrály skladby Richarda Wagnera, duchovního otce německého nacionalismu. V tom si notoval se svým zetěm H. S. Chamberlainem, který ve svých Základech devatenáctého století ((Die Grundlagen des neunzehnten Jahrhunderts) psal o “skvělé nordické rase” a neschopných lidských “křížencích” zvaných Židé,“ vysvětloval mi Chanan Ron z Tel Avivu, absolvent múzické Akademie a pracovník Mossadu, těsně předtím, než odešel na abonentní koncert Telavivské filharmonie. Na Wagnerovo dílo Tristan und Isolde…

„Wagner pak sám vydal elaborát Das Judentum in der Musik – Židovství v hudbě. Zostudil v něm mezi jinými Mendelssohna či Offenbacha a nechal je vyškrtnout ze seznamu německých komponistů. První veřejný a předem ohlášený koncert Wagnerovy hudby v Izraeli měl justiční předehru. V úterý 24. října 2000 odmítl telavivský obvodní soud koncert v Rišon Lecijon zakázat, jak to požadovali přeživší holocaust. Alibistický argument židovského soudce zněl: “svoboda výrazu vyžaduje vyslechnutí a prodebatování širokého spektra názorů, a že jediná přeživší holocaustu stařenka nebude koncertem přímo dotčena…“Génius z Francie, nebo Spisovatel s cejchem udavače…?

Koncert nakonec skutečně proběhl, ne však bez potíží. Hned na počátku vstal v auditoriu osmdesátiletý muž, který přežil holocaust a roztočil nad hlavou plastikovou řehtačku. Celý incident ukončil jeden z uvaděčů, který muži rušivý nástroj vzal. Ten pak na otázku, proč s sebou přinesl řehtačku, odpověděl: “Protože jsem nesehnal bombu…” Jeden z nejprestižnějších festivalů vážné hudby – Wagnerovské hudební slavnosti – slavil loni sté výročí. Na úvod jubilejního ročníku zazněla Wagnerova opera Tannhäuser. Vůbec poprvé v historii vystoupil v Bayreuthu Izraelský komorní orchestr, jenž zahrál Sigfriedovu idylu, ale i díla židovských umělců. Jedna z houslistek odmítla odjet na festival se slovy: “Byla jsem se podívat v Majdanku a nedokáži si představit, že bych mohla hrát v Hitlerově oblíbeném Bayreuthu…”

Václav Havel v Ostravě… Snímek Břetislav Olšer

V roce 1938 navíc přijali nacisté do svých řad nejproslulejší pozdější osobnost, dvanáctiletého Ratzingera do Hitlerjugend Třetí říše. Když byl v roce 1943 přijat k letectvu, prošel i výcvikem pro pěchotu… Přesto byl ve Vatikánu zvolen sborem kardinálů nazývaným Konkláve jako papež Benedikt XVI. Nedovedu si představit, jestli by členství Bohuslava Sobotky či Vojtěcha Filipa v Hitlerjugend nazval někdo z dnešní vládní garnitury “úsměvnou epizodkou”, bez jakýchkoli důsledků. Stačí, když spolupracovali s KGB nebo se setkali s Putinem.

Proto jsem byl zaskočen, jinak to ale zřejmě ani nešlo, že v ČT se po Grassové úmrtí vyslovovaly mnohé české osobnosti také k jeho pochybení. Všichni oslovení brali fakt, že přiznal, jak na konci druhé světové války sloužil u nacistických jednotek Waffen-SS, za osobní statečnost a málem hrdinství. Co by asi říkali, kdyby byli členy podobného nacistického vraždícího elementu třeba někteří prominentní kmeti české politiky, jak by je výše citovaní „myslitelé“ vyzvedávali na piedestal hrdinství a osobní statečnosti, když třeba Miloš Zeman, Andrej Babiš nebo Jan Fischer byli popliváni za prokazatelné členství v KSČ a někteří z nich jako neprůkazní agenti StB…?

Inu, za vše špatné v tomto hodnocení patří asi překlep jednoho televizního redaktora, když na otázku, proč se přiznával, že tomu tak bylo proto, že si chtěl zvýšit prodejnost tohoto románu… Tolik můj nekrolog za Günterem Grassem…  Bude brzy nacismus předpokladem úspěšné kariéry…?

Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

Už víte, proč se Hemingway bratřil s Castrem a Kundera s komunisty?

Kolik se toho Čechům v Protektorátu zas (ne)dělo…?

Jak to bylo, politická pohádko, s Čalfou, Havlem a Čeřovským…?

izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-

Další komentáře, glosy a ukázky z mých knih na webech olser.cz, bretislav-olser.enface.cz a na mém facebooku

Reklama:
  1. 20 reakce na “Příznivcem českých disidentů byl příslušník Waffen-SS; prý je hrdina, že to vůbec přiznal”

  2. Takže těch Židů (velké Ž přesně podle Norimberských zákonů) bylo usmrceno ještě více než 6 milionů? To jsou mi věci. Zajímavé je, jak se v Osvětimi postupně snižoval počet obětí na té ceduli před koncentrákem, ale počet Židů neustále stoupá. Třeba se jednou dočkáme čísla 12 mil. Samozřejmě naprosto chápu, že ostatní oběti, kterých bylo nesrovnatelně více, nemá cenu počítat, neboť se jednalo jen o gojímy, kteří jsou pro Židy jen pouhý dobytek, jak by řekl například pan Josef Ovádia, na jehož pohřeb přišlo 600.000 stejně smýšlejících Izrahellců.

    od Josef Ovádia v Dub 16, 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *