Další podfuk? „Letadlo“ či „pyramida“ zvaná Evropská unie…?

7. Prosinec, 2008 – 8:58

Kdysi moc dávno jsem chtěl být lékařem, abych objevil lék proti leukémii, na kterou umřel můj mladší bráška. Z moci strany a vlády jsem se však jako praktikující katolík lékařem nestal a teď jsem tomu dnes docela rád.

Co oči nevidí, to srdce nebolí. Říká se v lidovém duchu. Jako novinář jsem se však seznámil, jak složitý je lidský organismus, co je to hemodialýza, transplantace či chemoterapie, a rovněž co mi v každé vteřině hrozí za maléry. Být lékařem, měl bych tyto informace z první ruky a to… děkuji, nechci…

Nejsem ani ekonomem a jsem rád, že mi stačí můj selský rozum. Být na místě profesora Václava Klause, ekonoma par excellance, asi bych měl nervy na pochodu a zřejmě bych se bál Evropské unie jako čert kříže.

Připomíná mi totiž, možná jen hypoteticky, nechvalně známé hazardní hry, zvané „letadlo“ nebo „pyramida“. Už jste v obraze? Takže víte, že jde o systém, kdy musíte vložit určitou a nemalou sumičku, abyste pak jen čekali, až vám přijde slibovaný balík peněz.

Málokdo si v hráčské euforii a bezmezném prahnutí po svém prvním milionu uvědomí, že je nelogické, abyste vložili dvacet tisíc a přišlo by vám padesetkrát víc. V atmosféře hráčského vzrušení si nikdo nepřipouští, že by se tyto chatrné sliby neměly splnit…

Z čeho by vám však tyto závratné sumy měly přijít, to už jaksi našinec nezjišťuje, jako laický pacient, který raději ani nechce vědět, co se na něho v jeho útrobách chystá.

Třeba záhada; když tisíc „letadlistů“ vysolí každý po 20 tisících a je z toho sice 20 milionů, jak z těchto dvaceti melounů podělit účastníky a především organizátory a supervizory této hry slibovanou miliardou, když de facto mají k dispozici fyzicky „keš“ jen pětinu této částky…?

Kdo si počká, ten se dočká! Tvrdí organizátoři tohoto rafinovaného podfuku. Jde o nekonečnou řadu čísel a šancí. Napřed tedy dostane milion pár prvních v pořadí a ostatní musejí posečkat, až na ně přijde řada, tedy až další šílenci vloží pro vás svých dvacet táců, a tak dál…

Evropská unie je něco podobného. Také musíte vkládat povinný kapitál, z něhož se vám vrátí asi v průměru o pětinu víc. Ale odkud vezme pokladna evropské sedmadvacítky tolik, aby vyplatila víc, než kolik vybrala?

Může samozřejmě sáhnout do svých rezerv, ale ani ty nejsou bezedné. Brát s úroků, nechat peníze pracovat na burzách… Jednou to dávání z ničeho ale musí přece skončit. Samozřejmě, že ty státy, které jsou z jistých důvodů na předních pozicích, si své peníze uhlídají, ale co ty ostatní…?

V rámci Lisabonské smlouvy je přece pro všechny země EU zaručeno, že si budou zcela rovny. Že žádná nebude „rovnější“, prostě pyramidálnější…

Evropská unie je především velký moloch, v němž našlo skvělou obživu několik tisíc europoslanců a dalších úředníků, z toho 785 europoslanců, jejichž platy jsou skoro dvojnásobkem příjmu českého premiéra. To už stojí za zuřivé obhajování Lisabonského elaborátu…

Ve volbách do Evropského parlamentu, které se konaly v 10. – 13. června 2004, zvítězila pravicová „Evropská lidová strana (Křesťanští demokraté) a Evropští demokraté“ s 268 mandáty.

Sociální demokraté získali 200 mandátů, Liberálové a liberální demokraté 42, Zelení a Regionalisté 42, Komunisté a Radikální levice 41, Euroskeptici 37, Národní konzervativci 27 a Nezávislí 29 mandátů.

Tak tomu se říká byznys…

V Kanadě jsem se v tom ohledu dosti poučil. Její státní dluh, patrně kvůli multikulturalismu, byl tak vysoký, že jenom úroky z něho byly vyšší než daně, vybrané za den od kanadských daňových poplatníků…

Jedním z odpůrců této rozhazovačné sociální politiky byl filozof Matt Ridley, který vydal knihu „The origins of virtue“ (Původy ctnosti) s podtitulem „Human Instinct and the Evolution of Cooperation“ (Lidský instinkt a vývoj spolupráce).

Autor hovoří o tom, že lidské tělo se skládá asi z osmdesáti tisíc genů, z nichž sice každý sobecky sleduje jen svůj vlastní cíl, ale v zájmu funkčnosti celého našeho těla musí toto své sobectví omezit a naučit se spolupracovat.

A jelikož člověčí jedinci, jimž tyto geny přináležejí, tvoří společnost, tedy stát, třeba i sedmadcet států, platí podle Ridleye tento princip „genové součinnosti“ také pro tuto společnost, stát…

Stručně řečeno: Lidské jednotce, stejně jako společnosti, tedy státu, nezbývá nic jiného, než přemoci svůj instinkt a pragmaticky se chovat mile ke svým spoluobčanům, nebo se alespoň pokusit je snášet a naučit se hrát účelovou hru, v níž je ale vždycky něco za něco.

“Pokud nebude mezi členy společnosti dohoda, co se za co vyměňuje, společenský systém se rozpadne, protože doplatí na to, že dává svým občanům neúměrně vysoké sociální výhody a amorálně slibuje, že je možné dostat něco za nic,” lze citovat slova „genového“ filozofa.

Takže, ať žije Lisabonská smlouva a Evropská „pyramidová“ unie, v níž se její státy, resp. občané učí očekávat něco za nic…

Zkrátka napíšeš projekt, pošleš ho do Bruselu a máš balík, balíku…

PS: Text Ústavy USA, vycházející z Deklarace nezávislosti Spojených států, tvoří preambule, sedm článků a 27 dodatků na zhruba 40 stranách, Lisabonská smlouva má více než 320 stran…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *