Internace Japonců v USA

9. Duben, 2015 – 12:51

Američané však měli od Němců své odkoukané způsoby. Kromě plynových komor a krematorií. Příběh amerických Japonců po náletu na Pearl Harbor v prosinci 1941 byl sice krutý, ale jako každý americký film končil happy endem. Byl ale také o tom, jak je v zatemněných vlacích stěhovali do internačních táborů.

V drsných podhorských podmínkách, kde letní teploty přesahují běžně čtyřicítku a v zimě klesají pod bod mrazu, bylo namačkáno na jednu míli čtvereční více než 11 tisíc lidí. Z nich většina pocházela z oblasti Los Angeles a dvě třetiny z celkového počtu byli rovnoprávnými US občany. Vysídlení se týkalo celého západního pobřeží, ze svých domovů byli nuceni odejít lidé bydlící v oblasti Kalifornie, Oregonu, Washingtonu a jižní Arizony. Tábor tvořilo 36 hlavních bloků, v každém z nich bylo umístěno 200 až 400 mužů, žen a dětí, vždy ve 14 dřevěných domech. Celý areál byl obehnán ostnatým plotem, po obvodu bylo rozmístěno 8 strážných věží, kde nepřetržitě hlídkovala ozbrojená ostraha. Ta měla rozkaz střílet na všechny, kteří by se případně pokoušeli utéct. Kdoví, jestli ony ostnaté dráty nebyly pod proudem…

Znalci amerických dějin vědí, že internace „nepřátelských osob“ na území USA není něčím neznámým. V roce 1838 autorizoval hromadnou internaci příslušníků kmene Cherokee prezident Martin van Buren. Známé jsou též koncentrační tábory Abrahama Lincolna z doby občanské války. Poté byly po vstupu USA do bojů první světové války uvěznit přes sto tisíc pacifisticky smýšlejících či jeho válečnou politiku kritizujících Američanů. Za druhé světové války nebyli v koncentračních táborech internováni pouze Židé či příslušníci slovanských národů, ale z rozhodnutí prezidenta Roosevelta také přes sto tisíc v USA žijících Japonců a několik tisíc Němců.

Mnozí „učenliví“ američtí politici si nejspíš mysleli, že by byla škoda na tuto tradici tvořivě nenavázat. A bylo se třeba nějak vyrovnat s šokujícím útokem na Pearl Harbor, kdy zachvátila USA protijaponská nenávist. A bylo jedno, jestli jsou občany Spojených států nebo ne. Atmosféra nenávisti k expanzivnímu nepříteli se přelila i na domácí obyvatele japonské rasy i na věci je připomínající. V amerických parcích byly dokonce pokáceny japonské třešně, situaci zhoršovaly i výroky některých politiků. Nejlepším řešením prý by bylo poslat je všechny zpátky do Japonska a pak celý ostrov potopit. V době útoku na Pearl Harbor žilo na západním pobřeží USA asi 112 000 obyvatel japonského původu. Zhruba 40 000 z nich byla první generace přistěhovalců bez amerického občanství. Ovšem zbylých téměř až 80 000 Japonců se ve Spojených státech již narodilo a měli americké občanství.

Vláda nařízením exekutivy prezidenta Franklina D. Roosevelta, toho, co pak chlubil, jak nechal nafotit hromady mrtvol z Osvětimi a vytvořil důkaz pro historiky o holocaustu, sáhla v únoru 1942 k těmto opatření z důvodů národní bezpečnosti, domnívala se totiž, že by lidé japonského původu mohli být např. snadněji získáni nepřítelem k projaponské špionáži či sabotážním akcím. (V té době již existoval koncentrák Osvětim a začaly transporty Židů do Terezína…) Na tichomořském pobřeží byly zřízeny vojenské zóny a zakázaná území, ze kterých byli američtí Japonci převezení do internačních táborů mimo tyto zóny. Valná většina z asi 110 000 deportovaných byla převezena do některého z deseti táborů…

Jelikož bylo ohromné množství lidí nuceno opustit nejen své domovy, ale i živnosti, vznikla jim značná finanční ztráta, za kterou je nikdo nekompenzoval. Jsou známé i případy úmrtí internovaných osob v táborech, např. v táboře Manzanar zemřelo 146 „vězňů“. Mnoho Japonců psychicky strádalo, jelikož se většina z nich cítila být Američany a byli zklamáni z postoje země, do které odcestovali s vidinou lepšího života a svobody. Japonci si mohli ze svých domovů vzít pouze 30 kilo osobních věcí. Židé jen dvacet…

Z tábora Manzanaru vznikl památník a byl natočen dokumentární film, jenž přibližuje život v táboře, ale i předešlé období, v němž postupně narůstající nenávist k Američanům japonského původu přerostla v jejich vystěhování a umístění v lágrech. Tato částečná rekonstrukce má přinést příležitost budoucím generacím porozumět tehdejšímu strachu, rasizmu, diskriminaci a nenávisti, která vedla k založení jak Manzanaru, tak i ostatních internačních táborů. Místo má zůstat připomínkou válečných hrůz a nespravedlností, které přináší oběti na obou stranách válečného konfliktu. Naštěstí se nerovná hrůzám Muzea Osvětim…

V roce 1983, to to trvalo, přijala americká vláda po dlouholetém snažení odpovědnost za způsobená příkoří a uznala nespravedlivost tehdejší internační politiky. O pět let později bylo rozhodnuto o výši odškodnění pro dosud žijící oběti. Jednalo se o asi 60 000 Američanů, z nichž každý dostal jednorázové odškodnění 20 000 USD z vytvořeného fondu v celkové výši 1,25 mld. dolarů. A nikdo se tomu neodváží říkat „průmysl holocaustu“… Během války bylo přesídlení údajně nebezpečných lidí ospravedlňováno jako vojenská nutnost. Až po 47 letech, v roce 1989 podepsal prezident Ronald Reagan formální omluvu vlády USA všem účastníkům a obětem tohoto nepřátelského aktu. Manzanar byl v roce 1992 jako nejzachovalejší místo ze všech původních 10 táborů prohlášen za národní historické místo.

Bez protijaponské hysterie naopak přežila Austrálie ještě větší nálet na přístavní město Darvin. O zhruba tři měsíce po Pearl Harboru Japonci rozbombardovalo 242 letadly největší přístav kontinentu, kde větším počtem bomb než dopadly na Pearl Harbor zničili 23 stíhaček, deset lodí a torpedoborec, čímž zrušili de facto australské vojenské námořnictvo. Mrtvých Australanů bylo 251… Nevím, ale o žádných internovaných australských Japoncích jsem neslyšel…

Reklama: