Jednadvacetiletý student filosofie Karlovy univerzity Jan Palach se zapálil 16. ledna 1969 a tři dny nato zemřel. Svým činem chtěl upozornit na nesvobodu nastolenou po okupaci v srpnu 1968 a především na lhostejnost lidí k poměrům v zemi. Před Muzeem si odložil sako, pak se polil benzínem a zapálil… Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil uhasit výhybkář Dopravního podniku svým vlastním kabátem…

Popáleniny byly neslučitelné se životem. Jeho živá pochodeň šokovala nejen celé Československo. Jako čistokrevný zbabělec dosahuji jen při představě sebeupálení zvýšení svého krevního tlaku na pokraj infarktu myokardu a mráz mi jde po celém těle. Snažím si představit, co všechno se odehrávalo v Palachově mysli. A co se odehrává v myslích jeho rodičů, nejbližších přátel, spolužáků, kteří v sobě už navždy ponesou bolest z Janovy tragické smrti. Kdo za ni mohl…?Soubor:Jan Palach foto z průkazu.JPG

Sebeupálení je nejbolestivější sebevražda; nepředstavitelné utrpení a velmi těžký konec. Jako by lidé, kteří se pro tento druh smrti rozhodli, dávali najevo, že chtějí všem lidem vzkázat, jak je jim náprava věcí veřejných nadevše a stojí i za kruté utrpení. Ne jako zbabělí sebevražední muslimští atentátníci, co chtějí na své cestě za mučednictvím do čtvrtého ráje zabít desítky židovských dětí ve školním autobuse a mít do jediné vteřiny vše pozemské za sebou. A v tomto je rozdíl v boji jedněch za lidská práva, zatímco těm druhým jde pouze o soulož s dvaasedmdesáti černookými pannami na nebesích, kde tečou řeky mléka, medu a vína…

Podaří-li se sebevrahovi zemřít hned na místě činu, bývá příčinou smrti popálení dýchacích cest a následné udušení. Tím, jak člověk hoří, vdechuje přímo plamen nebo horký vzduch. Tak se nevratně poškodí dýchací cesty. Pak skončí úplným ucpáním plicních sklípků a udušením. Kromě dýchacích cest bývá poškozena i kůže, jejíž popáleniny jsou bolestivé. Největší bolest pacienti zažívají při druhém popáleninovém stupni. V té chvíli jsou totiž zasažena nervová zakončení v kůži. Při třetím stupni jsou nervová zakončení už spálená, takže bolest ustoupí. Při upálení se dřív sebevrah udusí než zcela shoří.U sebeupálení je seškvařeno 75 procent těla! Jeden sebevrah přišel o ucho, ohořela mu hlava, brada, kus nosu, celý trup a zčásti nohy. Jen dlaně a prsty na rukou plameny vůbec nesežehly. Ze statného osmdesátikilového muže zbyla lidská troska. Pokud chce mít sebevrah jistotu, aby zemřel, musí své oblečení dokonale nasát benzínem a stoupnout si do průvanu. Při hoření se teplota pohybuje mezi 800-1000°C, pokud je tato teplota vyšší než 1500 C, tak se ještě uplatňuje vliv disociace vodní páry a oxidu uhličitého…

Sebeupálení Jana Palacha spustilo v tehdejším Československu úplnou vlnu podobných sebevražd. Od jeho smrti v lednu 1969 do dubna téhož roku se u nás upálilo dalších dvacet devět lidí, kteří se k Palachovi hlásili. Politické důvody však měl jenom Jan Zajíc. Lékaři tehdy mluvili o “epidemii”. Dnes, šestačtyřicet roků od jeho úmrtí, by asi velmi smutně pohlížel na fakt, že svůj odkaz nedokázal zasadit do úrodné půdy.

Spisovatel Josef Škvorecký ve své knize Mirákl napsal, že Palach patřil k lidem psychicky vyčerpaným. Život si podle Škvoreckého bere jen člověk bezprostředně ohrožený na životě, což však nebyl případ invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa… Ve svém rozhovoru v Torontu jsem se Josefa Škvoreckého zeptal: „V knize Mirákl píšete také o upálení Jana Palacha a zmiňujete se, že to byl čin šílence. U nás je dnes tento nešťastný sebevrah ctěn jako národní hrdina. Trváte i přesto na těchto svých slovech o něm?”

„Dívejte, nechci se dotknout citů nikoho, ale to, co on udělal, toho by normální člověk nebyl schopen. Když se na to díváte z hlediska psychiatrie, je něco takového nenormální. Normální člověk je schopen sebevraždy jedině v extrémní situaci, kdy má volbu mezi tím, že buď prožije něco strašného, nebo místo toho zemře. Klobouk dolů před tímto jeho činem, obětoval přece svůj život a nebyl to čin, kterého by byl schopný kdokoli…” A dodal, že navíc vše, co bylo o Janu Palachovi v Miráklu napsáno, vyslovila hlavní postava Danny Smiřický. A literární licence přece nezakazuje patřičnou fabulaci. Samozřejmě, v případě svobody slova…

Upálení vietnamského budhistického mnicha na ulici v Saigonu. (11. června 1963)

Předvečer 11. června 1963; šestašedesátiletý buddhistický mnich Thích Quang Duc usedl na ulici v Saigonu do pozice lotosového květu k pravidelné modlitbě. Tehdy už dobře věděl, že se ten večer je jeho poslední. Poté se náhle pohnul, ze záhybu roucha vytáhl sirky a jednou škrtl. Ruku pak volně spustil do klína a během několika vteřin vzplanul. Lidé, kteří jeho počínání viděli, později uvedli, že se ani nepohnul, a dokud mu kouř nevnikl do plic, stále se modlil…

Mirákl, který byl napsán v emigraci v letech 1969-1972, má svého hlavního hrdinu. Danny Smiřický působí v románu Mirákl jako cynik, který si dovolil lakonicky říct: … „Jednoho dne se na Václavském náměstí podpálil jakýsi student…“ Nyní budu citovat z českého vydání Miráklu, Atlantis 1991, str.325:

…“K večeru jsem seděl v Očenášově mládeneckém bytě ve vile na Babě. “Člověče, víš co mi řekla Vrchcolábova Renátka?” povídal. “Víš, co mi řekla? Že držej na koleji vigilie a střídavě si čtou jeho závěť a zpívaj národní hymny. Šárka je tam, že je bude držet s nima, člověče! Inteligentní lidi, a jeden hysterickej psychopat je takhle zpitomí. Nakonec Rusáky donutěj k tomu, co říkal Hejl. To už jsme teda s rozumem úplně v prdeli.”

Koukal jsem francouzským oknem na zimní noc. Na vedlejší parcele stála rozestavěná budova z bílého a strakatého mramoru…. “Hejl!” vzdychl Očenáš. “Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem.”

S Josefem Škvoreckým a Lumírem Salivarem…

“Brzy si vykompenzuje, když bude takhle vyvádět,” řekl jsem… (Onen Hejl představoval v Miráklu Václava Havla, který už v šedesátých letech věděl, kam jeho ambice směřují…)

Mirákl, str. 412: …”Byl jsem už docela při vědomí, opět já. Daniel Smiřický, pomýlený kontrarevolucionář menšího významu, převychovatelný, autor libret k muzikálům, detektivních románů a filmových veseloher, bojící se ne tak Boha, jako světa, skeptický…”

Palach se stal pro mnohé zkrátka hrdina. Jeho smrt měla ukázat, že má cenu bojovat proti porušování základních lidských práv. Chtěl apatické spoluobčany povzbudit k dalšímu boji… O tom, že čin Jana Palacha nebyl krokem zoufalého a nešťastného člověka, svědčí přepis rozhovoru, který s Palachem před jeho smrtí natočila ošetřovatelka Zdenka Kmuníčková. Palach jí sdělil, že k tomu, aby se zapálil, potřeboval vztek… Dá se ale srovnat invaze pěti armád Varšavské smlouvy do ČSR, kromě Jugoslávie a Rumunska, s okupací Protektorátu Böhmen und Mähren Hitlerovými nacisty? S plynovými komorami, krematorii…? Kdy by se měl mladý citlivý člověk cítit víc v ohrožení svého života – 15. března 1939 nebo 21. srpna 1968…? Po bitvě je každý generálem.

Co kdyby Palach místo upálení emigroval? Dnes by žil, možná velmi dobře, třeba v USA… Ovšem, byla by to zbabělost, že uteče před komunisty a Sověty, aby ostatní nechal v rejži. Jako mnozí politici, dokonce dnes v české vládě. A proč se mi po vyslovení jména Palach, který nikdy nikoho nezabil, vybaví činy islamistických sebevražedných atentátníků, kteří také zabili sebe, k tomu však i tisíce nevinných osob, mezi nimi i několik desítek teenagerů na diskotéce v Tel Avivu či se odpálili ve školním autobusu plném dětí… Možná proto, že také jednali jako „hrdinové“, co upozorní muslimy na židovskou okupaci „jejich“ Palestiny…?

Novinář a fotograf portálu Čítárna Mik Herman napsal: „Co na tu Palachovu společenskou paranoiu říct? Jen to, že způsob, jak většina lidí samozřejmě přejímá oficiální názor Palach-hrdina, mi silně připomíná dobu socialismu. Paradoxně … A tak mě napadá, co se vlastně změnilo…? Ještě, že jeho tvář není na lízátkách…“

Inu, „Hrdinstvím není hrdinská smrt, protože smrt je rychlá, hrdinstvím je hrdinský život…“ napsal Federico García Lorca. „Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je to, že chce kvůli něčemu v příkoří žít,“ přidal Jerome David Salinger… Studentka se upálila na protest

Kdo má o Palachovi pravdu

Číňan se oběsil pro zabití svého syna

„Nechali mi klíče od své chaty, bytu a dvou aut, k tomu milion…”

Další komentáře, glosy a ukázky z mých knih na webech olser.cz, bretislav-olser.enface.cz a na mém facebooku

izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-