http://olser.cz/wp-content/uploads/img_8420-a-viden-2-e28093-kopie.jpg

Izraelský dirigent Zubin Mehta během přenosu opery Tosca z Říma… Snímek Břetislav Olšer

Stačil mě však provázet po nevšedních světských stopách. V roce  1992 byla totiž realizována televizní inscenace Pucciniho opery Tosca. Šlo o přímý přenos z konkrétních míst, do nichž zasadil Puccini děj opery, a to v časech, kdy se měly odehrávat: (kostel Sant’Andrea della Valle ve dne, Villa Farnese večer a Andělský hrad za rozbřesku); projekt byl tedy náročný nejen na realizaci, ale i pro diváky. (Příležitost tento přímý přenos sledovat měli i diváci ČT ). Do hlavních rolí byli obsazeni Catherine Malfitano, Plácido Domingo a Ruggero Raimondi. Odehrává se v reálném čase v Římě (v chrámu Sant´Andrea della Valle – I. dějství, v paláci Farnese – II. dějství a na Andělském hradě – III. dějství) v červnu r. 1800.

Velerozvážně a nesměle jsem vstoupil do přenosového televizního vozu v andělském podhradí, odkud bylo řízeno natáčení a přenos do celého světa. Bylo asi příliš brzy na italské reportéry, takže jsem byl jediný, kdo mohl zpovzdálí sledovat na obrazovkách tragický děj na střeše Andělského hradu, resp. Hadriánova mauzolea. Milostný příběh slavné pěvkyně Florie Toscy a volnomyšlenkářského malíře Maria Cavaradossiho se odehrává v Římě v době Napoleonova tažení za osvobození Itálie. Do života milenců osudově zasahuje sadistický policejní ředitel Scarpia. Pro podezření z účasti na osvobozeneckém spiknutí zatkne Cavaradossiho – Plácida Dominga. (Jeho fotografii jsem mu poslal po svém synovi, když se symfonickým orchestrem v Japonsku doprovázel trio jedinečných pěvců – Dianu Ross, José Carrerase a Plácida Dominga…)

Tosce, které zamilovaný Scarpio proradně slibuje, že zachrání Cavaradosiho před popravou, pokud mu bude po vůli, je nešťastná. Intriky však skončí vždycky fiaskem, v tomto případě tragickým; jejich obětmi se stávají Tosca, Cavaradossi i sám Scarpia. Nejprve Tosca v ochraně své cti probodne chlípného Scarpiu, který jí předtím slíbil, že Cavaradossi bude zastřelen jen naoko, dá jí průvodní lejstro, avšak tajně vydá rozkaz, aby byl Cavaradossi zastřelen. Hluboce věřící Tosca je Scarpiovou vraždou psychicky na dně a v rozporu se svým přesvědčením spáchá sebevraždu skokem z cimbuří někdejšího Hadrianova mauzolea.

„Nezapomeňte mi někdy poslat fotografii, co ji teď děláte…“ Snímek Břetislav Olšer

V minulosti zpívala stejný part řada slavných předchůdkyň Catherine Malfitanové. Francouzská divadelní předloha opery z pera Victoriena Sardoua byla napsána na tělo „nejslavnější herečce všech dob“ Sarah Bernhardtové, známé i po sto letech z plakátů Alfonse Muchy. Melodramatická zápletka na pozadí složité politické situace a spletitých intrik poskytla další z vrcholných rolí po boku Enrica Carusa rovněž Emě Destinové, jejíž kariéra byla několik let spojená s newyorskou Metropolitní operou. Velmi slavnou Toscou byla v šedesátých letech Maria Callas. Pak přišla na řadu Patricia Racette, jež vystupovala na jevištích ve Spojených státech, Evropě i Austrálii, a je považována za jedinečnou interpretku Verdiho a Pucciniho operních árií; v Bohémě, Madame Butterfly, La Traviatě a zpívala rovněž Janáčkovu Káťu Kabanovou.

Já nejsem Plácido, to je ten pán s plnovousem; já jsem Ruggero Raimondi, šéf policie… Snímek Břetislav Olšer

Řím je věčný, šlechetný i krutý, nejzbožnější, ale též prostopášný; jako jediné město na světě založilo ve svém středu Vatikán, nejmenší stát světa na 44 hektarech, asi jako deset Václaváků, s nejmenší železniční tratí dlouhou pouhých tři sta metrů, s nejmenší státní hranicí na planetě v délce kolem tří kilometrů. Nejsubtilnější, ale též nejbohatší, nejen svými financemi, ale hlavně duchem, kulturou a architekturou. Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni, Berniny, Rafael, bazilika Svatého Petra, socha rohatého Mojžíše, Piety…

Andělský hrad… Snímek Břetislav Olšer

Řím je ideální místo pro laskavé vzpomínky, zvláště pro zdejší řidiče, co tvrdí, že bílá čára není žádná betonová zeď. Také lingvisté si přijdou na své, když zjistí jako já, že slovo „čeko“ má hned dva významy – znamená Čech nebo též slepý. Když jsem byl hostem Egle Contiové, ředitelky jedné z boloňských galerií, zatelefonovala své babičce a dědečkovi, aby jim suše oznámila, že k nim přijede s „duo čeko“. Pak jsme zastavili autem před domem, z něhož vyběhla dvojice; muž se ujal mě a vedl moji maličkost ostražitě po schodech a upozorňoval na dveře a práh. To samé činila jeho choť s tou mojí, až vše přerušil hurónský smích Egle, jež si uvědomila, že své prarodiče neupozornila na „čeko“ a „čeko“…

Egle Contiová v ateliéru Karla Hofmana… Foto: Břetislav Olšer

Můj přítel akademický malíř Karel Hofman ze Soláně ve Velkých Karlovicích se při svých studiích na Akademii výtvarných umění v Římě seznámil s ředitelkou boloňské Galerii výtvarných umění Egle Contiovou, s níž jsem si byl při jedné z mých návštěv Itálie prohlédnout i Univerzitu. Poprvé jsem se dozvěděl o profesoru Umberto Ecovi, vědci, filozofovi a autoru bestsellerového románu „Jméno růže“, jenž nedávno nebyl Vědeckou radou Univerzity Karlovy doporučen, aby mu byl udělen čestný vědecký titul doctor honoris causa. Egle nás představila a měl jsem možnost s ním chvíli s přispěním mé hostitelky mluvit. Na to, že moc kouřil jsem neshledal na této osobnosti žádných chyb. V současné době vyučuje sémiotiku na univerzitě v Bologni. Alma Mater Studiorum Universita di Bologna je nejstarší univerzita na světě, založená už v roce 1088. Znal se hlavě s otcem Egle, který byl majitelem typografického závodu, kde tiskl monografie a katalogy vystavujícím umělcům v dceřině galerii, kterou jí daroval k narozeninám…

Bazilika sv. Petra… Snímek Břetislav Olšer

Opoziční italský deník La Repubblica vyšel nedávno s prázdnou titulní stránkou. Pouze uprostřed stálo ve žlutém rámečku nenápadné upozornění: “Berlusconiho “náhubkový zákon” zbaví občany práva na informovanost.” Další list uveřejnil hlavní zprávu dne pod titulkem, jenž užíval písma běžného za časů fašistického diktátora Mussoliniho: “Berlusconiho “náhubkový zákon” zbaví občany práva na informovanost.” Byl to ten samý list, který před lety psal o Statečné Orianě. Egle mi ji tenkrát dávala za vzor opravdové žurnalistiky. Oriana dělala rozhovory snad ze všemi významnými politiky světa, mimo jiné s ministrem zahraničních věcí Spojených států Henrym Kissingerem, izraelskou premiérkou Goldou Meirovou a bývalým palestinským vůdcem Jásirem Arafatem. Měla za sebou roky na pozici válečné zpravodajky ve Vietnamu a v Perském zálivu….

Oriana o islámu

Islám je moje prokletí od té doby, kdy se mně Egle vysmívala. „Come e? Jaké to je, vědět, že nejsi nejlepší – il migliore  giornalista? Spisovatelka Oriana Fallaci dělala rozhovory snad se všemi politiky světa, neušel jí ani íránský ájatolláh Chomejní… Italka a buono…“ Bylo mně pětadvacet, byl jsem nesmrtelný a ješitný. Zuřil jsem… Nepomohlo mi ani uklidňování malíře Karla Hofmana, který u Egle vystavoval.

Íránský ájatolláh Chomejní si vyžádal, aby se Oriana dostavila v tradičním čádoru. A to by nesměla být drzá Oriana, aby se nezeptala, jak se plave v čádoru, když ho ženy na veřejnosti nesmějí odložit. Chomejní se rozzuřil: „Co si islámské ženy oblékají, není vaše věc. Pokud si ho oblékat nechcete, nikdo vás k tomu nenutí. Islámské oblečení je jen pro hodnou a cudnou muslimskou ženu.“

Vatikán – Svatopetrské náměstí z vrcholu kopule baziliky sv. Petra… Snímek Břetislav Olšer

„Cudná muslimská žena nejsem, a tak hodlám ten stupidní středověký hadr právě teď sundat!“ řekla rázně novinářka, čádor ze sebe skutečně strhla a bylo po rozhovoru… Žila pak v New Yorku a přestože trpěla rakovinou plic, vykouřila i tři balíčky cigaret denně. Před svou smrtí už ani nemohla polykat. Zemřít chtěla ve své rodné Florencii, kde ji dostihlo předvolání k soudu za hanobení islámu. Dne 15. září 2006 zemřela…

Řím je věčné město, které má nejúžasnější věc na světě – stačí jedním krůčkem překročit dlouhou bílou čáru a jste nejen v jiném státě, ale hlavně v tom nejsvatějším místě na světě – ve Vatikánu. Bez Molotovových koktejlů, sniperů, železných tyčí a lynčování banderovci a neonacisty Pravého sektoru; konec je též s mladým Turkem Mehmedem Ali Agçou a jeho smrtelným hříchem, jediným v tisícileté papežské historii …

Inu, těžko si někdo nezasvěcený představí moji božskou úlevu, když jsem mohl na schodech novoklasického památníku Viktora Emanuela II., prvního italského krále a sjednotitele země, psát o Tosce a seznámení s Plácidem Domingem, místo toho, abych líčil zrůdnosti kyjevského Majdanu a mučení vězňů specialisty CIA…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-