Rychlokurz sebevražedného mučedníka

25. Srpen, 2008 – 18:25

Schválně, dobře se podívejte na špendlíkovou hlavičku a představte si, že je to naše zeměkoule, ztracená v nekonečnu Vesmíru. A v té špendlíkové hlavičce jsme my, pánové tvorstva, naše politické žabomyší spory, atentáty naše auta, firmy, fotbalové stadiony, bojiště válek, banky se směšnými papírky, naše legrační konta…

Omyl, nejde o žádnou virtuální realitu, ale prostý fakt, snadno exaktně změřitelný. Vesmír přece tvoří nekonečné biliony stejných částeček podobně rotujícího nebeského prachu. Naše Země ale dostala to privilegium, aby si na tomto svém prťatém kousíčku dokulata zaoblené pidihmotičky vytvořila během čtyř miliard roků vlastní mikrosvět k obrazu svému.

Dochází nám to? Chováme se podle toho? Nebo jsme jako obvykle jeden velikáš vedle druhého a ženeme se pouze za světskými požitky a svou kariérou, aniž bychom jen tušili, že právě absolvujeme rychlokurz sebevražedného mučedníka? Jsou snad tragikomickohektické ambice smyslem našeho života? Asi tomu nějak tak bude…

Kdo z nás není vejtaha, co chce jen vítězit, hnát se za úspěchem, naplněním svých nabubřelých snů a kdo si nemyslí, že je pupkem vesmírného nekonečna? Politik vášnivě hovoří o mocenském pojetí světa, tahá za nitky svých voličů a je hrdý na svoji evropskou či světovou hegemonii, aniž by si uvědomil, že on sám je dávno vesmírnou mocí pevně navázaný, jak loutka na provázcích.

Nebo fotbalista, jenž si myslí, že se jen kolem něho točí nejen mlsné a vypočítavé modelky, ale celé světové dění, že nic důležitějšího, než mičuda neexistuje. Zpěváčci zase trylkují, jakoby jen oni měli s džointem mariánky život nejlíp ze všech zmáknutý. A všechny Miss World trpí iluzí, že nebýt jejích silikonů, byl by svět ochuzený o nejslastnější prožitky. A všichni společně prahnou po tom nejbanálnějším okamžiku; aby měli po vzoru svých hollywoodských ikon ve sprše kohoutky z pravého zlata a mohli si na hamburgery létat svým soukromým letadlem z Londýna do Paříže, kdy se jim jen zachce…

Ani novináři na tom nejsou zrovna nejlíp v očekávání špatností jiných, bez nichž by si nevydělali ani na slanou vodu. A spisovatelé, co nezabránili svým hlavám, aby se nenosily vysoko v oblacích? Jak krvelačné klíště se jich drží ošidný pocit, že jen oni jsou schopni mít své prsty na tepu doby a jen oni že umějí zastavit čas paměti lidstva, co je velkým mraveništěm, jež si neuvědomuje, že stačí jedno atomové šlápnutí a všecko přijde vniveč…

Konečně by se alespoň jednou provždy setřela nerovnost mezi čtyřmi stovkami oligarchů, co si vydělají ročně víc, než za stejné období dvě miliardy nejchudších obyvatel naší mikroplanetky. Přesto si naše špendlíkové veledílko nahrabošilo ve svých zbrojních skladech tolik jaderných hlavic, že jen setina z nich by mohla náši pyšnou pokryteckou minizemičku rozmetat v ještě mikroskopičtější prášek…

Život je však smrtelná choroba. Sotva se narodíme, už začneme umírat. Je-li smrt absolutní svoboda a svoboda poznaná nutnost, pak tedy je i smrt poznaná nutnost a ta naše špendlíková hlavička i se svými politickými aférami, globálním oteplováním, hospodářskými krizemi, válkami, genocidami a holocausty je pouze velké pomíjivé Nic v černé díře Vesmíru…

Ale my se dál budeme diskriminovat, zabíjet, vázat si kolem pasu dynamit, probodávat se dýkami a házet nemluvňata do popelnic. Směšní vejtahové, co si nevidí ani na špičku vlastního nosu, toho jediného povoleného místa, kam až můžeme dohlédnout.

A život mezitím dál rozkrádá koláč našeho drahocenného časového vymezení. Teprve když přijde konec našeho bytí, zjistíme s pokorou ve své bláhovosti to, nač jsme nechtěli nikdy předtím ani pomyslet; že opravdu nejsme nesmrtelní, a že jsme se právě stali absolventy kurzu sebevražedných mučedníků.

Jen s tím nepatrným rozdílem, že nás nečeká nic, natož dvaasedmdesát černookých nabeských panen…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay fans

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *