Každoroční pietní vzpomínka, jež se konala na Národním hřbitově v Terezíně, se uskutečnila i bez Obamů a Cameronů, byť do Paříže se všichni sjeli, aby dělali, jak truchlí nad zabitými karikaturisty. Přijeli i do Normandie, i když zde zahynulo něco přes tři tisíce spojeneckých vojáků, což je jen zlomek obětí holocaustu a mikroskopická částečka obětí SSSR po druhé světové válce. Ve svém projevu  prezident Miloš Zeman mj. varoval před zapomínáním na tragický holokaust a jeho velké oběti…Také na obsazeném území Čech a Moravy byli občané židovského původu pronásledováni a od listopadu 1941 postupně deportováni do města Terezína, kde pro ně nacisté zřídili tzv. ghetto, předpeklí plynových komor a krematorií. Zde měli být soustředěni do doby, než budou vyhlazovaní tábory na východě připraveny krematoria a zásoby insekticidu Cyklonu B k jejich konečné likvidaci. Židovským vězňům sloužila k ubytování nejprve kasárna a po vystěhování terezínských obyvatel v polovině roku 1942 i všechny civilní domy.

Na pietní akt Dne památky obětí holocaustu včera přijel na Pražský hrad také prezident Evropského židovského kongres Moše Kantor, podle jehož slov, že Židé v Evropě hodně bojí a jsou blízko novému exodu. Během mezinárodní konference „Let My People Live!“ vyzval na tiskové konferenci evropské vlády ke zvýšení ochrany Židů. Ruského prezidenta Vladimira Putina označil za velkého přítele ruské židovské komunity. „Putin je největší ochránce Židů v Rusku,“ prohlásil. Akce se účastnilo přes půl tisíce hostů, mezi nimi byl i slovenský prezident Andrej Kiska a bulharská hlava státu Rosen Plemenliv. Pouhých pět set kilometrů dělí Terezín a Osvětim, dva děsivé piliře šestimilionového holocaustu. Nešlo to tak, že by se státníci poklonili obětem v Terezínu a poté v Osvětimi? Nešlo; Poláci, kteří se málem soudili s Obamou za jeho výrok o „polských táborech smrti“, najednou soupeří o samostatnou pietu jen pro ten svůj koncentrák, ovšem pouze s vybranými hosty. To je ta pravá blamáž Tusků a Komorowských…

Prezident Evropského židovského kongresu Moše Kantor na Pražském hradě před...

Prezident Evropského židovského kongresu Moše Kantor na Pražském hradě před konferencí Let My People Live!.. fFto:  Dan Materna, MAFRA

Pozornost na tiskové konferenci vzbudil jeden z ruských novinářů, který se Kantora nechtěl ptát anglicky. Kantor svolil, ale odpověděl anglicky a žurnalistovi pak věnoval rusky psanou knihu „Zlověstný maraton“ od Anatolije Šapira, velitele prvního sovětského oddílu, který před sedmdesáti lety jako první vstoupil do koncentračního tábora v Osvětimi. Nevím, zdali byl Anatolij Ukrajinec, jak nedávno tvrdili zastánci děravé teorie, že Osvětim neosvobodila Rudá armáda, ale ukrajinští vojáci..

Neoficiálně bylo připomenuto, že Židé dali základ našemu průmyslu, na to Češi najednou zapomněli. O tom, že Židé dali základ našemu průmyslu, už žádný český antisemita nechce mluvit; že Ludwig Moser vybudoval tradici karlovarského skla, židovský vynálezce Emil Kolben stál za vznikem ČKD, bratři Gutmannové vybudovali Ostravské doly a Rotschild že proslavil Severní dráhu a Vítkovické železárny. Rod Weimannů že zase založil teplické sklárny na válcované a tabulové sklo, Mayer Mandl a Izak Löwanstein byli u zrodu oděvního průmyslu v Prostějově, Mandelík u nás vybudoval první cukrovary, “král spínacích knoflíků” Jindřich Waldes zase Koh-i-noor, Zücker Fezko Strakonice, Jellinek lihovar a likérku ve Vizovicích a Bernard Fürth proslavil republiku ve světě zápalkárnou Solo Sušice. I to byla konkurence, kterou Polsko nepřekouslo…

Asi v Polsku už zapomněl, co je to Terezín, místo, jež se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí. Proudily sem tisícové transporty Židů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska. Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 140 000 mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě na 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Na 35 000 vězňů zde v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek zemřelo.

Bohužel, jak transporty do ghetta přicházely, tak také postupně odcházely – do neznáma. Od října 1942 směřovaly téměř všechny právě do Osvětimi – Birkenau, nejstrašnějšího z vyhlazovacích táborů; spojení osudů přímo pupeční šnůrou nacistické nenávisti. Z Terezína na „Východ“ bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odešlo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození 3 800. Tragický byl osud terezínských dětí. Ze 7 590 nejmenších vězňů deportovaných na východ se osvobození dožilo jen 142. Jen ty děti, které zůstaly po celou dobu v Terezíně, měly šanci se zachránit. Ke dni osvobození se v Terezíně nacházelo kolem 1 600 dětí ve věku do 15 let. O jejich životě vypovídají verše, deníky, ilegálně vydávané časopisy a tisíce kreseb – často to jediné, co po nich zůstalo.

Zažil jsem kontakt s Terezínem přímo v Izraeli. Ten den před třinácti roky mi zůstane natrvalo v paměti. Nejen proto, že jsem se setkal s izraelským premiérem Arielem Šaronem. A zatímco Likud oslavoval své vítězství v mimořádných volbách, kosmonaut Ilan Ramon, který před několika hodinami pozdravil z Vesmíru Izraelce, brzy poté tragicky zahynul. Šestnáct dnů trvala vesmírná pouť prvního izraelského kosmonauta v americkém raketoplánu Columbia. Při sestupu doplatila posádka na startovní poruchu v keramickém obložení raketoplánu, který se v atmosféře silným žárem rozpadl a všichni kosmonauti zahynuli. Shořela i kresba „Měsíční krajina“ českého židovského chlapce Petra Ginze, jenž ji nakreslil inspirovaný Juliusem Vernem pár hodin předtím, než zemřel v koncentračním táboře Osvětim.

Po návratu z Izraele jsem se vydal do Terezína, kde jsem mohl vzdát hold i Petru Ginzovi. Dokladem jeho neobyčejné fantazie byl obrázek „Měsíční krajina“ – a právě tuto kresbu vybrali pracovníci jeruzalémského muzea Yad Vashem, aby spolu s prvním izraelským kosmonautem Ilanem Ramonem se dostal do vesmíru s raketoplánem Columbia. Tragický osud raketoplánu otřásl celým světem. Ilan, tak jako ostatní členové posádky, výzkumný let nepřežil. A s ním i Ginzova kresba…
Petrova kresba

Každý dnes ví, že v Terezíně byla tzv. budova L417, kde učily jako vězni ty největší osobnosti světové vědy, kultury a umění. Zde jsou někteří velikáni tehdejšího kulturního života v ghettu: spisovatelé Karel Poláček, Norbert Frýd, hudba – Karel Berman, David Grünfeld, Ada Hechtová, Karel Ančerl, Rudolf Franěk, Karel Reiner, Viktor Ullmann, Gideon Klein, Pavel Haas, Hans Krása, F.E. Klein, divadlo a kabaret – arch. František Zelenka, Gustav Schorsch, Vlasta Schönová, Karel Švenk, Zdeněk Jelínek, Ota Růžička, Kurt Gerron, Hanuš Hofer, Leo Strauss, výtvarné umění – Bedřich Fritta, Otto Ungar, Leo Haas, Ferdinand Bloch, Karel Fleischmann, Petr Kien, Adolf Aussenberg, Charlota Burešová, Rudolf Saudek, Jo Spier, Arnold Zadikow…

“Pošlete mi arabskou gumu, nějaké sešity, lžíci na jídlo, nádobu, chleba a pár rytin…” psal domů Petr Ginz,  který jel po nemoci na podzim 1944 jedním z posledních transportů do Osvětimi-Březinky. Tam byl podle očitého svědectví na osvětimské rampě přidělen ke skupině určené do plynových komor.

Petr Ginz se narodil ve smíšené českožidovské rodině v roce 1928 v Praze. Jeho matka se přistěhovala do Prahy, do židovské rodiny svého muže. Petr chodil do židovské obecné školy v pražské Jáchymově ulici. Již v té době se zamiloval do knih a zejména do románů Julia Verna. Vášeň pro fantazii jej přivedla k vlastní tvorbě – psal povídky a romány, které si sám ilustroval. Byl nesmírně talentovaným a všestranným člověkem, kterému však nebylo souzeno, aby prožil nebo uskutečnil něco ze svých snů. Ve svých 14 letech byl 24. října 1942 zařazen do transportu, a protože již dosáhl věku 14 let, odjel sám do Terezína. V terezínském ghettu se dostal na Domov č. 1 („Jednička“, budova L417), kam byli umisťováni nejnadanější chlapci z ghetta. Stal se jednou z nejvýraznějších postav tohoto Domova. Založil a redigoval tu nejlepší z dětských časopisů vznikajících v ghettu – Vedem.

Terezínské ghetto začalo praskat ve švech. Židů z celé republiky přibývalo. Bylo se jich třeba zbavit. Mrtvoly byly páleny, jak na běžícím pásu, jejich popel už skoro zaplnil nedalekou vodní nádrž. Proto začaly první transporty do koncentračního tábora v Osvětimi, do Birkenau – Osvětimi II, do sběrného tábora pro lidské trosky, které zde čekaly, až se uvolní místo v plynových komorách. V únoru 1942 začaly transporty do Terezína. Bachnerovi jeli v tom třetím. Béďu s maminkou, protože mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se styděl. Hlavně při převlékání. Když mu bylo dvanáct, začal chodit znovu do školy. Byl to slavný terezínský ústav, v němž přednášeli mnozí slavní židovští profesoři. Umělci i vědci. Uvěznili je v ghettu. Místo přednášek na univerzitách učili školáky matematiku a dějepis. Všechno Bedřichovo vědění, základ jeho vzdělání, vzniklo v té době. Scházel jim zakázaný papír a tužky, tak se učili deset až dvanáct hodin denně…

“Všechno nazpaměť. Každé učivo jsme si zopakovali bezpočtukrát. Dodnes si ho pamatuji. Kdybych to nedělal, nic bych nevěděl. Žádné poznámky jsem neměl. Jen to, co mi utkvělo v hlavě z to neustálého opakování toho, co nám učitelé povídali. Všechno jsme se učili česky, verše našich básníků, hráli jsme i divadlo, často Brundibára nebo operu. V Prodané nevěstě jsem hrál kluka, který běží vyděšeně přes náves. Dodnes umím větu, kterou jsem musel křičet: Spaste duši, medvěd se utrhl!” zasněně se zasmál. A zasmušile dodal, že na tuto „humanitu“, že dal Židům celé město, Hitlerovi naletěl i Červený kříž…

V Torontu mně dal právník Josef Čermák, předseda Českého a Slovenského sdružení v Kanadě, v rámci Festivalu terezínských filmů nahlédnout do knihy básní, próz a kreseb terezínských dětí, nazvané “Je mojí vlastí hradba ghett?” Václav Havel v průvodním slovu k ní napsal: „Terezín je jméno, které v nás bude provždy vyvolávat vzpomínku na válku, na smrt…” Terezínský vězeň Jiří Weil, v předmluvě ke knize “Motýla jsem tu neviděl”, popsal Terezín docela přízemně: „V Čechách je podivné město, jmenuje se Terezín, leží šedesát kilometrů od Prahy. Je to město vytvořené na rozkaz, sevřené pevnostními hradbami, vzniklo z vůle císaře Josefa II. před dvěma sty lety a bylo pojmenováno po jeho matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle plánů italských vojenských inženýrů a má dvanáct předsunutých valů, jež je svírají v podobě hvězdy.”

Terezínským táborem prošlo 15 000 dětí. Jen asi sto jich přežilo. Některé – hlavně chlapci – psaly básně, reportáže a povídky (děvčata spíš kreslila a malovala), které byly uveřejněny v táborovém časopise Vedem. O jejich nalezení se zvlášť zasloužil torontský George Brady. Pavel Friedman (bylo mu 23 let, když v roce 1944 zahynul) v básni ” Motýl” popisuje posledního motýla, který Terezín opustil. Verše „I Never Saw Another Butterfly” inspirovaly kanadskou houslistku, skladatelku a zpěvačku Ruth Emmet Fazal ke zkomponování skladby “Oratorio Terezín”. Premiéru měla v Torontu 1. listopadu 2003. Další provedení skladby se uskutečnilo 8. února 2007 v newyorské Carnegie Hall v podání 50členného orchestru a víc než 150 zpěváků, řízených anglickým dirigentem Kirkem Trevorem…

V Jeruzalémě byl ještě nedávno i kus Ostravy. Šlo ho objevit v bytě Evy Alterové. Ještě nedávno tvořili s manželem Ariem jeden z nejstarších manželských párů českých Židů v Izraeli. Měli za sebou půl století společného života, když Arie zemřel, loni i paní Eva. “Moji prastrýcové Salo a Jindřich Krämerové a jejich matka, tedy moje babička Anna, byli vlastníky velkoobchodu s uhlím a velké mlékárny v Ostravě – Přívoze. Už před sedmdesáti lety uměli pasterizovat mléko, které nakupovali v okolních vesnicích Petřkovicích a Ludgeřovicích. Produkovali mléko, máslo, sýry a smetanu,” vzpomínám u magnetofonu na rozšafná slova paní Evy.

“Můj strýc byl předsedou Židovské náboženské obce v Ostravě a ve dvaačtyřicátém ho Němci povolali do Prahy, aby tam řídil vyklízení bytů po Židech, kteří museli do čtyřiadvaceti hodiny opustit své domovy a odevzdat klíče od nich u Veletržního paláce, odkud byly organizovány transporty do Terezína. U mnohých zůstala i večeře na stole, voda ve vaně, tak rychle byli přinuceni se rozloučit se svými domovy a svým majetkem,” připomínala paní Eva ponurá léta.

Bedřich Bachner a část jeho rodiny, žijící v mošavu Moledet… Snímek Břetislav Olšer

Evě bylo čtrnáct let. Přestože byl rok 1942 a zuřila válka a v holocaustu zmíraly tisíce Židů, měla pocit, že má krásný život. Najednou mohla jako Židovka chodit večer tajně po Praze, jezdit tramvají s ostatními “čistými” cestujícími, jít do kina i si večer číst, takže si chvíli připadala znovu jako člověk. Ale jen do června 1943. “Přepych” skončil. Byty byly vyklizeny, Němci vše rozebrali, od nočníků, přes nábytek, koberce, příbory, šperky, obrazy i vařečky. Židé museli za svými ,,nečistými” spoluobčany do Terezína. Rodinu Evy nevyjímaje. Včetně strýce. Už ani protekce nepomohla. Ale opět měli štěstí. Zatím. Dostali samostatný pokoj jen pro sebe. Tedy kumbálek pro pět osob. A Eva ještě práci v zemědělství, což byla výhra. Maminka jako nemocná pracovat nemohla. Zato otec dostal práci v pekárně.

“Chodili jsme za zdi Terezína dělat Němcům na pole. Bylo to báječné. Mohla jsem si nakrást brambory, rajčata i zelí. Najednou jsem byla holčička plných tvarů. Dávala jsem si totiž ukořistěné plody do podprsenky, mezi nohy, prostě kam se dalo. Někdy jsem domů přinesla z rajčat rajský protlak. Hlávky zelí jsem vždycky rozřízla a strčila si je do podpaží. Bylo to blaho…” zasnila se. “Otec dostával v pekárně jako plat za každou šichtu půl bochníku chleba. Navíc jsme měli v pokojíku kamna. Maminka byla umělkyně v čachrování. Dokázala cokoli vyměnit za dřevo, uhlí, margarin a jiné potraviny. A pak z toho něčeho dokázala chutně navařit,” vyprávěla paní Eva, až se sbíhaly sliny.

“Ve čtyřiačtyřicátém roce bylo vypraveno z Terezína prvních dvanáct transportů do Osvětimi. Konečná fáze naší likvidace. První z rodiny šel můj otec. Bylo řečeno, že nejdřív půjdou muži. Namlouvali nám, že jedeme na východ do nového lágru. Pak se dostala na řadu i maminka. Dlouho potom jsem si vyčítala, že kdybych nebyla zbabělá a schovala ji někde v podkroví, že bychom to toho půlroku do osvobození nějak přežili,” odmlčí se. Zamyšleně přerovnávala pomeranče v misce na ovoce. “Byla jsem ale mladá a hloupá. A málo odvážná. Když jsme přijeli do Osvětimi, hned na železničním nástupišti byla selekce. Jedni doprava, druzí doleva. Byla jsem vybraná mezi asi dvě stovky relativně zdravých dívek. Na práci. Znamenalo to život. Ostatní šly hned do plynu,” pokrčila paní Eva rozpačitě rameny.

Chanan Bachrich z městečka Ramat Ganu u Tel Avivu, s nímž jsem si povídal u zákusků a kávy v jednom telavivském baru. Vlastně my pili martini a to kafíčko a dobrota byla pro paní Ruth. Zatímco Chanan byl v Terezíně jen dva měsíce, Ruth tam strávila tři roky… Snímek Břetislav Olšer

“Ostříhali nás dohola a oholili všude, kde bylo nějaké ochlupení. Dostali jsme dřeváky, jednu hadrovou košili, kterou jsme si navlékly na oblečení, jež nám ještě zůstalo a nerozpadlo se na nás. Vehnali nás do baráků, deset lidí na jednu palandu. Byl říjen. Zima a dešťová plískanice,” bezděčně se otřásla zimou. S dalšími vybranými děvčaty pak pracovala při přestavbě textilní továrny na výrobnu munice. Bylo zapotřebí tam přivést také elektřinu. Když kopla krumpáčem do země, létaly jiskry. Vše bylo zmrzlé na kost. Jídlo bylo mizerné. Polévka a kousek chleba. A k tomu nakradený tuřín a řepa z nedalekého nádraží, kam chodily skládat vagóny.

Když se po válce vrátila do Ostravy, nezbyly na jejich majetku ani řetězy, na nichž byly uvazovány čtyři páry koní. Pacholci s jejich pomocí rozváželi mléko po městě. Všechen majetek byl rozkraden… Její muž Arie pořád trpěl pocitem chladu. Z dob, kdy si jako voják několikrát léčil v Rusku své omrzliny. Ze sibiřského mrazu v lágru i z nekonečné bojové cesty se Svobodovou armádou od Buzuluku až do Čech… “Dnes bydlíme v Jeruzalémě doslova pár metrů od sídla izraelského prezidenta,” slyším slova paní Evy. “Je to na jedné straně dobré, protože tady máme zajištěnou ochranu stejně jako cela tato čtvrt, ale je to také riziko, protože tady mají Palestinci důležitý cíl…”

A další terezínský osud; když v roce 1939 vtrhli Němci do Ostravy, tak to, co si rodina Bobbyho Šlomo Davida po generace budovala a její děti vysnily, se během několika hodin změnilo v nenaplnitelnou iluzi. Přišli o všechno. “Otec jako drogista vyučený v Rakousku nebyl zvyklý manuálně pracovat. Přesto musel dělat v roce 1941 v mraze nádeníka s krumpáčem. S ostatními Židy, označenými žlutou hvězdou, dřel u stavební správy při regulaci řek Ostravice a Odry. Méněcenní museli dělat ty nejtěžší činnosti. S mámou jsme vždy ráno přivázali na sáňky dvě mlékárenské konve a vozili tátovi k Odře horký čaj. Aby nevychladl, obalili jsme nádoby peřinou…“ Přesto mu táta na silné nachlazení zemřel…

Belźec…

Bobby přežil tyfus i Terezín, kde musel vozit popel spálených umučených Židů do nedaleké vodní nádrže. To vše jen proto, aby se ghetto “uklidilo” před příjezdem kontrolní komise Červeného kříže. Ta se měla na pokyn samotného Hitlera “ujistit”, jak se k židovským vězňům chová ohleduplně, když jim daroval celé město Terezín. “Hitler chtěl ukázat, jak pečuje o Židy. Vězni museli pro komisaře hrát divadlo, děti měly své představení známého Brundibára, židovští umělci zase museli hrát v symfonickém orchestru…” říká Bobby Šlomo David.

Přežil útrapy Terezína a vystěhoval se v roce 1946 do rodícího se židovského státu. V Izraeli se učil v zemědělské škole, pomáhal zde plnit nákladní auta potravinami, vodou a municí. Celé kolony takto vybavených vozidel pak směřovaly do Jeruzaléma, aby zásobovaly židovské vojáky v boji o samostatnost svatého a jejich hlavního města… Prostě i peklo se musí umět přežít… Jen Petr Ginz se nedočkal, i když byl  jediným chlapcem na světě, jehož kresba se v raketoplánu dostala až do Vesmíru… A zůstala tam navěky… Koho z nás byla tato čest hodna…?

Inu, začali jsme blamáží a teď už víme, že trapný nebyl prezident Miloš Zeman, ale kromě žárlivých polských pokrytců, jimž kniha „Zlaté žně“ od amerického historika polského původu Jana Tomasze Grosse nevystavila zrovna dokonalou vizitku jejich zvláštnímu, až skoro antisemitském vztahu k Židům, jde též o tradičně submisivní česká média, jako obvykle… Co Zemana nezabije, to ho posílí

Omluva za “polské tábory smrti

Bez českých zbraní by Izrael neudržel Jeruzalém

Osvětimský recept kuchaře Hanse Lipschise

Osvětimská genocida

izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-

Další komentáře, glosy a ukázky z mých knih na webech olser.cz, bretislav-olser.enface.cz a na mém facebooku