Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Ukázka z románu Černá krev: Pranýř Rity Ševalové

Obhájce ex offo s tříletou praxí v občanskoprávních sporech se opíjel vidinou kariérního postupu, že zásluhou nízkého tabulkového stavu právníků v období dovolených dostal svou první násilnou trestní kauzu. 

Zjevně ho vzrušovalo, že hájil nevěrnou nymfomanku, obžalovanou z pokusu o vraždu. Chtěla se jednou provždy zbavit svého muže Hanziho a to časovanou bombou, kterou v jeho služebním vozidle nastražila spolu se svým milencem Alijanem Kazdachem, kosovským maiánem.

Ex offo připomínal figurku supervisora pyramidového podvodu. Jako blazeovaný cvok si samolibě namlouval, že čte v myšlenkách své mandantky jako v trhacím kalendáři a vroucně děkoval slepé bohyni spravedlnosti, že jeho klientka neměla dost financí, aby si právníka najala.

Vlastně by její rodina mohla dát potřebný obnos dohromady, ale kdo mohl v té hrozné chvíli vědět, zdali to ještě byla její rodina. Pokořenému a pochroumané tělo si léčícímu Hanzimu navíc připadalo nanejvýš hloupé, že by měl financovat vytáčky své nevěrné skoro vražedkyně, i když její pokus ho zabít jí nevyšel.

V otupělém traumatu pořád věřil v zázrak, že mu Rita řekne:

,,To přiznání jsem si vymyslela, abych tě naštvala; tu bombu na tebe nastražil úplně někdo jiný…”

V tom případě by bez váhání sáhl na své úspory a třeba dost hluboko, Ritu pořád svým způsobem miloval, jako dobrou matku svých dětí určitě. Měl ale příliš lítostivý a trapný pocit muže se zraněnou sebeúctou, než aby ze sebe dělal osla natřetí. Parohy mu nasazovala stoprocentně a ke všemu jako bisexuálka, odporněji než běžná šlapka.

Zázrak se však nekonal…

Pokus o vraždu soudce sice nepřekvalifikoval na úmyslné ublížení na zdraví s těžkou újmou, ale zmínku o její nejasné sexuální orientaci prezentující se na doličných snímcích v potaz brát nemínil. Kdyby ale byl obdařený jen ždibkem intuice, vytušil by, že právě v těchto kompromitujících fotkách bylo tajemství celé kauzy i polehčujících okolností ve prospěch žalované.

Nekonala se ani potupa hlavního svědka Hanziho Ševala. Pozvali ho dvakrát, z toho jednou bylo jednání odročeno pro špatný psychický stav obžalované. Výpověď s ním pak sepsali v nemocnici a vzhledem k jeho nutné hospitalizaci byla před soudním tribunálem pouze přečtena a žalobce zklamalo, že se o své vražedkyni vyjadřoval bez přitěžujících emocí. Nastražila na něho přece bombu a on ji nazval hodnou manželkou a láskyplnou matku.

Soud proběhl na české poměry docela rychle; obžalovaná se na radu obhájce ke všemu kajícně přiznala, popřela účast jiných pachatelů, vzorně spolupracovala s policií a zbytečně neutrácela peníze daňových poplatníků za výlohy soudu.

Chtěla už pryč z potupného poplivaného pranýře. Pocítila úlevu, že to nejhrozivější období má za sebou, i když ta další hrozivá na ni teprve čekala.

Předseda senátu přidal ještě něco o mnohočetné osobnostní poruše hysterionského typu a vynesl ortel na spodní hranici trestní sazby; osm let ve věznici s ostrahou, s možností požádat v polovině trestu o propuštění na svobodu.

Státní zástupce si chtěl nechat zákonnou lhůtu na rozmyšlenou, ona se proti rozsudku odvolat odmítla. Netoužila po další veřejné pohaně a též měla obavy, že by vyšší soudní instance nebyla tolik blahosklonná. Jejího obhájce značně rozladilo, že nepřesvědčil soudce o duševní chorobě své klientky a že nemohl pokračovat ve své právnické eskapádě.

Alijan Kazdach v rámci světské nespravedlnosti, rozporuplné české legislativy a zásahem domestikované islámské prozřetelnosti vyvázl bez jakýchkoli potíží; nebyl předvolán ani jako svědek. Byl spokojený, věděl že jeho středoevropská anabáze neskončí fiaskem, i když své české éře už dostřihával metr.

Rita se styděla za to, co s ním měla a došlo jí, že by mu spoluúčast na pokusu o vraždu stejně neprokázala, ani vydírání a kuplířství. Nikdo nebyl tolik odvážný, aby dosvědčil, že je spolu vidíval jako milence. Otisky na žádném corpus delikti nenechal, ani cokoli jiného pro zjištění DNA, jelikož Rita Ševalová si nevzala příklad z kariérní spermobanky Moniky Lewinské. Kdyby vypovídal, špínu by ze sebe stírala škrabkou na haluškové těsto.

Bojovník UCK tak sledoval soudní proces v klidu jen z novin a televize. Pořád fandil Spartě a Al-Kájdě, ale na sebevraha se měl moc rád. Kdyby ho Usáma bin Ládin požádal, aby se odpálil na Václaváku, vymluvil by se, že je nečistý, jelikož jedl vepřové žebírka. A aby smazal své manko víry a znesvěcení hadže, občas si předčítal slogan teroristů:

,,Svůj nůž musíš naostřit, během porážky své zvíře nesmíš vyvést z míry. Pamatuj na slova Všemohoucího Boha: Vzhlížel jsi k této bitvě dříve, než ses do ní zapojil! Nyní ji vidíš na vlastní oči…”

Všichni ho měli za obyčejný povl a on teď všem vládl. Byl vítěz. Chystal se vzít do muhamedánských zaječích. Převzal svých třicet stříbrných od sadisticky ukojeného Roberta Löwinsteina, jemuž ani přežití holocaustu nic na úctě k lidství nepřidalo; dosáhl víc, než by si kdy pomyslel. Syn esesmanky byl napůl šílený žalem za svou dcerou, která začala pomalu hnít v zatuchlé cele vězení. Za ty peníze to určitě stálo.

Alijan Kazdach prodal do Dubí pod cenou svých pět dívek, zastavárnu i podíl v Harírího autoojetinách a ve vinárně Merkur se pak odehrála velká trachtace na rozloučenou. Trvala dva dny a dvě noci a poté se zbohatlý hochštapler s kopií svého zatykače jako suvenýrem v klidu vrátil do Bosny, jež dosud neuzavřela s Českem, ani s Libyí dohodu o vydávání zločinců.

Nejopuštěnější zůstal Hanzi, v té chvíli nejsmutnější zhrzenec v Evropské únii. Opuštěný, zhrzený, ale živý a možná to byla ta opěvovaná katarze. Ti, co přežili holocaust, na tom byli rozhodně hůř. Nebo třeba líp.