Krokoměrem proti mozkové příhodě…?

25. Srpen, 2008 – 11:39

Syn mi pořídil krokoměr, jelikož je vychovaný a má starost, abych dodržoval procházkový limit pět kilásků denně. Tak mi to přikázal můj neurolog.

Chůze je teď mým hobby od chvíle, kdy mě v porubské fakultce zachránili, abych nemusel na obláček za svojí novinářskou kolegyní a super cérkou Šárkou. Ne že bych se s ní nechtěl setkat, třeba bychom si spolu zase záfárali do nebeských dolů.

V nemocničním zajetí jsem byl na sebe ras a měl jediný cíl; rázovat kolečka a přitom lekat pacienty na nemocničních chodbách. Kilásek s berlema, kilásek bez nich. Invalidní vozík mě děsil, ani za měsíc mého belhání jsem se pořádně nenaučil dát zpátečku a zasunout se svým vozíčkovým speciálem přesně nad záchodovou mísu. A tak jsem s berlemi funěl po schodech, tam a zpátky, abych mohl co nejdřív na WC po svých.

Vypadalo to ale beznadějně. Koupíš cedník, teče, dáš ho opravit, necedí… Cedil jsem mezi zuby, co slovo, to krok. Když jsem se ocitl na vrcholu desátého schodu, hekl jsem: Z nejhoršího jsme uvnitř… A při pohledu na sličnou rehabilitační dívku mě napadlo: Nesvěšuj, třeba jsi v pořadí… Nařkla mě ze sexismu. Naštěstí jen v žertu; zatlo mi, za harašení jsou u nás větší pálky, než za zdemolování fotbalové Mekky. Asi věděla, že s ochrnurou půlkou těla mě nezachrání ani vášnivá platonika.

Syn pozoroval mé zoufání a proto ten krokoměr. A tak jsem si prťatý digi hranolek přivázal za šnůrku tenisky a vyrazil. Chtěl jsem, jako starý valašský zarputilec, odložit vstup na svůj obláček na neurčito, alespoň jsem v to doufal. Promiň, Šárko, i když vím, že život je smrtelná choroba… Ale jednou určitě dáme řeč o tom, jak ses mi stala inspirací, když jsem v jeruzalémské nemocnici Hadassah začal psát svůj román Krev pod obojí z oddělení dialýzy a transplantačního centra…

A tak tedy kráčím popílkovým jarem a v duchu psychoanalytikem naordinovaného optimismu se kochám pohledem na blikající počet kroků na malém digi číselníku, připevněném na mé noze. Zálibně si též prohlížím čistotou vonící stěny zábřežských domů. A nejednou šok; čerstvě do kanárkova omítnutý panelový dům dostal ošklivý zásah. Ne však granátem, nýbrž rukama sprejerů. Dvakrát deset metrů čelní stěny ,zdobí´ naprosto nevkusná černo-růžová mazanice.

V duchu láteřím a lituji nájemníky. Jak dlouho asi spořili, aby si mohli pořídit milionovou fasádu? A pak přijde pár primitivů a se zvrhlým gustem vše poničí. Co s tím? Je nutné vynaložit další desetitisíce, aby ta ošklivost zase zmizela. A co s těmi, kdo ji způsobili? Najít je a dát jim výprask, velký bič a malý dvůr, nebo jim useknout ruku…?

Zvýšil bych tresty za ničení veřejného majetku. Pokuta, jako hrom a pěkně hlídaná vězeňská cela. Po alespoň ročním ,odpočinku´ v ní by si každý z těchto mladých neurvalců uvědomil, zač je toho loket. Vlastně zadní část těla. Zavřel bych je mezi sexuálně vyhladovělé recidivisty, aby po návratu na svobodu a při spatření sprejového válečku pocítili bolestivý tlak na análním konci svých prodloužených zad. Jejich hošánkovským žužláním změněná sexuální oritentace by jim dala za vyučenou, když už je sprejové růžové barvy tolik rajcují…

A přidal bych k nim ještě ,hrdinné´ rowdies, jimž anonymita v davu dává křídla. Fotbalové stadiony se u nás stávají bojišti. Jedny hoří, jiným jsou vytrhány sedačky, demolovány ploty či pochroumávána těla policistů a pořadatelů. Co s tím? Ministr vnitra to vidí jednoznačně; představenstva fotbalových klubů jsou v podstatě majitely soukromých podniků, kteří si vydělávají sami na sebe, tak ať se tedy též sami postarají o pořádek v hledištích…

Je v tom však háček. Zákon o policii jasné říká, že policisté musí chránit majetek a životy daňových poplatníků. Copak člověk, který jde po ulici a vidí, jak někdo někoho mlátí, má jít klidně bez povšimnutí dál, s tím, že povinností každého jedince je chránit si sám své vlastní zdraví a život…?

Řeč byla rovněž o daních. Každý z nás odvádí daně, běžní občané i soukromnící, aby si dobře hověli nejen poslanci, senátoři a vláda, ale také policisté. Ti všichni jsou přece naši zaměstnanci. Co na to zmínění majitelé klubů, kteří odvádějí státu snad nejvyšší daně ze všech. Nemají proto nárok na ochranu svého majetku víc, než mnozí jiní…?

A co na to trestní zákoník; napadení veřejného činitele, ublížení na zdraví, obecné ohrožení či škoda na cizím majetku. Trestních činů jako máku. Do výše pěti tisíc korun jde pouze přestupek, škoda nad pět tisíc je ale už trestný čin a za škodu velkého rozsahu je docela řádná vězeňská paleta.

Proč však lze udržet pořádek na stadionech jinde ve světě, jenom ne ve vlastech česko-moravsko-slezských? Na stadionu v Birminghamu jsem se jo divil; místo vysokých kovových plotů a speciálních drátěných klecí nebylo nic, jenom sedadla hlediště, končící pár metrů od hrací plochy.

A nikdo nevytrhával sedačky, nezapaloval stadiony, nevbíhal na plochu, neházel hořící petardy, nikdo nikoho nemlátil a neohrožoval na životě. Kouzla a čáry? Stačil kamerový systém, všechny výtržníky odhalit, pokutovat, zavřít a zakázat jim přístup na stadiony.

Je jaro, chystám se znovu obout své mílové boty s krokoměrem a vydat se na další štreku. Syn mě láka na Baník. Slezská prý zase válí. Baníčku, my tě nikdy neopustíme… Rád bych šel, jen nevím, jestli si seženu helmu a neprůstřelnou ohnivzdornou vestu. Jeden nikdy neví…

Šarko, promiň, ale na ten obláček za tebou bych fakt ještě nechtěl. Ale drž mi místo u svého stolu… Krokoměrem proti mozkovým příhodám. Jo, a už třináct měsíců nekouřím…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *